Na genius loci od jisté doby nevěřím. Přesněji od doby, kdy jsem si v knihovně Britského musea sedl na místo, kde Karel Marx psal Kapitál, a nic převratného mě za celou hodinu nenapadlo. Stejně neúspěšný jsem byl v nejslavnější literární kavárně Aux Deux Magots na náměstí Saint-Germain-des-Prés v Paříži s nejstarším stejnojmenným kostelem v tomto městě. Několikráte ho vypálili Vikingové, kteří po Seině připlouvali dobývat Paříž. V kostele je pohřben i slavný filosof René Descartes, mimo jiné účastník bitvy na Bílé hoře, jehož výrok Cogito ergo sum (Myslím, tedy jsem), vstoupil mezi slavné výroky dějin.
Ale vraťme se k pařížské kavárně (restauraci, vinárně) U dvou opic. Sedávali tam surrealisté, dále Jean Paul Sartre, Simone de Beauvoir, Ernest Hemingway, Albert Camus, Pablo Picasso, James Joyce, Bertolt Brecht a mnozí další, dokonce tam chodil i můj advokátní kolega V.I. Lenin. Celé generace nejslavnějších literátů a umělců. Ač jsem tam byl několikráte a pokaždé seděl na jiné židli, stále jsem do nového bloku nic kloudného nenapsal. A podruhé Francie – v zahradě rodného domku Panny Orleánské, jinak Johanky z Arcu, v Domrémy-la-Pucelle, kde se panně Johance zjevil archanděl Michael, aby ji pověřil úkolem osvobodit severní Francii od anglických okupantů a dovést dauphina Karla, syna Karla VI. ke korunovaci do Remeše jako Karla VII., se mě nikdo nezjevil. A přece jsem nakonec zjistil, že genius loci opravdu existuje. A zjistil jsem to doma - a kde jinde než na Hradčanech.
První stopu jsem objevil, když na přednášce na FF, shodou okolností o dějinách Ruska, se přednášející profesor zeptal na něco jednoho kolegy studenta, který to nevěděl. Pan profesor mu řekl, že pro nepřipravené studenty má nový trest – bude je navrhovat k převzetí státního vyznamenání na Hradě. Když krátce nato opakovali večer televizního silvestra z první poloviny 90. let a ve známé scénce Ivana Mládka, kde zkouší svoji věčnou žačku Lenku Plačkovou z výkladu básně Jana Kolára Slávy dcera - „Nuže, jakou tragedii měl Kolár v této básni na mysli?“ Lenka neví, ale „spolužák“ ví. Zemana? A to byla druhá stopa. Ač je to neuvěřitelné a téměř se o tom bojím psát, genius loci na Pražském hradě vyzařuje legraci. Pokusím se to vysvětlit.
Jak já jsem Miloše Zemana počátkem 90. let v Semaforu obdivoval. Konečně, byl Kolíňákem jako já a tehdejším kolínským „pomluvám“ jsem nevěnoval pozornost. Dokázal mluvit bez papíru, bez opakování a přeříkávání - byl perfektním řečníkem. To mě jako advokáta fascinovalo. Mluvit spatra, neopakovat se a vždy se správnými koncovkami dokázal dosud v české politice jen on, nebudu-li počítat posledního komunistického prezidenta – ten ale mluvil podivnou českoslovenštinou. Miloš Zeman byl tehdy vtipný a smějící se Semafor to potvrzoval. Poslední stopou, která mi objev genia loci na Hradě potvrdila, bylo ono již zmíněné udílení řádů a vyznamenání. Může za to prezident nebo genius loci Hradu? To všechno vodnéés čas, zpíval Matuška, vodnesl i geniálního imitátora Zemana, Miroslava Šimka a nyní zjišťuji, že vodnesl i baviče Zemana z 90 let. Tentokráte to byla čistá krystalická legrace. Vždyť i exprezident Václav Klaus podle vlastního vyjádření kulil oči.
