Neviditelný pes

ESEJ: Jan Hus a současnost

6.7.2015

Jak současné poměry ve světě, víra a hodnotové preference souvisejí s kazatelem kaple Betlémské

V prosinci roku 1999 bylo na papežské lateránské universitě v Římě uspořádáno světové sympozium o Janu Husovi.

Na sympoziu řekl svatý Jan Pavel II.:

„Na prahu velkého jubilea roku 2000 chci vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa, dobře známého českého kazatele, jednoho z nejosvícenějších mistrů univerzity a osobnosti obzvláštního významu…“

A před několika dny rozvinul jeho poselství papež František I.

„Zranili jsme svatou matku církev! V našem svědomí musí být ono poprošení o odpuštění za dějiny naší rodiny, za každou událost, kdy jsme zabili ve jménu Boha“.

Je tedy spor o Jana Husa rozhodnutý? Bude napříště „jedním z nejosvícenějších mistrů“ pražské university, nebo heretikem a arcikacířem, hodným vyobcování z církve a upálení?

Bude napříště sociálním reformátorem, původcem husitské revoluce, světlem sebevědomého češství, nebo myslitelem, který předvídal nezbytnost proklestění cesty Evropy do novověku?

Bude napříště příkladem mučedníka, který byl pro své přesvědčení zavražděn totalitní mocí, nebo samolibým tvrdohlavcem, který chtěl po vzoru Herostrata zanechat trvalou stopu v historii v podobě kostnické hranice?
Kdo to rozsoudí?

Poznatky o vnitřnostech dějin, bližších i vzdálených, se skládají ze střepin faktů, útržkovitých vhodně vybraných citací, dobově podmíněných interpretací a myšlenkových stereotypů nejrůznější povahy. Z těchto střepin skládáme často zcela protichůdné pohledy na celá období i osobnosti, které vkládaly prsty do dějinného soukolí.

Za příklad může sloužit pojetí doby husitské v interpretaci Palackého, Masaryka a dalších, jako období emancipačního, a zcela protichůdné interpretace, dnes mnohými užívané, adorující, spolu se zdrcující kritikou husitství, období pobělohorské, jako čas kultivace českého prostředí (P.Pithart).

Jedni bořili v čase založení Československé republiky mariánský sloup na Staroměstském náměstí, jiní ho dnes chtějí znovu postavit. Snad jako obnovené poděkování za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy, čemuž byl dedikován v roce 1648?

Historie, to jsou tekuté písky a interpretace minulosti je často výrazem úsilí přesvědčit současníky o nezměnitelném obrazu přítomnosti (jak to popsal G. Orwell v románu 1984). O konci dějin.

To je bezpochyby i osud výkladů významné, ne-li nejvýznamnější postavy českých dějin, Jana Husa.

Nejsem povoláním historik, neobjevil jsem žádné dosud neznámé texty, neobohatím nikoho o nová jména, letopočty ani o nová svědectví. Tím však není nijak limitována má kompetence utvářet si na základě poznání existujících pramenů svébytný náhled na historické osobnosti a události. Jistě mohu být usvědčen z neznalosti detailů, to však neumenšuje hodnotu celkového obrazu, jaký si každý z nás o světě zasutém v čase utváří.

A nemění na tom nic existence dominantní, dobově podmíněné mytologie.

Nejpozději od roku 1945, jak píše Hanah Arendtová, je fatálně zpochybněna představa modernity, představa, že víme stále více a stále přesněji a stále blíže pravdě.

Od počátku XX. století se dominantní obrazy mnohokrát proměnily.

Tím obšírným úvodem chci jen říct, že každý má právo mít svůj obraz Jana Husa a namalovat ho. I já ho mám. Obraz, který ovšem nemá zřetelné kontury – snažím se exkomunikovanému katolickému knězi a kazateli Betlémské kaple porozumět už několik let. Porozumět jeho mystickým zjevením podbarvené, až fanatické víře ve svět zastřešený soudem Kristovým, a to nejen na konci dějin, ale v každém okamžiku pozemského života.

Svědomí proti násilí – titul knihy Stefana Zweiga, která se netýká osoby Jana Husa, ale je dobrým východiskem pro úvahu o něm. Parafrázoval bych ho obrazem: Svědomí proti moci institucí. To je jedna z velkých, stále platných projekcí Husova osudu do současnosti.

