KNIHA: Soukromá vzpoura

Pavel Landovský, soudí Karel Hvížďala, byl intelektuálem s maskou křupana.

Karel Hvížďala znal Pavla Landovského dobře. Tak dobře, že s ním pár let před pádem vlády jedné strany dalekosáhle pohovořil. Výsledkem byla kniha jménem Soukromá vzpoura.

Pro ty, kteří znali Pavla Landovského pouze jako svérázného a svým způsobem vynikajícího herce, to musela být puma.

Pro ty z nás, kteří jsme Pavla Landovského poznali trochu blíže, to nebyla ani tak moc puma, jako spíše to bylo potvrzení, že Lanďák nehrál. Lanďák byl. A bylo jenom na nás, zda ho přijmeme takového, jaký byl, nebo zda ohrneme nos. Jak se rozhodneme, to bylo Lanďákovi dost jedno. Alespoň se tak tvářil.

Co si o něm kdo z nás budeme myslet, to je naše věc. Co bude dělat on, to je zase jeho věc.

Ať už byl jakýkoliv, jedno je jisté. Režim vlády jedné strany ho nejen nemohl pochopit. Režim vlády jedné strany ho ani nemohl přijmout.

Soudě podle Hvížďalovy knihy se ani nezdá, že by to Lanďákovi nějak moc vadilo. Až do chvíle, kdy za ním ten režim zabouchl dveře a Lanďák se stal zaměstnancem vídeňského Burgtheatru.

Knížka o soukromé vzpouře Pavla Landovského je součástí celé rozsáhlé série knižních rozhovorů Karla Hvížďaly s lidmi, kteří tak nebo jinak byli (a jsou) jiní. Prostě: přečuhovali (přečuhují). Kdyby za nic jiného, tak za tuhle sérii si Karel Hvížďala zaslouží vlastní pomník (nemusí být jezdecký) a zvláštní oddělení v Památníku národního písemnictví. Pozvedl totiž umění rozhovoru na zbrusu novou úroveň, na úroveň mnohem vyšší, než jsme byli u tohoto žánru zvyklí.

Soukromá vzpoura je toho výmluvným důkazem. Uřídit sopku jménem Landovský, aby její výpověď nebyla pouze souhrnem vyprávění o veselých příhodách z natáčení, ale aby dávala smysl, to chce člověka, který se dovede ptát a který nejen poslouchá, ale který také slyší. Uřídit tenhle vulkán tak, aby se knížka stala svědectvím nejen o době svého vzniku, ale také svědectvím o lidech, kteří tu dobu prožívali a zažívali, to už je čin hodný mistra.

A dokázat to celé tak, že osoba zpovídajícího je v pozadí a zpovídaný nese kůži na trh tak, jak se domnívá, že to je správně, to vyžaduje navíc určitou pokoru.

Jsou ale v té knížce okamžiky, kdyby se člověku zdálo, že zpovídající měl zasáhnout a ne nechat výpověď bez výzvy. Jenže pak si člověk uvědomí, kdy ta kniha vznikala a co by se mohlo stát osobě nebo osobám, o které se Landovský otřel, a Hvížďala to nechal být. Odstrašujícím příkladem budiž vyprávění Ludvíka Vaculíka o jeho okamžitých osudech, které vyšlo v cizině. Mnozí z těch, které ani nejmenoval, ale byli lehce rozšifrovatelní, si to pak patřičně odnesli.

Takže je otázka, zda se mohl Hvížďala ozvat, když Landovský zaútočil na bývalého reportéra Mladého světa Jiřího Janouška. Landovský nemohl (a ani nechtěl) Janouškovi odpustit jeho životní volbu: přiženil se totiž do rodiny tehdejšího československého předsedy vlády. Zda to Landovský ví nebo ne, je jedno, ale Janouškova vyvolená Eva byla (a dodnes, pokud vím, je) krásná ženská, inteligentní, vzdělaná, šikovná a pracovitá. Rozhodně si nedělala potřebu z toho, do jaké rodiny se narodila (na rozdíl od mnoha jiných papalášských dětí). A ani nemohla za to, kdo byli její rodiče. Ostatně, tady se Landovský dopouští znamenitého rozporu: na jednu stranu mydlí záda režimu vlády jedné strany za to, že kvůli jeho rodičům dělá z Václava Havla občana nejvýše druhé třídy, na druhé straně považuje osobu, s níž se možná ani nikdy nesetkal, za výraz všeho zlého.

