Před dvaceti nebo třiceti lety by naprosté většině lidí podobný titulek nedával smysl. Pokud by čtenář zahlédl tato slova, patrně by usoudil, že autor se pokouší o nějaký vtipný fejeton.
Nicméně doba se mění a dnes už se tvrzení, že děti je nutno a záhodno vychovávat, nerozumí samo sebou. Rychlý vývoj a poměrně prudké změny můžeme pozorovat snad ve všech oblastech lidské společnosti. Mění se rodina a mění se i legislativa, která rodinný život zasahuje. Změny v oblasti rodiny jsou výrazem určitých trendů, které postihují nejrůznější aspekty lidského života. Než se začneme zabývat výchovou dětí, pokusme se alespoň některé obecné trendy pojmenovat. Uvedu čtyři:
1. Tendence kodifikovat a regulovat nejrůznější oblasti života. Sem patří povinnost majitelů domů opatřit si energetické štítky, každoročně si zaplatit revizi komínů, povinnost restauratérů upozornit strávníky na přítomnost možných alergenů, uzákonit kvóty pro ženy v akciových společnostech, opatřit krabičky cigaret varováním před kouřením, přičemž toto varování musí pokrývat určité procento povrchu krabičky, povinnost živnostníků opatřit si registrační pokladny atd. atd. atd. V tuto chvíli mi nejde o hodnocení jednotlivých regulací, ani o boj proti regulacím jako takovým; pouze konstatuji, že postmoderní stát má sklon regulovat kde co … a tato tendence sílí a nabývá na razanci. Přičemž platí, že nejvíce jsou biti nejslabší. Velká nadnárodní firma nemá problémy zaplatit si potřebný počet právníků, kteří sledují překotně se vyvíjející legislativu. Pro drobného živnostníka mohou být některé regulace likvidační.
2. Tendence pokud možno se vyhýbat výslovným hodnotovým soudům. Například u rozvodového řízení se už dávno nezjišťuje, kdo rozpad manželství zavinil. Jistě platí, že mnohdy jsou si partneři „fifty-fifty“, tj. na rozpadu manželství se podepsali stejným dílem. Jindy ale může být situace naprosto odlišná; skoro se chce říci, že jeden je pachatel a druhý oběť. Zjišťováním viny se ovšem soudy v této věci z principu nezabývají. Tato „neutralita“ se dle mého názoru ve skandinávských zemích právě v oblasti výchovy přelévá do potlačování emocí jako takových. Pokud matce odeberou dítě a ona má po půl roce možnost se s ním setkat a rozpláče se, je to chápáno jako její minus: Dokazuje, že není schopná zvládat své emoce (a tudíž i vychovávat své dítě).
Pokud ale nejsme schopni či ochotni činit hodnotové soudy, jinými slovy pokud zastáváme názor, že „každý má svou pravdu“ a že všechny postoje jsou v podstatě stejně oprávněné, pak se problematizuje potřeba výchovy jako takové. Zlobící dítě má přece také „svou pravdu“ a má „právo“ na zlobení. Je-li tomu tak, pak jsou veškeré pokusy o výchovu jaksi apriorně podezřelé. Proto se Džamila Stehlíková vyjadřuje v tom smyslu, že jakékoli trestání je neoprávněné. Že rozvod rodičů způsobuje dítěti nesrovnatelně větší trauma než plácnutí na zadek, všichni dobře víme nebo alespoň tušíme, jenže co dělat, když máme všichni jen samá práva (v této souvislosti především tedy právo na rozvod)? Rodiče, kteří dítě výchovně plácli, tedy budeme trestat, nicméně rodiče, traumatizující děti svými vlastním spory, necháme být, protože v takové věci si nevíme rady.
