Zabíjení lovné zvěře bylo největší zálibou následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Objížděl revíry v celé monarchii a pálil po všem, co se hýbalo. Snad si na zvěři vyléval vztek - že není oblíbený, že jeho choť Žofie z Hohenbergu je pro nedostatečnou urozenost u dvora soustavně ponižována a že starý císař stále nehodlá zemřít. Četné parohy a vycpaniny opatřené dřevěnou cedulkou pak zdobily chodby jeho nejoblíbenějšího zámku Konopiště.
Manželka i děti arcivévodovu zálibu sdílely a v okolí Konopiště tak někdy střílela celá rodina. Docházelo při tom občas ke komické situaci: Nebylo jasné, kdo zvíře zasáhl. Často dospěli k názoru, že se trefili všichni a na dřevěné cedulce pak přibyla další písmena: F jako František Ferdinand, S jako Sophie, M jako Max a E jako Ernst.
K podobné nejasnosti došlo v listopadu roku 1913, kdy manželé nechali děti doma a vypravili se na lov sami. Byl jasný den, spadané listí vonělo a věže zámku se zrcadlily na hladině rybníka. Vyhlédnutý jelen neměl šanci. Když třeskla rána, ještě chvíli běžel a pak klesl.
„Už jsem myslela, že jsem minula, když pořád běžel,“ soudila kněžna z Hohenbergu.
„Omyl, drahá,“ opravil ji arcivévoda. „To já ho skolil.“
Záhy však připustil, že se trefili oba, ač jinému člověku by odlišný názor nedovolil.
„Rozhodně je lépe,“ filozofoval nad dohasínajícím zvířetem, „když dva lovci zastřelí jednoho jelena, než aby jeden jelen usmrtil dva lovce. Co kdyby tento náhle vstal a probodl nás svými parohy?“
Žofie z Hohenbergu se přitulila k manželovi a pravila:
„Ach Franzi, to bychom zemřeli spolu ...“
A tak se i stalo, za půl roku odjeli do Sarajeva.