Poslední dobou se ve svém okolí stále častěji setkávám se stanovisky tohoto typu: Přijali jsme do firmy kluka / holku těsně po škole a ona / on nic neumí. Nedokáže vyřešit triviální praktické problémy, neumí se ani zeptat, jak to má udělat. Když se pídím po podrobnostech, dozvím se, že ač se jedná o absolventa ekonomického oboru, neumí pracovat s Excellem, má problém ovládat Outlook, nedokáže napsat reklamaci, protože neví, jak vypadá. K sečtení čísel 20 a 30 potřebuje kalkulačku a neví, že hlavní město Polska je Varšava. A navíc je takový absolvent přesvědčen o své dokonalosti a nepostradatelnosti.
Nepřekvapuje mě to. Protože na škole ekonomického typu pracuji, pokusím se popsat příčiny tohoto jevu.
Základní problém je v celkové koncepci základního a středního školství. Škola má dnes děti bavit, má přistupovat individuálně ke každému žáku a zohledňovat jeho specifické potřeby. V případě středního školství s maturitou se z původně do určité míry výsadních oborů stává záležitost, na kterou má student právo. Řada škol má problém s tím, aby vůbec otevřela ročník, proto bere i žactvo, které by se dřív nedostalo ani na zedníka. Skoro všechna „systémová“ zlepšení se v praxi odehrávají pouze na papíře, řada učitelů neumí učit... Podívejme se na školství jako celek trochu podrobněji.
Základním pojmem dnešního školství je slovo problém. Má ho skoro každý žák. Jeden je dyslektik, druhý dyskalkulik, třetí má kombinaci obojího a k tomu pochází z Mongolska, čtvrtý je z rozvedeného manželství, pátý je sociálně slabý, šestý je na hranici normálnosti a Aspergerova syndromu. Žáci bez „problémů“ dnes takřka nejsou. Tím, že byly zrušeny speciální školy, nebyli tito žáci zpracováni odborníky, kteří dokázali řadu projevů eliminovat a čtyřhodinové školení z žádného učitele specialistu neudělá, i když samozřejmě dostane certifikát o tom, že je proškolen. Zažil jsem studenta nástavby s Touretteovým syndromem, který mi při výuce periodicky kokrhal, ale připouštím, že výše popsané komplikace se dají zvládnout.
Jakmile se ale uzavírá klasifikace, jsou tyto problémy velmi často důvodem, proč student prospěje – pokud by neprospěl a stěžoval si, došlápne si na školu Česká školní inspekce, jak je možné, že nedokáže zvládnout někoho se specifickými vzdělávacími potřebami...
Další potíž je v tom, že základní školy jako celek selhávají na celé čáře (i když vím, že i na nich jsou velmi kvalitní učitelé). „Socialistické“ osnovy byly nahrazeny školními vzdělávacími programy. Ty jsou psány podle tzv. rámcových vzdělávacích programů, což je v praxi snůška všeobecných a nicneříkajících keců. Navíc je dnes doba, kdy je biflování považováno za překonané, požaduje se interpretace. S algebrou či vyjmenovanými slovy se tak žáci toliko zdvořile seznámí, ale učivo se pak již zpravidla neprocvičuje, neboť by to smrdělo memorováním.
Tvůrci školské koncepce si ale neuvědomili, že i na interpretaci potřebuji mít určité pemzum (nabiflovaných) znalostí. Ve výsledku tak máme v lepším případě stádo žáků ochotné se hádat o čemkoliv, ale nemající sebemenší argument pro nebo proti.
Prestiž učitelů hraje rovněž významnou roli. Občas zaslechnu v tramvaji matku, která říká malému školou povinnému dítěti, že „paní učitelka je kráva“. Byť vím z vlastní zkušenosti, že je hovězích typů ve školství relativní dostatek, má tato hodnotící věta obrovský dopad na možnosti učitele ohledně vzdělávání. Když vám rodič řekne, že je někdo blbec, budete si ho potom vážit a poslouchat ho?
Navíc, byť to osobně nechápu, má i dnes řada – hlavně učitelek – problém s výpočetní technikou. Odeslat či přijmout mail je quest na půl hodiny, většina z nich skončila u kopírek. Na matematice tak zvídaví žáčci dostávají stokrát okopírované slovní úlohy psané ještě na stroji a počítají příklady „Kolik svetrů si můžu koupit za 200 Kčs, když jeden stojí 47 Kčs?“ To prestiži učitele taky nepřidá...
Aby učitelé nebyli za voly a učitelky za krávy, procházejí takřka neustále nějakým školením. Sám jsem jich absolvoval ranec a byla všechna na draka. Lektoři často nevědí, o čem mluví, mají v prezentacích gramatické chyby či jim zkolabuje u videa zvuk. Zažil jsem na vlastní oči situaci, kdy jsem upozornil lektorku na chybu ve shodě podmětu s přísudkem v promítané prezentaci. Odpověděla mi, že o ní ví, že jí to říkají pokaždé...
