Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme? Základní otázky lidské existence, na které se snažíme odpovědět celé věky, i když většinou až po tom, kdy si vyřešíme důležitější problémy, jako například co jíst a kde složit hlavu. Jasno mají věřící, jiní si řeknou, že první dva rébusy nám postupně vyluští věda a že na nich zase tolik nezáleží, hlavně že tu vůbec jsme a aspoň nějakou dobu tady pobudeme. S poslední otázkou je to jiné. Zajímá každého, každý si na ni odpovídá podle svého, případně se přidává k proudu, který tu „správnou“odpověď nese.
Předesílám, že nevím, kam jdeme. Nabízí se jedna jadrná odpověď, hojně vyslovovaná a bohužel i značně reálná. Je ovšem příliš obecná. Jejím pronesením si ulevíme, nelze ji ale dále rozvíjet. Ve druhé třídě základní školy, v šedesátých letech minulého století, nás s dalším názorem seznámila soudružka učitelka. Nebyl to názor ledajaký, soudružka mu říkala vědecký světový. Nejdříve nás ve zkratce provedla dosavadním vývojem lidstva, od prvobytně pospolné společnosti přes otrokářství, feudalismus, kapitalismus, socialismus až ke komunismu, a abychom jednotlivým stupňům lépe porozuměli, vysvětlila nám, že na počátku neměl nikdo nic a na konci, v komunismu, budou mít všichni všechno. Každému se dostane podle jeho potřeb. To se nám líbilo. Ptali jsme se, kdy už ten komunismus přijde, a Jirka se těšil, že jeho potřebou bude závodní automobil Ferrari. Soudružka nám vysvětlila, že to ještě nějakou dobu potrvá. Lidé se musí hodně změnit, až pak to půjde. My, děti, už ale žijeme v nové společnosti, vede ji komunistická strana a právě my budeme ti, kteří komunismus vybudují. S nově nabytými vědomostmi jsem se pochlubil doma. Rodiče se jen usmívali a babička jako vždycky prohlásila, že komunisti sou zlodějskej dobytek. Neměl jsem jí to za zlé. Věděl jsem, že se s dědečkem a mojí mámou vrátili z vězení dva roky před mým narozením, že je tam zavřeli komunisti a že jim sebrali úplně všechno, co měli. Rozhodl jsem se, že ji i ostatní doma změním. Vědeckému světovému názoru se přece nelze protivit, všechno je předem dáno...
Lidé potřebují naději. Sny, utopie. Současně také jistotu, že jdou správnou cestou. Prodavači nadějí tohle všechno nabízejí a jejich zboží je mnohými znovu a znovu vděčně kupováno. Co když tenhle to konečně dokáže? Renesanční politolog Machiavelli ale už téměř 500 let oponuje: Lidé rádi mění pána v domnění, že si polepší, avšak jsou zklamáni, protože po čase zjistí, že si pohoršili.