Zpráva v Lidovkách 21. prosince 2014:
V americkém státě New York bude zakázáno nechat tetovat nebo zdobit piercingem domácí mazlíčky. Zákon, který tento týden podepsal guvernér Andrew Cuomo, vstoupí v platnost za tři měsíce. „Je to trápení zvířat, tak to prostě je,“ citovala guvernérovo vyjádření agentura DPA.
Nový zákon zakazuje tetování a piercing „u koček, psů a dalších domácích zvířat pro výhradně kosmetické účely nebo pro potěšení jejich majitelů“.
Nevím, jak se na to bude dohlížet, hodně nejspíš bude záležet na případných udáních - ani se o tom člověku moc nechce uvažovat. V každém případě, pokud jako Newyorčan byste svého miláčka nechali vyzdobit (a předtím vyholit, jak jinak, aby to bylo vidět?), zaplatili byste buď pokutu, nebo byste mohli jít až na dva týdny do vězení! Pokud byste ale přesvědčili svou milou, aby si na intimním místě nechala vytetovat třeba planoucí srdce (či něco horšího) s vaším jménem a nápisem “Jen pro tebe, miláčku”, a potom ji pustili k vodě, bylo by to beztrestné. V New Yorku, stejně jako všude jinde po celém světě. No nic, to je jen jedna taková malá absurditka v souvislosti s tetováním. Pokud ale jde o tetování všeobecně, skoro všechno kolem něho mi připadá absurdní!
Musí to být tím, že si poslední dobou těch potetovaných jedinců obou pohlaví všímám nějak víc. Ono by to jinak ani nešlo; narážím na ně totiž všude. Například několik dní před Vánoci jsme šli s manželkou nakupovat nějaké ty obligátní vánoční dárky. Jsme tu uprostřed léta v subtropickém Brisbane - i když v nákupním středisku běží naplno klimatizace, stačí to leda tak k tomu, abyste se moc nepotili. Lidé bývají proto oblečeni nalehko, takže ta jejich tetování vidíte už zdálky. Konečně, tak to přece bylo míněno, proto si nechali ta velkolepá umělecká díla napíchat do kůže, proto trpěli pod tatérovou jehlou či strojkem, aby je vystavovali celému světu na podiv! A že někteří museli obětovat spoustu času trpně stráveného na stole v nějakém obskurním krámku, za což vynaložili značné částky peněz, je nasnadě. Navíc leckteří přitom riskovali, že by mohli chytit nějakou nemoc. Zde v Austrálii snad moc ne, dost lidí si ale nechává svá tetování dělat jinde, kde je to přijde levněji. Nedávno zde probleskla zpráva o mladém člověku, který skončil střední školu a jel se spolužáky oslavovat na ostrov Bali, což se stalo silně módním. Nechal si tam udělat tetování a za čas po návratu domů se necítil dobře. Testy odhalily, že má v krvi virus HIV! Dovršením je, že dotyčný už prý byl přijat a měl začít právě studovat medicinu na vysoké škole.
Mohla by to jistě být fáma, nepřekvapilo by mne ale ani trochu, kdyby výše uvedená historka se ukázala být pravdivou. Všímám si totiž, jak často se tetování začíná objevovat i na tělech vzdělaných jedinců, takových, jací jistě nepatří do oné klasy, v níž tetování se kdysi vyskytovalo. Tak tomu bývalo za mých mladých časů i až poměrně donedávna, kdy téměř exkluzivně patřilo tetování do té domény, v níž se pohybovali především ti, kteří se nacházeli v konfliktu se zákonodárnými orgány. Třeba tohle je právě tím, co tolik lákalo mladou generaci, až se z toho stala móda. A módě je těžké nepodlehnout; o to už se, zejména u mladých lidí, postará tlak vrstevníků.
Je mi tak trochu líto těch, kteří podstoupili všechna ta trápení, navíc v radostném očekávání toho, jak náramně je to odliší od jiných lidí. Teď to už začíná vypadat spíš tak, že pokud se hodláte trochu výrazněji odlišovat, ať už jako potenciální kriminálník či jako člen akademických kruhů, může být pro vás podstatně výhodnější, když budete mít aspoň tu kůži, kterou budete vystavovat veřejnosti na odiv, čistou. To by se mohlo stát nepřekonatelnou překážkou pro ty, kteří podléhajíce momentálním požadavkům módy či svých vznosných ambicí a nechávají si takováto téměř nenapravitelná zmrzačení z vlastní vůle dělat. Třeba se ale vyvine nějaká nová technologie, která s užitím kmenových buněk či něčeho takového dokáže navrátit takto fyzicky (i mentálně) postiženým jedincům kůži tak čistou, jakou ji mívají novorozeňátka. Někteří z nich možná na tom už i usilovně pracují, kdo ví?
Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com