Čas od času někdo nastolí otázku, zda je islám slučitelný s demokracií. V tomto článku nechci přinášet jednoduchou odpověď „ano – ne“. Chci se zamyslet nad rozdíly v interpretaci svatých knih těchto dvou náboženství, protože právě tyto interpretace významně souvisí s otázkou, jaký mohou mít tato náboženství poměr k demokracii.
Věřím v inspirovanost Bible, a pokud někdo klade rovnítko mezi inspirovanost Bible a fundamentalismus, pak jsem fundamentalistou. Jsem ale přesvědčen, že mnohé, co v Bibli – zejména v jejích historických knihách – čteme, není návod k jednání, ale popis toho, co se stalo. I historické knihy jsou velmi poučné; můžeme vidět, že pokud se někdo chová tak a tak, má to za následek to a to. A můžeme na jejich základě rovněž uvěřit tomu, že Bůh zasahuje do lidských dějin a dává jim určitý význam a smysl.
Nicméně Bible sama jako celek nám dosti přesvědčivě naznačuje, že jejím hlavním účelem je přivést nás k víře v Ježíše Krista, který je klíčem k celému Písmu. Vidíme určité napětí mezi Starým a Novým zákonem – stačí porovnat třeba Davidovy kletby ze 109. žalmu s Ježíšovým slovem, že máme žehnat svým nepřátelům. Naprostá většina křesťanů, ať už o inspirovanosti Písma smýšlí jakkoli, dobře ví, že z Písma máme pochopit především určité zásady, které pak máme aplikovat do našeho konkrétního života. A jen některé okrajové komunity – např. tzv. „amiš“ žijící v Pensylvánii - soudí, že způsob života známý z biblických dob máme beze zbytku přenést do současnosti. („Amiš“ nepoužívají elektřinu, telefony apod.) Proto ani křesťanští fundamentalisté dnes neobhajují otroctví, ačkoli Starý i Nový zákon s ním počítají jako s daností a nevyzývají ke změně společenských pořádků. Byli to ale právě křesťané, kteří začali prosazovat – a nakonec prosadili – zrušení otroctví.
Problém současného islámu je v tom, že mnohem hlasitější a významnější je v něm to křídlo, které chápe Korán fundamentalisticky, a proto chce v současnosti zavést pořádky panující v Arábii v 7. století. Odtud kamenování, sekání rukou, naprostá podřízenost a méněcennost žen apod. Nepochybuji o tom, že Korán lze interpretovat i jinak; v současnosti jsme ale svědky pohybu spíše k uvedené fundamentalistické intepretaci. Nahrává tomu významná skutečnost, že Korán nebyl nikdy podroben stejné kritice, jaké byla podrobena Bible.
Křesťanství se tedy nesnaží vrátit svět do novozákonních dob, ale hledá v Písmu principy, jak jednat dnes v duchu Kristově. Proto netvrdí, že demokracie je s křesťanstvím neslučitelná, jak to tvrdí významná část muslimů o islámu. Naopak, zejména Spojené státy byly od počátku demokratické, protože byly výrazně křesťanské. Dokonce se odvažuji tvrdit, že demokracie nemohla vzniknout nikde jinde než na křesťanské půdě. (Ano, mnohokrát jsem slyšel argument, že demokracie vznikla v antickém Řecku. Byla to ovšem demokracie pro deset procent obyvatelstva; otroci zůstávali bezprávní. Řeckou demokracii bychom dnes označili v nejlepším případě za oligokracii.)
Křesťanství bylo na počátku hnutí za zrušení otroctví i za emancipaci žen. Současný feminismus, který hlásá nepřátelství mezi pohlavími a vyžaduje stejnost tam, kde je na místě rovnost, je již ovšem velmi vzdálen ženskému hnutí z přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Podobně je možné z křesťanských pozic odmítat trest smrti, přestože s ním Písmo počítá.
Někteří křesťané mají ovšem s demokracií problém. Určitým způsobem chápou tvrzení apoštola Pavla, že „veškerá vrchnost je od Boha“, a soudí, že vrchnost (např. současného prezidenta) bychom neměli kritizovat. Jsem ale přesvědčen, že jako křesťan mohu demokracii vítat – a mohu vítat i možnost volby, a tedy i voleb komunálních, parlamentních apod. Přímou volbu prezidenta sice za moudré řešení nepovažuji, ale respektuji ji.
Demokracie umožňuje kritický přístup k státní i místní moci. Dokonce tento kritický přístup vyžaduje – bez něj by neměla smysl. Soudím tedy, že křesťanovi je dovoleno vše, co i ostatním občanům, tedy i kritizovat prezidenta. Neměl by ho ovšem nikdy snižovat nebo se ho snažit odstranit nedemokratickými prostředky.
Někdo by se mohl tázat: Jak to tedy je? Rozhoduje o našem prezidentovi přímá volba, nebo je to vrchnost daná nám od Boha?
Pro mě to není otázka buď – anebo. Žádné zřízení – monarchie, diktatura, demokracie – nemůže narušit Boží svrchovanost. Na rozdíl od některých ateistů vím, že žiji v „otevřeném vesmíru“, do nějž Bůh zasahuje. Může a nemusí přitom respektovat to, čemu říkáme přírodní zákony, tedy především „kauzální nexus“, řetězec příčin a následků. Proto se i v demokracii můžeme a máme modlit o Boží požehnání a přimlouvat se za „v moci postavené“.
Domnívám se, že křesťan by měl demokracii vítat, ale svět pro něj pochopitelně neskončí ani tehdy, když se demokracie změní v diktaturu. Ať žijeme v jakémkoli zřízení, můžeme být poctiví, milosrdní, obětaví, velkorysí, kultivovaní…
Zatímco v Bibli můžeme sledovat určitý posun od tvrdosti k měkkosti, od nepřátelství ke vstřícnosti, od zákona k milosti, v Koránu je tomu naopak. Jedním ze základních interpretačních pravidel, v islámu všeobecně uznávaných, je, že to, co bylo řečeno (muslimové věří, že zjeveno) později, přebíjí to dřívější. Problém je ovšem v tom, že pozdější výroky – tedy výroky stárnoucího Mohameda – jsou tvrdší a násilnější než jeho výroky rané. To je jeden z důvodů – ne-li hlavní z hlediska svatých textů –, který vede k současné tvrdé podobě militantního islámu s jeho křižováním, kamenováním, zákazem jakéhokoli vzdělání pro ženy a obchodem s otroky. Ibn Warraq k tomu uvádí: „Patrně nejhorším dědictvím, jež Mohamed po sobě zanechal, je jeho tvrzení, že Korán je doslovné slovo boží, že je jednou provždy věčnou pravdou. Tím uzavřel možnost nových myšlenek a vyloučil svobodu myšlení, která je naprosto nezbytná, má-li islámských svět v jednadvacátém století dosáhnout nějakého pokroku.“
Klíčové pro správné chápání demokracie je, že v ní nejde jen o „vládu většiny“. Jde v ní stejným dílem o ochranu menšin. Z tohoto hlediska demokracie vyžaduje mimo jiné i náboženskou svobodu. Jelikož Korán vyzývá k zabití všech nevěřících, není snadné islám a demokracii smířit.