Bezpodmínečné víře v Zákon Kristův, který je nadřazený poslušnosti zákonům světských institucí, není snadné porozumět z centra společnosti, důvěřující ve svrchovaný soud masových médií a konzumu, které se rozpínají v globalizovaném světě spolu se zabíjejícími drony, jejichž trajektorii řídí i lidé, kteří každou neděli navštěvují chrám Páně. Desatero přikázání je zapomenutá povinnost věřících.

Jen obtížně se pokouším vžít do mistrova nutkání k sebeoběti pro přesvědčení, či učení o mnohých věcech, jejichž srozumitelnost se mi v souřadnicích současnosti ztrácí.

Václav Havel na světovém sympóziu na římské lateránské universitě o Husovi řekl:

„Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její nadčasově zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně…“

A kardinál Miloslav Vlk při téže příležitosti prohlásil:

„Církev nemá strach z pravdy. Pravda osvobozuje a diskuse o Husovi je ekumenickou šancí a výzvou…“

Jak snadné je zacházet se slovy.

Jakou PRAVDU měli Václav Havel a kardinál Vlk na mysli? Sdíleli Husovo učení, že kněz ve smrtelném hříchu není knězem z milosti boží? A nejen kněz, ale ani papež, ani král?

V myšlení některých katolíků jde přitom o jednu z velkých herezí, jež dodnes není Husovi odpuštěna.
Kupř. PhDr. Radomír Malý, vyučující na Teologické fakultě Jihočeské university, píše:
„Hus (…) popíral legitimitu veřejné autority, když žije v těžkém hříchu. (…) Kdybychom to měli vzít vážně, tak dnes by až na malé výjimky téměř všichni naši potentáti seděli v kriminále nebo byli veřejně bičováni na náměstích…“

Jak je to tedy s PRAVDOU? Je legitimita současné veřejné autority podle učitele Teologické fakulty až na malé výjimky založena na těžkém hříchu „našich potentátů“? Existuje snad v logice tohoto tvrzení pro někdejší i současnou veřejnou autoritu jakýsi generální pardon, odvozený z církevní věrouky?

Měl pravdu Jan Hus, když v dopise arcibiskupovi Zbyňkovi Zajícovi, jakoby jasnozřivě předjímal vlastní osud, napsal:

„…na začátku své arcibiskupské dráhy jste mi uložil, abych, jakmile bych spatřil nějakou vadu ve správě, ihned ji oznámil buď osobně, nebo ve vaší nepřítomnosti písemně. Onen příkaz nutí mne nyní k tomu, abych promluvil: Čím to je, že krvesmilní a všelijak hřešící duchovní beztrestně a bez nápravy svobodně si vykračují se vzpurnými šíjemi jako nezkrocení býci a plemenní hřebci, avšak knězi pokorní, kteří vytrhávají trní hříchu a s láskou plní povinnosti vaší správy, nehoní se za lakotou, nýbrž zadarmo, pro Boha se věnují evangelisační práci, jsou žalářováni jako kacíři a strádají ve vyhnanství pro hlásání téhož evangelia…“

Nebo měli pravdu pražští preláti, když posílali na Husa žaloby k papežské kurii, že veřejně kritizuje poměry v církvi a tím snižuje jejich vážnost u věřících?

Měl pravdu Hus, když se zpěčoval prodeji odpustků, jimiž měla být financována válka uraženého papeže proti jeho odpůrci, králi Ladislavu Neapolskému, a prohlašoval tuto praxi za dílo antikrista? Nebo si může věřící člověk koupit za peníze prominutí trestu za činy odporující etickým principům zákonů Božích? Tržní cena hříchu, zakotvená v odpustcích, nebyla ojedinělým excesem, odpustky prodávali i další papežové, léta po mistrově smrti, jak je zřejmé z kritiky Martina Luthera.

Měl pravdu Jan XXIII. (Balthasare Cossa) když uvalil na Husa v říjnu 1412 zostřenou klatbu, exkomunikoval ho z církve, stejně jako všechny, kdo by se s ním stýkali a jemu pomáhali?