Landovský také Janouškovi vyčítá, že udělal kariéru. Stal se totiž ředitelem Československého filmexportu. Očekával snad Landovský, že Janoušek zůstane v Mladém světě až do důchodu?

Zcela osobně, na úplný okraj: v době, kdy jsem byl z Mladého světa vypuzen za to, co a jak jsem psal, jsem sám uvažoval o tom, že se budu muset poohlédnout po jiném místě. Mladý svět byl časopisem pro mladé, a mně už táhlo na třicítku.

Janoušek je stejný ročník jako já. A že šel do filmového prostředí? Vždyť na to měl vzdělání: vystudoval na FAMU filmovou publicistiku. Rozhodně měl na místo ve vedení Filmexportu větší nárok než mnozí, kteří se tam dostali pouze díky rodné straně.

Samozřejmě, že to v té době vypadalo nenormálně. Ale Landovský tady přehlíží jako krajinu posedlou tmou, že nenormální byl režim, který v té době vládl, a že by rozhodně nebylo normální, aby z Československa odešlo všech 15 miliónů občanů. Ani by to nešlo.

Tady musím připustit, že se dotýkám dlouholetého sporu mezi Hvížďalou a mnou. Je to spor, který rozhodně nemůže uškodit našemu dlouholetému přátelství a dnes je vlastně čistě teoretický. Jeden z našich bývalých kolegů a kamarádů, který zde zůstane nejmenován (není zmíněn či jmenován ani v Soukromé vzpouře), vstoupil kdysi do komunistické strany. To byl krok, který Hvížďalu zklamal, zatímco mne ani nijak moc neudivil. Kolega totiž někdy v té době ovdověl, musel se starat o dvě dorůstající dcery, nevěděl, kde mu stojí hlava, jak se říká, chtěl, aby se dcery - obě nadané dívčiny - dostaly k pořádnému vzdělání, takže učinil, co učinil. Hvížďala ale položil zásadní otázku: ve které knize života stojí, že ten chlap musí být novinářem? A jak mi, pro přírodu, není jasné, že se může úplně klidně stát, že kolegovy dcery se dostanou k vysokoškolskému vzdělání jenom proto, že tatínek je ve straně, zatímco nějaké stejně nadané děti, jejichž rodiče se nezahodili, ostrouhají?

Hvížďala měl samozřejmě pravdu, ale já se domnívám, že jsem ji měl já také: copak ten člověk mohl za to, že Československo bylo takové, jaké bylo?

Tuhle otázku jsme nevyřešili dodnes.

A nevyřešil ji ani Pavel Landovský.

Nejnovější vydání Soukromé vzpoury, na trhu péčí nakladatelství Galen, se od svých předchůdců trochu liší. Nikoliv obsahem rozhovoru jako spíš obsahem doplňujících informací. Kromě Hvížďalova epilogu, sepsaného po Landovského smrti, zde nalezneme rozsáhlý seznam Landovského úloh na jevišti, v rozhlase, na obrazovce i na plátně. Je tu také podrobný seznam prací vzniklých péčí plnicího pera Pavla Landovského. Ironie nad všechny: v jednom rozhlasovém seriálu, který se směl natočit a vysílat jedině pod jménem Landovského kamarádů (říkávalo se tehdy takovým lidem pokrývači), hrála s obrovským nadšením hlavní úlohu předsedkyně komunistického svazu dramatických umělců Jiřina Švorcová, která Landovského přímo nenáviděla. A pak že to nebyl blázinec.

Kniha je vybavena řadou fotografií, částečně archívních, částečně z fotoaparátu Jana Malého. Mnohé z těch archívních obrázků dosud nespatřily světlo světa. Tady mají premiéru. Clara Istlerová se postarala o čistou a přehlednou typografii, takže knížka se nejen dobře čte, ale také dobře drží.

Závěrem: kdo tu knížku ještě nemáte, měli byste si ji pořídit. Abyste si připomněli dobu, která není tak daleko, aby se ještě nemohla vrátit.