Nad oběťmi masakru v Uherském Brodě se už zamýšlel kdekdo a ještě dlouho se budou přetřásat otázky: Nedalo se tomu zabránit? A jestliže dalo, kdo nese vinu, že se tak nestalo? Může za to špatný zákon o držení zbraní? Špatný dohled psychiatrů nad problémovým člověkem? Špatná strategie policie? Kdo je vinen smrtí nevinných?
Ty otázky jsou sice docela přirozené, ale bohužel nejspíš nikam nepovedou. Jednání šílenců je totiž nevypočitatelné a náhlé zlomy v psychice dosud „normálních“ lidí nepředvídatelné. Duševně vyšinutých osob je mezi námi více, než tušíme, jenom se to u nich zatím dost nápadně neprojevilo. A i kdyby byly zítra zabaveny všechny pušky a revolvery, dokáže udělat pěknou paseku i pár polen shozených z mostu na dálnici. Nebo jedna zápalka a pár litrů hořlaviny každému snadno dostupné. Nebo jedno auto, které smete tucet lidí čekajících na tramvaj. Nemluvě o sebevražedných atentátnících opásaných semtexem, kteří k nám časem nepochybně také dorazí. K dalším tragédiím tudíž nevyhnutelně opět dojde, a spíš než hledat viníky té poslední by bylo na místě uvědomit si, že příští obětí nějakého masakru či pohromy můžu být klidně i já, a položit si otázku, co z toho případně vyplývá pro mě.
Poučné může být v tomto ohledu, jak reagoval židovský rabbi Jehošua z Nazaretu na otázku, čím se provinili lidé, na které se kdesi zřítila jakási věž: Ničím. A ničím se neprovinili ani ti Galilejci, které nechal povraždit Pilát. (Můžete si to přečíst v Lukášově evangeliu.) Jejich osud je smutný, ale je to osud obecně lidský. Od těch, jejichž životní příběh se již uzavřel, obrací naši pozornost zpět k nám samotným, kteří se zde ještě všelijak pinožíme a za něčím pachtíme. Všichni jsme smrtelní, vždycky budou nějaká zemětřesení a mocní vždycky budou prolévat krev bezbranných. Raději s tím počítejte a žijte tak, aby vás to nezastihlo nepřipravené...