Je to jen něco přes dvě staletí, kdy lidé vstoupili, jak tvrdili osvícenci, do věku dospělosti a stali se svobodnými občany. Roku 1776 vydal Adam Smith své zásadní dílo o povaze a příčinách blahobytu národů, v témže roce anglické kolonie v Americe předkládají svoji Deklaraci nezávislosti: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nescizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.“ O pár let později vypukla francouzská revoluce, v rakouské monarchii bylo zrušeno nevolnictví a roku 1848 poddanství. Lidé se mohli stát samostatnými soukromými vlastníky a výrobci a osobně realizovat nezávislost co se týče jejich podnikání, zaměstnání, sféry jejich zájmů a fantazie.
Politické moci měl být přiznán jen výkon ochrany osobní svobody člověka, výkon veřejné spravedlnosti, obrany země a určité veřejné hospodářské činnosti, které se vyplácejí, jsou-li v rukou celé společnosti. Tato nová společenská etika se uplatnila především ve Spojených státech, kdežto v kontinentální Evropě se střetla se silnou tradicí politické supremace, která je založena na předpokladu, že v politice je obsažena jediná a úplná pravda.
Tyto ideály svobody však byly postupně opouštěny. První světovou válkou začíná stát opět nabývat na vrchu a přebírá iniciativu při řízení hospodářství, vzniká makroekonomie, vznikají státní peníze. Socialistické myšlení chce ukázat, že dřívější názor, že stát celou svojí podstatou není dobrým a efektivním hospodářem, neplatí a že jejich sociální stát dokáže efektivněji a racionálněji hospodařit s přírodními zdroji nežli soukromá iniciativa a přitom si na sebe bere úkol vytvořit harmonický a dokonalý řád, který však zcela bezostyšně, amorálně zasahuje do soukromé sféry, do osobního života lidí. Je to ideová nit, táhnoucí se od jakobínů, přes socialisty všech zemí, velkou říjnovou až do současného lidskoprávního korektního státu.
Charakteristické bylo, že v kontinentální Evropě se symbolem svobody staly volby, kdežto v USA se stal symbolem svobody dolar. Znamenalo to, že úspěch v Evropě byl podmíněn politicky, kdežto v Americe se k úspěchu lidé mohli vypracovat svou osobní pracovitostí. Tím, že představa svobody je u nás přednostně spojena s politickými svobodami projevu, cestování apod., si nevšímáme, že ztrácíme svobodu v oblasti ekonomiky a podnikání, stáváme se čím dál více nesvobodnějšími a svázanějšími. Podnikatelské prostředí je dnes potlačováno silnou státní regulací a pomalu opouštíme prvotní étos svobodného podnikání, svobody člověka a vracíme se k rozvrstvení vrchnost-poddaný.
Příkladem této nemorální státní ingerence je mimo jiné dřívější nařízení o kamerovém systému při výrobě lihových nápojů a současný návrh na zavedení elektronické evidence tržeb pro menší podnikatele a živnostníky. Dnes se zákony vyrábějí jako zbraně proti vlastním obyvatelům. Ale základy moderní společnosti byly postaveny na své autonomní etice a morálních zásadách. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, pro vztah mezi občany platí heslo „já pán, ty pán“. Lidé mají svoji důstojnost a není mravně přípustné , aby svobodný slušný člověk byl sledován vrchností jako nějaký darebák či vězeň.
Zavedení elektronické evidence tržeb je z hlediska étosu svobodného podnikání hlavně nemorální, ale i v praktické rovině to přinese jen společenské ztráty a zmatek. Podnikatelům se zbytečně zvýší náklady a administrativa. Když příroda tvořila člověka, bohužel nekonzultovala úřady a vytvořila tvora chybujícího, který zcela jistě bude potřebovat provést nějaké opravy, které bude pak obtížně vysvětlovat úředníkům svázanými předpisy. Funkčnost a dostupnost sítí je další problém. Ke kontrole tohoto otrockého nařízení je povolán dav, který má skrze motivaci účtenkovou loterií kontrolovat podnikatele. Vytvořením umělých povinností a tím i umělých zločinů bude odměňováno udavačství.
Nejhorší však je, že každý podnikatel dostane svého elektronického drába. Úředníci dostanou do rukou informace o každodenním ekonomickém pohybu ve firmě, které lze velmi jednoduše zneužít. Elektronický dráb udělá z podnikatele nevolníka státu. EET a tomu podobná nařízení státu mění reálný obsah soukromého vlastnictví. Vlastník již nedisponuje svým vlastnictvím svobodně, vlastnictví se stává soukromým jen nominálně. V rámci „spravedlnosti“ by se měly zavést i do úřednických kanceláří kamery - stejně úředníci pospávají, dívají se na počítačích na kdovíco a odnášejí si domů kancelářský materiál. Nevyužívání pracovní doby státních úředníků, to je jako když neplatíte řádně daně. Začal bych na ministerstvech.
Na všechny námitky proti EET slyšíme od vrchnosti jen frázi „daně se musí platit“. Ve věci daní však existuje velký prostor mezi tím, co je nutné a nezbytné, a tím, kolik se vybere nad tuto hranici ve prospěch vládnoucí vrstvy. Důležité je též, zda má občan pocit, že daně byly účelně a smysluplně vynaloženy a jestli jsou nastaveny tak, aby podnikání bylo vůbec rentabilní. Pohlížet na podnikatele jako na zločince a nedůstojně ho sledovat je stejné, jako by všichni řidiči byli vražedníky, a tak by se jim nařídilo, že smějí jezdili jen třicetikilometrovou rychlostí.
Snaha státu zdanit a zpoplatnit všechno možné je neutuchající. Vzniká dichotomie bohatý stát (tj. lidé, kteří ho representují a na něm se přiživují) a chudý občan. Dnes je již míra zdanění poměrně vysoká. Přidá-li se ještě pár procentních bodů, bude stále zachována prosperita a sociální smír? Například v době těsně před vypuknutím francouzské revoluce bylo zdanění těch, co daně platili, 53 procent. Nemyslím si, že amorálním přístupem moci k občanům nás čeká příjemná a šťastná budoucnost.