Přežili jsme zase další silvestrovské ohňostroje, většinou snad bez úrazu. Bylo to hrozné. Nikoliv ta světla: každá hvězdička v temné části roku je vítaná, ale ty rány a čpavý pach třaskavic. Valtice jsou zhruba čtyřtisícové město, ale ovzduší bylo zamořeno hůř, než snad bývá v Ostravě, vnikalo to i zavřenými okny do ložnice a vytvářelo dojem, že je nálet a že pět metrů za zdí krytu vybuchla bomba. Jako jsem to zažila před 70 lety 20. listopadu 1944 na Kozí ulici v Brně. Kde jsme tehdy v tu chvíli v krytu byli.
Proč si lidé tak rádi připomínají válečné hrůzy? Proč si na ně hrají a proč je navíc oslavují tím, že si je předvádějí? Jako ty napoleonské boje u Slavkova, ba i tady nedaleko v Mikulově (a předpokládám, že ještě na mnoha místech Evropy), proč si Angličané chtějí hmatatelně evokovat bitvu u Waterloo?
Zpět k těm ohňostrojům: když není žádné jubileum hromadného zabíjení, tak si aspoň musíme zabouchat a zasmrdět po Silvestru, případně oslavit svatbu, narození budoucího - no, nevíme koho, ale nedopadá to s dítětem vždycky slavně -, navíc v naší turistické oblasti při každém turistickém podnikání? Proč ty radostné připomínky ran a pachu zkázonosných zbraní? Není to kruté vyvolávat si aspoň představy bojových hřmotů a pachů, kde nejsou, když současně na tolika místech naší planety Země ty hřmoty a pachy v realitě signalizují a přinášejí smrt? Není to neetické k obětem za rachotu ran, záblesků střel a dusivého dýmu se bavit tím, že si je opatřujeme a tleskáme jim? A předháníme se, kdo víc a hlučněji; a rafinovaněji; a dráž; a s následky, které musí naše zdravotnictví připisovat na účet solidaritě. V čem, prosím, je smysl, k čemu to má přispět ? Někdo má tak rád světlo a oheň, že jen proto podpálí pár aut, nějaký ten barák; je za to potrestán (je-li dopaden), byť neměl jiný zlý úmysl, než vidět pořádné světlo...
Kdo 20.11.1944 utíkal nočním Brnem provázen záblesky a ranami výbuchů leteckých pum hustým dýmem, který vnikl do šatů i na pár let, kdo nevěděl, jestli žijí ti, kdo s námi zrovna nebyli, ten se nikdy nemůže radovat ze zábavného ohňostroje. Ostatně myslím, že ve Vrběticích nějaký velký ohňostroj nepořádali. Važme si klidu, míru, ticha a čistého ovzduší, pokud je. Máme toho stále méně.
Takže na otázku „co my lidi vlastně chceme“ se nabízí neblahá odpověď: asi válku...