Já vím, že titulek je trochu nadsazující, ale když si uvědomíme, že žádné temno v naší národní historii ve skutečnosti nebylo, tak můžeme připustit, že i doba temna může být zlatá. Každopádně nemůžeme popřít, že jsme se i po roce 1620 jako národ kulturně a intelektuálně rozvíjeli.
Udržet a zvyšovat českou vzdělanost pomohli mimo jiné v našich historických zemích po roce 1620 právě příslušníci jednoho řádu. Přišli k nám asi v roce 1630 a jmenovali se piaristé. Žáků a učitelů tohoto vzdělávacího řádu, který se zaměřoval zejména na venkovskou mládež (jezuité se orientovali na mládež městskou a šlechtické děti) se za 300 let dá počítat snad na statisíce. Rozhodně jsou mezi nimi stovky těch, kteří dosáhli světové odborné a kulturní proslulosti.
Málo se dnes ví o tom, že mezi ty, kdož vděčí za první krůčky ve svém vzdělávání právě piaristům, patří například Karel Hynek Mácha, T. G. Masaryk, G. Mendel, Josef Václav Sládek, Bedřich Smetana, Julius Zeyer, Jan Karafiát, R. Mária Rilke, Václav Beneš Třebízský, Josef Jungmann, František Sušil, Jan Evangelista Purkyně, Alois Jirásek, Josef Pekař, František Halaška a mnozí další. Ti všichni získali své středoškolské vzdělání u piaristů.
Piaristé, na rozdíl od jezuitů, působili především na venkově. V jejich školách byla němčina rovnocenná s češtinou. Přednost v přijetí ke studiu měli dokonce ti mladí lidé, kteří ovládali oba zemské jazyky. Svět piaristických škol byl úžasný. Piaristé vyučovali všechny přírodní a společenské vědy, kreslení a moderní jazyky, mimo jiné francouzštinu a italštinu. Pochopitelně vedle češtiny, němčiny a latiny. Vynikali náboženskou snášenlivostí. V jejich školách byli žáci a studenti i evangelického a židovského vyznání. Za dobu více než tři sta roků vychovali mnoho set tisíc žáků a napsali nepřehlednou řadu vědeckých spisů, knih, studií a článků i školních učebnic a příruček. A to všechno v době, kterou bohužel stále ještě nazýváme dobou temna. Profesoři a učitelé piaristického řádu se po staletí významným způsobem podíleli na budování naší národní vzdělanosti a mnozí z nich byli velice aktivními činiteli v době národního obrození.
Vyučovací metody piaristů byly rozličné, ale vyučovali například gramatiku a syntaxi podle díla JUNUA LINGUARUM, jehož autorem je Jan Ámos Komenský. Oni to byli, kdož právě po roce 1620 seznamovali mladé, nadané, leč chudé hochy z venkovských obcí s Vergiliem, Ciceronem, Ovidiem, Horatiem a Senecou. Oni učili logice, etice, algebře, geometrii a architektuře. Oni učili latině, řečtině, poetice, rétorice, dějinám a matematice. Vychovali řadu vynikajících pedagogů, kteří působili velice úspěšně na světských školách.
Piaristický řád měl na území Čech, Moravy a Slezska celkem 30 kolejí a rezidencí. Při nich vznikaly filozofické ústavy, gymnázia, reálky, hlavní a později i obecné školy. První piaristická kolej vznikla díky pochopení a pomoci kardinála a knížete Dietrichsteina dne 2. června 1631 v Mikulově, kde bylo v té době skutečné centrum Moravy.
Jací byli piaristé? Známo je například jméno piaristy Gelasia Dobnera (1719 – 1790), který napsal dílo „Venceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorun“ (m. j.) v němž se
nebál se kriticky hodnotit Hájkovou kroniku, neb její autor si historii sem tam přikrášlil, aby naše dějiny „lépe vypadaly“. A nebyl Gelasius Dobner o nic menším vlastencem jen proto, že odmítl zkreslující fakta. Nebo František Mikuláš Voigt – bojovník proti náboženské nesnášenlivosti. Jeho dílo „Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen“ je nádhernou oslavou krásy českých mincí. Oslavou těch, kdož je uměli vyrobit i oslavou těch, kdož jim dokázali dát váhu všeobecně přijímaného evropského platidla, ať již šlo o stříbrné pražské groše, zlaté florény Jana Lucemburského či šlikovské stříbrné tolary.
