Před padesáti lety jsem dostal pod stromeček malou desku. Jednu její stranu nazpíval Karel Gott, skladba se jmenovala Adresát neznámý a v rádiu zněla už od jara toho roku 1964. Bylo mi devět let, chodil jsem do čtvrté třídy a ta písnička se mi líbila. Běhal mi při ní mráz po zádech, ježily se mi chlupy na předloktích, elektrizovala mě... V krátkých zprávách televizních novin jsem tehdy zaznamenal, že existují nějací Beatles, na obrazovce se mihla čtveřice v tmavých oblecích s divnými účesy. Že je Adresát jejich dílem, jsem netušil, dokud je v televizi nepředstavil sám Karel Gott. Nebyli tam s ním. Jen o nich vyprávěl.
O prázdninách 1966 se do hotelu naproti našemu domu přistěhoval s rodiči, novým číšníkem a servírkou, kluk Zdeněk. Skamarádili jsme se. Jeho starší bratr dostával desky Beatles od příbuzných z Británie, včetně malých singlů. Ke gramofonu nás nepustil, ale dovolil nám je poslouchat nahrané na hnědých páscích magnetofonu Tesla Sonet Duo. Znělo to, jako když se rádio zavře do skříně, ale my poslouchali celé dny. V půlce srpna 1968 odjel Zdeněk s matkou do Jugoslávie a už jsme se nikdy nepotkali. Beatles se rozešli dva roky po tom a já až mnohem později pochopil, co jsme v té jejich hudbě vlastně slyšeli. To poselství, že se jede z kopce a na všechno, co bylo předtím, se kašle. Poselství lásky a štěstí v čistých barvách melodických trojhlasých akordů a kytarových sól, v rytmu rezonujícím s tepem srdce. Poselství šedesátých let. Květinové děti, cesta na Měsíc, nepřetržitý karneval. Vnímal to celý svět, dolehlo to i k nám, jenže vlna se odrazila.
Negace světa rodičů s jeho kubánskou krizí, vraždou prezidenta Kennedyho a zpackanou válkou ve Vietnamu vyústila u západní mládeže do idealizace východního světa socialismu. Na jaře 1968 obsadili evropští studenti univerzity, mávali rudými knížkami předsedy Maa, citovali Lenina, obdivovali Stalina, na tričkách nosili tváře Fidela Castra a Che Guevary. Chtěli svobodu. Nechápali jsme to. O svobodu jsme teď po dlouhém čase hráli my, chyběla tady u nás, ve světě neochvějně pochodujícím ke komunismu, a ne u nich, kde hráli Beatles. Když k nám před koncem prázdnin téhož roku vtrhly ruské tanky, ti italští, francouzští a němečtí studenti zase nechápali nás. Žili jsme přece v jimi zbožňovaném socialismu.
Evropa od té doby táhne čehý (povel „doleva“ pro koňský potah). Tehdejší vlasatí studenti v džínách, mávající tenkrát rudými knížkami, ji tam již jako etablovaní politici v oblecích nasměrovali, staré lásky nerezaví, jejich následovníci kurz udržují a součástí té Evropy jsme teď i my. Žádné tanky, pevně doufejme, v dohledné době nepřijedou, ale valí se na nás jiná nebezpečí. Dobu tíží chmury...
Beatles poslouchají další generace. Uslyší ještě někdy totéž, co kdysi my? Kéž by.