Po několika neúspěších zkrotit vzpurné Čechy to zkusil roku 1431 papež ještě jednou. Duší tažení byl kardinál Julian Cesarini, neúnavnou agitací se mu zdařilo shromáždit silné vojsko. Když ale křižáci u Domažlic vyšli z lesa a zaslechli v dáli husitský zpěv a rachocení válečných vozů, padl na ně děs. Dali se na panický útěk, strhávali ostatní a kardinál se je marně snažil zastavit křížem. Nakonec musel prchat sám a ztratil při tom na Šumavě svůj kardinálský klobouk a plášť. V tom se pak vítězní husité pitvořili.
Po tomto debaklu si kardinál uvědomil, že je nutno se s Čechy dohodnout, než se husitský mor rozleze po celé Evropě. Češi tak dostali pozvání na koncil v Basileji a Prokop Holý souhlasil. Namočil husí brk a napsal basilejským konšelům toto: Nemyslete si, že konání koncilu je pro vaše město nějaká pocta. Své manželky a dcery si pečlivě hlídejte, neboť zhýralí duchovní je určitě budou obtěžovat.
Pro české posly bylo v Basileji u hlavní brány připraveno přivítání, oni však pod velkým vodopádem na Rýně nasedli na loď a do města připluli po řece. Najednou byli tam! Byli ubytováni ve třech hospodách a hned lidem ukázali, jak má správná mše vypadat. Stačil jim k tomu stůl, chléb, víno a prostěradlo. Srocené davy se tlačily k oknům a s vyvalenýma očima vše sledovaly.
Jednání s koncilem se konalo v jednom klášteře a kardinál Cesarini v novém klobouku měl v něm hlavní slovo. K hostům překypoval vlídností, oslovoval je „nejmilejší Češi“. Spřátelil se zejména s Prokopem Holým, často s ním dlouze rozmlouval. A když hovořil Jan Rokycana a preláti nenávistně syčeli, požádal řečníka:
„Udělej někdy přestávku, aby si mohli odplivnout.“
Výsledkem celého jednání bylo prohlášení, že Češi jsou rovnoprávní křesťané a kalich s vínem si mohou při mši používat, jak libo.
Kardinál Cesarini se pak dal dohromady ještě jednu křížovou výpravu, tentokrát proti Turkům. Byl toho názoru, že islámské náboženství nemá v Evropě co dělat a toužil zahnat všechny mohamedány do moře. Evropské panovníky však šíření islámu příliš nezneklidňovalo a kardinálovi se podařilo přesvědčit jen mladého polského a uherského krále Vladislava III., aby zrušil se sultánem příměří a vytáhl do boje. Sešlo se tak jen nepříliš velké vojsko. Bylo v něm i mnoho českých husitů, kteří si na válčení už tak zvykli, že jim bylo jedno, v jakých službách bojují.
Před městem Varna narazili křižáci na čtyřnásobnou přesilu. Cesarini se zeptal hejtmana Jana Jiskry z Brandýsa, co by se s tím dalo dělat a ten odpověděl:
„Pane kardinále, je to jednoduché - postavíme vozovou hradbu a na ní si mohamedánští psi vylámou zuby.“
Bitva se pro křesťany nevyvíjela špatně, mohamedáni byli od vozové hradby odraženi. Pak ale mladý král Vladislav vyrazil do zběsilého útoku. Ale místo aby ve velké rychlosti drtil nepřítele z nechráněného boku, zavedl jezdce přímo proti palisádám, které hájili janičáři. Uvízl, byl zabit a jeho useknutá hlava byla vyzdvižena na kopí. Pak už křesťané jenom utíkali.
Prchal i Cesarini a uvažoval: Snad to přežiji jako tenkrát na českých hranicích. To se mu však nezdařilo, byl zabit.
Další styky už kardinál Cesarini s Čechy neměl.