Nebo bychom mohli jmenovat olomouckého arcibiskupa ThDr. Antonína Cyrila Stojana, dobrodince moravského lidu. Všichni tito výše jmenovaní piaristé pracovali a učili ve Staré Vodě u dnešního Města Libavá. Patří k nim také přítel Jana Evangelisty Purkyně, pozdější rektor Univerzity Karlovy a rektor Vídeňské univerzity František Cassián Halaška rodák z nedalekého Budišova nad Budišovkou. Kolej ve Staré Vodě byla zřízena v r. 1690 biskupem Karlem z Lichtenštejna, zanikla v roce 1921. Za více než 200 let své činnosti má obdivuhodné místo v rozvoji vzdělanosti. Významnou roli zde sehrávali i mnozí občané – rodáci přímo z Budišova. V roce 1682 se v Budišově
narodil Maximus Tschamler; piaristou se stal 2. října 1700. Učil ve všech třídách gymnázia a posléze se stal vychovatelem mladých knížat Dietrichsteinů.
Bylo velikým štěstím, že v době zakládání piaristických škol byl v Římě na studiích pozdější olomoucký biskup a kardinál František Dietrichstein (1750 – 1636), který se seznámil se zakladatelem řádu Josefem Katalánským. Ten byl svého času v Římě obžalován pro údajný přátelský vztah ke Galileu Galielovi. V roce 1669 papež Klement IX. povýšil piaristy na řád a jeho zakladatel byl r. 1748 papežem Benediktem XIV. Blahořečen a 1767 kanonizován. Pius XII. jej pak r. 1948 prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě.
Proto první piaristická škola vzniká v Mikulově, v sídle Dietrichsteinů. Kardinálu a gubernátoru Moravy, knížeti Dietrichsteinovi vděčíme za to, že 2. června 1631 dorazila do Mikulova skupina prvních osmi piaristů, aby zde založila první piaristickou komunitu ve střední Evropě. Mikulov se tak stal skutečným centrem Moravy.
Budišovský rodák prof. Čamler pak učil jeho vnuky, což byla pocta vysoká. Prof. Čamler se později stal rektorem koleje ve Staré Vodě, později v Ostrově nad Ohří, kde zemřel v roce 1734. Z jeho pozůstalosti se zachovalo dílo „Tirocinium pietatis ab alumnis – První cvičení ve zbožnosti“.
Zajímavá je i další historie piaristické koleje ve Staré Vodě. V roce 1701 se v nedalekém Budišově narodil profesor P. Zachariáš Kristián Schubert. Byl studentem ve Staré Vodě, později rektorem v Praze, v Kroměříži a nakonec ve Staré Vodě. Byl velmi vážen v celém piaristickém řádu pro svoji hlubokou učenost a poctivost. V roce 1784 byl poslán do Říma na generální kapitulu piaristických provincií z celé Evropy, která jmenovala prof. Schuberta prvním nezávislým rýnsko-švábským víceprovinciálem se sídlem v Rastadtu v Bádensku. Zde budoval i nové koleje a přispěl tak výrazně k rozvoji vzdělanosti v Bádensku.
S piaristickým učilištěm ve Staré Vodě jsou spjati svou činností desítky známých vědců, buditelů, veřejných pracovníků, hudebníků, organizátorů kulturního života.
Mnozí z nich přijeli do Staré Vody zemřít. Byli jak známo pochováni v kryptě starovodského kostela a jejich klid byl bohužel po roce 1948 mnohokrát narušen.
Vynikající představitel hudebních barokních směrů prof. Remigius Antonín Mašát učil zde 1711 – 1712. Dlouholetým rektorem starovodským byl i autor učebnice z roku 1720 (Vyučování latinskému jazyku neboli mluvnice k užitku mládeže) profesor Baltasar Weidzinger. V roce 1740 zemřel ve Staré Vodě prof. František Trčík, učitel v rodině hraběte Colloredo v Miláně. Napsal „Knížku hádanek – jinotajů“, vydaná byla též v Opavě 1731.
V roce 1732 vyšla kniha „Matematikova zvídavá věda matematiky“ autora prof. Daniela Podhorského. Zemřel ve Staré Vodě 1766. Blažej Josef Karas byl jedním z nejlepších piaristických profesorů. Odchovanec koleje starovodské vyučoval na piaristickém gymnáziu v Praze latině, matematice i řečtině. V letech 1832 – 1833 zde vyučoval prof. PhDr. Oktavius František Šofka, význačný astronom, meteorolog, konstruktér hvězdářských přístrojů. Napsal odvážnou knihu „Kosmické ochlazení, meteorologický základ“. Tento člen Společnosti Národního muzea v Praze přijel na sklonku života do Staré Vody. Pobyl zde rok na tolik potřebném čerstvém vzduchu. Trpěl souchotinami, zemřel opuštěný a nuzný a zapomenutý 29. listopadu 1879 v Příčovech u Sedlčan.