Nebo měl pravdu Hus, když tvrdil, že věřící nemá věřit v papeže, ale jen v Boha? To byla zásadní námitka proti učení církve, v němž byl papež hlavou církve a tělem kardinálové. V rozsudku nad Husem byl jeho názor na kompetenci papeže uznán za kacířský, neboť pouze příslušností k církvi jako svrchované instituci bylo člověku možné dobrat se spásy.

Problém byl v tom, že koncilní otcové věřili pouze v materiální tělo církve, v instituci. Na poukazy Husa na svrchovanost moci duchovní v podobě Krista, se jen smáli. Tělo církve pro ně bylo zdrojem dobré hmotné situace a moci. Víra v Krista nic podobného nenabízela.

Jak se tento zásadní názor srovnával v myslích koncilních otců s uvězněním a odsouzením do té doby uznávané papežské autority Jana XXIII? Katolická církev ho následně vyškrtla ze seznamu papežů po obvinění z pirátství, praktikování sodomie a dalších zločinů. Byl v myslích koncilních otců jednou nejvyšší autoritou, později pak zločincem? Zločincem tak velikým, že jméno Jan XXIII. se odvážil přijmout až po 500 letech Angelo Giuseppe Roncalli, svolavatel II. vatikánského koncilu, který akceptoval řadu Husových reformních názorů, byť se k Husovu učení explicitně nehlásil.

Ale stála tato pro Husa zjevená pravda za obětování života na hranici? Pootočila kolem dějin? Vždyť schizma protichůdných pravd o papežském stolci přečkala v téměř nezměněné podobě 600 let, přečkala Darwinovu evoluční teorii i Einsteinovu teorii relativity – věřící dál věří, že papež je zástupcem Krista na zemi z Boží milosti, jiní ho vnímají pouze jako intelektuální autoritu a zbytek jako mediální celebritu, srovnatelnou s Elvisem Prestlym.

Má úvaha směřuje k pochybnosti, že slovo PRAVDA může být vratké. Pravda a láska, která vítězí nad lží a nenávistí. Čí a jaká pravda? Není to jen intelektuální hra se slovy, která sémantickou podstatu nemůže a možná ani nechce blíže definovat.

Často jsem si kladl otázku, proč Jan Hus pozvání na kostnický koncil přijal. Setkal jsem se opakovaně s názorem, že si (snad dokonce z pýchy) zvolil cestu mučedníka. Měl ale na vybranou? Jako kazatel, povolaný zvěstovat Lex Christi zástupům věřících, kteří navštěvovali Betlémskou kapli, se náhle ocitl mimo možnost plnit to, co považoval za podstatu kněžského slibu. Mohl se zpronevěřit tomuto poslání a ukrývat se do smrti na Kozím Hrádku, či hradu Krakovec? A neměl mnoho důvodů k tomu, aby se domníval, že koncil, tvořený nepředpojatými a vzdělanými lidmi z celé Evropy, bude ochoten diskutovat s ním o jednotlivých článcích jeho učení? Neměl důvod se domnívat, že koncilní otcové budou oproštěni od osobních záští jeho pražských nepřátel?

Patrně si nepředstavoval, že koncilní otcové žádnou disputaci universitního typu o reformě rozvrácené západní církve, které v té době vládli tři papežové, a kteří si dali za úkol provést reformu církve „v hlavě i v údech“, nepřipustí a chystají se pouze Husa jako arcikacíře a svůdce božího lidu zakovat do želez, věznit v nepředstavitelných podmínkách věže hradu Gottlieben, soudit a odsoudit.

Někteří se domnívají, že si Hus do jisté míry přivodil strašlivou smrt sám svou tvrdohlavostí; že kdyby odpřisáhnul, co po něm koncil chtěl, přežil by. Ano, možná by přežil, i když ani to není jisté.