Tím se dostávám ke školství střednímu. Již poměrně dlouhou dobu je nekriticky protežováno maturitní vzdělávání. Ono to vypadá ve výroční zprávě hezky, když se napíše, že 75 % studentů dosáhlo na maturitu, ale Gaussova křivka je neúprosná a školy musely jít s požadavky dolů. Krásným příkladem je obor Kosmetička. Kdysi učební obor byl povýšen na obor maturitní. Výsledek? Dívky, které bych neoznačil za studijní typy, se praly s kuželosečkami v matematice či se zdravovědou na úrovni biologie člověka na gymplu. To vše na úkor praxe, takže ve výsledku neuměly pořádně ani jedno.
Kapitolou samou pro sebe je pak školení ke státním maturitám. Ty byly s velkou slávou po třináctiletém vyvíjení vypuštěny do světa, aby se na nich co dva roky něco měnilo, protože „to nevyhovuje potřebám škol“. Na každou změnu navazuje školení a diplom, přestože se vlastně zkouší pořád to samé. Za každé školení pak dostane pedagog certifikát, podle jejichž počtu se (papírově) hodnotí kvalita učitele – např. bez určitého diplomu nemůže sedět člověk u maturit, protože se změnil celkový dosažitelný počet bodů za ústní zkoušku...
Středních škol je navíc ku počtu potenciálních prváků příliš, takže berou často kohokoliv, aby vůbec otevřely ročník a tím naplnily úvazky učitelů. Prváci, kteří prošli základními školami, jsou pak často nesmírně překvapeni třeba tím, že Litva neleží v Asii nebo tím, že slovo „průsmyk“ je odvozené od slova vyjmenovaného. Kolega matikář si tuhle stěžoval, že děti vůbec nechápou zlomky. V jazycích nemají prváci často ani tu elementární slovní zásobu. Sice umí slova „fuck, bitch, dick a tits“, ale nejsou schopni sesmolit větu „During the holidays I worked in the store“ .
Pokud se s tím pokusí učitel něco dělat, narazí na školní vzdělávací program, neboť opakování vyjmenovaných slov není v učivu, tím pádem ho učitel nemůže zkoušet. Pokud na tom učitel trvá, nastoupí opět inspekce, která učitele okřikne a dá flinkovi za pravdu.
Studenti chodí do školy neradi. Je to proto, že maturita není jejich cílem, ale jakousi „povinností“. Musí si tu školu holt odsedět, aby dostali „certifikát“. Jelikož se nudí, visí neustále přes mobil na Facebooku nebo na YouTube a o novinky se dělí s lidmi okolo. Pokud jim chce učitel telefon zabavit, dozví se, že na to nemá právo (což je pravda) a jede se dál. Když k tomu připočteme to, že řada učitelů je sice odborně ke svému předmětu vybavena, ale neumí učit, je na průšvih zaděláno. Předmět je nebaví, tak tam nechodí. Na konci roku pak nejsou klasifikováni, protože neměli docházku, známky či obojí. Následuje zkouška v náhradním termínu, kde student sice nic nepředvede, ale musí dostat čtyřku, aby se nerozpadl ročník a byly úvazky. Spokojeně pak jede dál a tím, jak snadno mu to jde, demotivuje i ty studenty, kteří ještě nějakou aktivitu vyvíjeli. No proč by se měl někdo na čtyřku dřít a chodit do školy, když to jde i takhle?
Zcela specifickou záležitostí jsou pak cizinci. Do školy nastupují zpravidla někdy během základky, která si s nimi neví rady. Navíc jsou tito studenti ze zákona tři pololetí „hájeni“. Potom už je pozdě, protože není čas dohánět učivo (a zpravidla o to ani nestojí). Zažil jsem Rusa, který se mnou komunikoval pomocí kolibřího slovníčku, nebo Mongolku, co si probíranou látku zapisovala do sešitu azbukou... Pokud jim češtinář nabídne pomoc, zdvořile poděkují a tím to skončí...
Takže proč školy nefungují? Je to dáno kombinací několika faktorů. Prvním z nich je odpor k biflování, které bylo označeno za překonané. Druhým pak neustálé zohledňování a rozvíjení (nebo aspoň konzervování) různých poruch učení či „problémů“. Třetím je naprostý nezájem většiny žáků a studentů o studovaný obor. Trochu vnímají výsledek, který jim často určili rodiče, ale nejsou schopni a ochotni pro něj sami něco dělat. Současná generace náctiletých je zvyklá na okamžitý efekt. Přidám si někoho do přátel – jsme přátelé. Mám chuť na pizzu – nechám si ji přivézt do školy. Pro řadu z nich je dlouhodobější úsilí sprosté slovo. Čtvrtým faktorem je pak fakt, že i když učitel chce žákům „šlápnout na krk“, je nakonec na straně poražených, protože si lemplové stěžují na České školní inspekci a tam jim dá za pravdu. Jeden příklad za všechny. Kamarádka učila na škole, kam přišla holka z Arménie s poruchami chování. Běhala po škole s nožem, vyhrožovala spolužákům zabitím včetně jejich rodin, učitelům nadávala do čů*áků... Když se ji pokusila škola vyloučit, podala stížnost. Zřizovatel si na školu došlápl s tím, jak je možné, že nedokáže integrovat někoho z jiného civilizačního okruhu...
Takže se nedivme tomu, co ze škol vychází...