3. Zdůrazňování práv na úkor povinností. Podle nového občanského zákoníku jsou si všichni členové rodiny ve svých právech rovni. Bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová upozorňuje, že teoreticky by bylo možné podle dnes platného občanského zákoníku potrestat rodiče, kteří se čtyřletého dítěte opomněli zeptat, zda chce jet na dovolenou do Itálie nebo do Řecka. Tento sklon ke zdůrazňování práv zcela změnil vztahy na školách: Dnes se spíše bojí učitelé žáků než žáci učitelů.
4. Spoléhání na experty. Všimněte si, jak málokdy vynese soud rychlý rozsudek. Soudy se vlečou z celé řady důvodů; jedním z nejzávažnějších, ne-li vůbec nejzávažnějším, je čekání na vyhotovení znaleckých posudků. Znalecký posudek ovšem může protistrana zpochybnit a žádat vypracování nového. Na „znalce“ lidé spoléhají v nejrůznějších oblastech – v ekonomických sporech, při posuzování příčetnosti pachatele, při soudních sporech o děti…
Slyšel jsem přednášku jednoho z těchto odborníků, Jeronýma Klimeše, který upozorňoval, že toto spoléhání na odborníky může být právě v rodinných sporech naprosto zničující. Soudci se často bojí věc rozhodnout i tam, kde zdravý rozum říká, že odborníků netřeba. Neochota rozhodnout je spjata s neochotou nést zodpovědnost, a to jak osobní, tak třeba i za organizaci, kterou daný člověk zastupuje.
S ubýváním sociálního kapitálu můžeme pozorovat ještě další jev: zdvojování či ztrojování různých institucí. Prezident Klaus měl pravdu, když odmítal úřad ombudsmana. Měli jsme sice obrovské štěstí na to, že první dva ombudsmani byli velmi kvalitními osobnostmi; současné ombudsmanky se mnozí spíše obávají, než aby u ní hledali pomoc. Kdyby soud a úřady fungovaly tak, jak mají, nebyl by ombudsman potřeba. Samo zřízení této instituce je dokladem ztráty důvěry v soudy a úřady.
Parlamentu nestačí, že určitou kauzu vyšetřuje policie. Každou chvíli je zřízena nějaká parlamentní vyšetřovací komise; výsledky těchto komisí jsou ovšem velmi tristní. Prakticky každá z těchto vyšetřovacích komisí je sama o sobě projevem nedůvěry v důležité státní instituce.
Na snahu uzákonit zákaz fyzického trestání dětí je třeba dívat se prizmatem těchto celospolečenských tendencí. Tato snaha vychází z přesvědčení, že děti není třeba vychovávat; stačí jim vše „vysvětlovat“. Dítě má přece právo na vlastní názor! Dále je tato snaha projevem tendence všechno regulovat. Když někdo někoho týrá, je to trestné již teď – ať už týrá vnuk svou babičku, manželka svého manžela, vychovatelka svěřené dítě… Stačilo by využít stávajících zákonů a používat přitom zdravý rozum; není třeba zavádět zákony nové.
Problémem naší postmoderní společnosti není nedostatečná legislativa, ale rychlé mizení sociálního kapitálu, což přeloženo do moderní češtiny znamená: postupující ztráta důvěry mezi lidmi. Sociální pracovnice, které někdy navrhnou odebrání dítěte, rozhodně nemají na růžích ustláno. Když dítě odeberou, hrozí jim kritika z jednoho spektra společnosti. Co když ale dítě neodeberou a pak se zjistí, že rodiče ho mučili? Co když má sociální pracovnice oprávněně podezření, že dítěti někdo ubližuje? A co když se zmýlí?
Nedostatek sociálního kapitálu je za všemi výše uvedenými tendencemi. Netroufnu si říci, co zde bylo dříve – slepice nebo vejce? Je ztráta sociálního kapitálu důsledkem těchto tendencí nebo naopak jeho příčinou? Možná se někdo jiný pokusí na tuto otázku odpovědět. Já v každém případě považuji tyto tendence za neblahé.
Článek vyšel v květnovém Životě víry