Exkomunistického ministra Tomana jsem neznal, jeho syna však ano. Jako to jablko, které nepadlo daleko od stromu. Pamatuji F.R. Čecha, jak v předvolebním klipu KANu v roce 1992 spolu s hercem Vítězslavem Jandákem harcovali jako blaničtí rytíři proti komunistům. Ale zpátky k tomu duchu legrace. Zdá se být v rozporu s majestátností Hradu. Ale známe to již z pohádek – čím větší majestátnost a vznešenost, tím větší legrace. Proč by na bývalém sídle českých králů neměl úřadovat Miloš Zeman jako prezident? A proč by tam nemohl vystupovat lidový bavič Ovčáček? V tomto smyslu je nutné vzpomenout některých historických událostí, které se na Hradě odehrály. Proč by ve Vladislavském sále, v jeho menším sále Staré sněmovny, kde zasedal královský sněm, nemohla být legrace, jaká byla třeba v druhé polovině 17. století při jednom ze státních aktů, kdy herold již špatnou češtinou, používanou jen jako ceremoniální řeč, namísto příchodu Nejvyššího korouhevníka Království českého, ohlásil Nejvyššího kurevníka Království českého. Pro někoho možná legrace, ale černá byla, když po bitvě na Bílé hoře z Hradu prchající zimní král Fridrich Falcký s manželkou Alžbětou, dcerou anglického a skotského krále, na něm zapomněli své nemluvně. Musel se pro ně rychle vrátit oddíl jezdců, aby kojenecký princ nepadl do zajetí císařských, blížících se již z bojiště k Hradu. Kdo byl tím princátkem? Pozdější slavný generál a admirál princ Ruprecht Falcký (1619 -1682), mimo jiné spoluzakladatel „Společnosti Hudsonova zálivu“ (Hudson ́s Bay Company) existující dodnes. Tomu anglický král Karel II. udělil monopol na obchod s kožešinami v oblasti povodí všech řek vlévajících se do Hudsonova zálivu (území o rozloze jedné třetiny Kanady). Její část se jmenuje Rupertova země a byla přičleněna k Severozápadním teritoriím. Ruprecht bojoval se švédskými vojsky proti Vestfálsku, když se snažil nabýt zpět ztracená falcká území, a v anglické občanské válce bojoval po boku royalistů. Slavný Pražan je pohřben ve Westminsterském opatství.
A nebyla snad na Hradě legrace, když namazaní stavové vyházeli z oken kanceláře vedle Vladislavského sálu na hromadu hnoje císařské místodržící i s jejich písařem a ti se pak rychle pelášili schovat? Tak proč by další legrace na Hradě nemohl dělat prezident Zeman? Pro genia loci je příznačné, že k tomu prezidentovi vyvolil i takového komika, jako je jeho mluvčí Ovčáček. Kdo pamatuje ještě komika 60. let, smutného muže Válka, ví, o čem píšu.
A co komunistické happeningy ve Vladislavském sále? To byla superlegrace a jejich komičnost umocňuje odstup doby, podobně jako když jsme v 50. letech coby děti chodili v Kolíně do biáku na Zálabí na grotesky s Chaplinem. Takže je asi dobře, že i na tak vznešeném sídle je legrace. Nebyla vždy, vzpomeňme na Hitlera v okně Hradu, na Reinharda Heydricha nebo K.H. Franka. A také na Gotwalda, Zápotockého, Novotného, Husáka. Není snad krásnější pohled na světě než na Karlův most s Hradčany v pozadí? Nikde není tak nádherné královské sídlo, kam se hrabe Buckinghamský palác. Jeden Američan mi tvrdil, že to musí být kulisy, které nám zde postavil Hollywood. Existuje-li proto někde u nás genius loci, pak jeho domovem musí být Hradčany.
A protože jsme národem Švejka, národem proslulým svým smyslem pro humor, není divu, že na Hradě zavlály i červené trenýrky. Působení hradního genia loci pak v osobách posledního prezidenta a jeho mluvčího dosáhlo svého zatímního vrcholu. Není možno se mu nesmát, tento smích ale není zločinem crimen laesae majestatis (zločinem urážky jeho majestátu), jak se někteří domnívají. A není ani urážkou od pražské kavárny. A nepotřebuje ani rolničky. Vždyť skrz prezidenta a jeho mluvčího nám osvobozující smích přináší genius loci Hradu.