O tom výmluvně svědčí osud Husova přítele Jeronýma Pražského před tímtéž kostnickým koncilem. Po upálení Husa a mučení uvěřil slibům, že bude propuštěn a 11. září 1415 se na shromáždění 4 národů v biskupském kostele zřekl učení Viklefova i Husova a uznal oprávněnost trestu, který byl nad Husem vykonán. Vězněn byl však i nadále s poukazem na to, že někteří moudří koncilní otcové zpochybňovali upřímnost jeho zřeknutí se herezí. O půl roku později v únoru 1416 byl podroben dalším výslechům. Otcové, kteří s nadějí očekávali, že Jeroným zopakuje svá prohlášení a obviní znovu svého přítele z bludařství, byli zklamáni - Jeroným prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, „dobrého a svatého muže“, zřekl a prohlásil ho za mučedníka nespravedlivě odsouzeného. Na jednadvacátém valném shromáždění koncilu byl odsouzen a 30. května 1416 upálen.

Čekal by snad Husa jiný osud?

Cesta z koncilu byla pro disidenty předem uzavřená. A to i pro popel z Husovy hranice, který byl pečlivě sebrán a rozsypán do Rýna.

Hus byl v minulosti pohříchu představován jako sociální buřič a bojovník proti katolické církvi. Tím ovšem nikdy nebyl. Vnitřně zůstal věrný kněžskému slibu ve vztahu k zákonům Krista, zjeveným v písmu. Interpretace minulosti, ideologicky poplatné době, zásadně umenšily evropský a světový význam Husovy osobnosti.

Hus tkvěl v bezpodmínečné víře ve zjevenou pravdu Krista, kralujícího nad mocí církevní i světskou. Tato víra ho zavedla k pochybování o spásonosnosti institucích církevních, z čehož dovozoval autoritu individuálního svědomí, zakotveného v Písmu (nikoli v jeho výkladech špatnými knězi) a autoritu lidského úsudku.

Byl jedním z těch, kdo prolamovali myšlenkové ghetto středověku a otevírali horizont novověku celé Evropě.

Připomínám v té souvislosti název významné práce Maxe Webera: Protestantská etika a duch kapitalismu. Weber napsal:

„K odkouzlení světa, k vyloučení magie jako nástroje spásy nedošlo v katolické víře nikdy tak důsledně jako ve víře puritánské (…). Katolík měl jako náhradu za svou lidskou slabost k dispozici sakramentální milosti své církve: kněz byl mág, konal zázrak proměnění a měl v rukou klíče k milosti.“

Husem předjímaná fundamentální odpovědnost, zakotvená jedním koncem lana v zákonu Krista a druhým ve svrchovanosti individuálního svědomí a rozumového úsudku, vyprostila člověka z pout bludného kruhu scholastického dogmatismu a umožnila mu nahlížet sebe sama, své nezaměnitelné postavení ve světě a posléze i odhalovat povahu a zákonitosti přírody i lidské společnosti. 

Jaké je tedy, podle mého názoru, poselství osudu Jana Husa pro současné století:

1) Je to poznání, že dogmatická ideologie jakéhokoli druhu, spjatá s pevnou organizační strukturou, vždy usiluje o úplné ovládnutí lidské mysli a nemilosrdně trestá každý pokus o svobodné myšlení.

2) Je to poznání, že slepá víra v instituce, ať jsou to státy, vlády, politická či náboženská uskupení, je pohodlná, v konečném důsledku však zákonitě vede ke spoluvině na útlaku. To ostatně popsal velmi pregnantně Karl Jaspers v knížce Otázka viny.

Nahlédnout do Husovy víry a přesvědčení lze snad prostřednictvím textu, který vyhlásil jako odvolání ze zostřené klatby vzdoropapeže Jana XXIII, vlastním jménem Balthasare Cossy.

„Já Jan Hus z Husince, mistr v uměních, svatého bohosloví ba¬kalář, zřízený v obci učení Pražského, kněz a kazatel při kapli jmeno¬vané Betlém potvrzený, toto odvolání podávám Ježíši Kristu Pánu, soudci nejspravedlivějšímu, kterýž každého člověka spravedlivou při bez nedostatku zná, chrání a soudí, na jevo přivádí a odměňuje…“

Ale můžeme vnitřním prožitkům Jana Husa porozumět my, kteří sdílíme současný svět velkých korporací, moci vojensko-průmyslových komplexů, hrabivosti, válečnické touhy vojáků a politiků, supermarketů a ničím neohraničené lačné spotřeby?

Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem



zpět na článek