Obětavým učitelem hlavní školy ve Staré Vodě byl v letech 1862 – 1863 známý pedagog Adolf Josef Toberný, profesor náboženství a exhortátor. Dvacet šest let učil ve Staré Vodě prof. Prosper Josef Vrána ze Strakonic. I on odpočívá ve Staré Vodě. Osm let (1867 – 1875) učil strýc Leoše Janáčka prof. Celestin Josef Janáček piaristy ve Staré Vodě. Jeho bratrem byl Jiří Janáček mladší, otec Leoše Janáčka.
Za zvláštní studii by stál život pátera Kristiána Voborníka, předního českého znalce orientálních jazyků, který v letech 1842 – 1872 byl rektorem koleje ve Staré Vodě. I on zde nalezl místo svého odpočinku. Čestný občan Strážnice prof. Florentius František Vybíral byl rektorem a ředitelem hlavní školy. 19. listopadu 1881 zde byl pochován. V Lipníku je ulice prof. Amanda Antonína Patlocha (zdejší rodák), který byl poslán do Staré Vody v letech 1841 – 1845 učit přírodní vědy a kreslení, ale především zde byl proto, aby si ve zdravém prostředí upevnil chatrné zdraví. Dožil se 75 let po 46 letech učitelování právě v Lipníku.
Když psala Tereza Nováková svůj román o knězi buditeli – DRAŠAR, stal se jeho románovou předlohou profesor Josef Václav Justin Michl, který shodou okolností právě učil ve Staré Vodě a dokončoval v té době skvělé dílo o dějinách řecké a římské literatury.
Matematik prof. Komelius Bělecký (1777 – 1853) vynikající znalec západoevropských
i slovanských jazyků otevřeně sympatizoval s myšlenkami revolučního roku 1848. Prosazoval na hlavní škole v Berouně vyučování v českém jazyce. Pro své přátelství s Karlem Havlíčkem Borovským byl pronásledován a vyšetřován. Starovodský student František Kinský přivedl Jana Evangelistu Purkyně k Schillerovým lyrickým básním. V roce 1796 zemřel v Mikulově profesor Gualbert Moravec – rodák ze Strážnice a autor vynikajícího díla „Moravivae historia politica et eclesiastica“. Autor je v odborných kruzích označován za toto dílo jako „otec moderních dějin Moravy“. Piarista sv. Jan Nepomuk Neumann byl prvním biskupem v USA.
Rektor starovodské koleje František Cassián Hanel (1751-1820), rodák z Moravského Berouna, byl profesorem Jakuba Jana Ryby na prestižním piaristickém gymnáziu v dnešní Panské ulici v Praze. Byl to on, kdo přiměl Rybu k podrobnému studiu hudební vědy, zejména opak ke komponování. A zval ho do svého bytu ke společnému „ muzicírování“.
Někde v archivu mám snímek jakési stavební boudy nedaleko kostela ve Staré Vodě. Hned po roce 1989 si, bohužel pouze na chvíli naše armáda uvědomila, kolik škod napáchala konkrétně na Libavsku a přispěla k částečné obnově starovodského kostela. Již roky předtím naši vojáci bagrem zpřeházeli starovodský hřbitov hledajíce nějaké „poklady“ a současně vykradli i kryptu kostela, která byla sídlem věčného odpočinku mnoha významných vědců a učenců. Na zmíněné fotografii je stavební bouda „vyzdobená“ jednou lebek piaristických profesorů, o jejichž vzdělání měli ani tehdejší vojenští velitelé ani ponětí. Starovodský kostel sv. Anny a sv. Jakuba Většího je bohužel stále majetkem Armády ČR.
Svého času vyšla péčí nakladatelství Akademie věd České republiky krásná kniha, jejímž hlavním obsahem je Purkyňova málo známá stať „Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce“ z roku 1850. Doplněna o úvahy Emanuela Rádla, Jaromíra Loužila, Václava Cílka, Jana Janka, Tomáše Hermanna, Stanislava Komárka, Antona Markoše, Zdeňka Neubauera a Bruna Solaříka. Autoři si místy všímají i toho, že základem vzdělání Jana Evangelisty Purkyně, Halaškova přítele, bylo jeho studium u piaristů. Shodou okolností také ve Staré Vodě. Václav Cílek ve své úvaze píše doslova: Před dvěma staletími piaristé dobře věděli to, o čem dnes tak obsáhle diskutujeme - dobrá škola, a to dokonce střední - by měla mít učitele rozvíjející nějaký výzkumný program…Na příkladu piaristů si člověk uvědomí, kolik pozitivního mohou přinést programy, na jejichž počátku není jenom ekonomická úvaha, ale myšlenka a vůle něco potřebného udělat.
Máme stále ještě co napravovat, i když mnohé již nelze. Piaristům však vděčíme za mnohé. Jakkoli se to mnohým nemusí líbit.