Prezident dokonale reprezentuje českou společnost svou vulgaritou
Vulgarita je téměř národním stříbrem. Už i prezident plive sprostou slinu na kdekoho ... ačkoliv u něj je to spíš poruchami mozku. Avšak zamysleme se nad sebou - vždyť jsme si takového prezidenta zvolili sami. Mohli jsme mít jiného, leč chtěli jsme ve svém národním celku užvaněného a přisprostlého opilce.
Bohudíky se našlo dost návštěvníků „lumpenkavárny“ a ti se postavili proti. Potíž tkvěla jen v tom, že ani kníže není zrovna reprezentantem čestného hrdinství. Liší se ovšem od současného prezidenta tím, že má celkem zdravý rozum a potažmo úsudek stran toho, co se u nás i v zahraničí děje.
Vraťme se ale k naší společnosti. Ještě v premorbidním období si současný prezident liboval v urážení všech kolem sebe a to se mnohým líbilo. Díky tomu ho také volili. Je v tom zvláštní zvrácenost české povahy libovat s v urážení druhých a servilně se svíjet před tím, kdo uráží ještě důkladněji. Obvykle tomu u nás bývá tak, že vítězství v demokratické soutěži na sebe strhne ten, kdo je dost arogantní a kdo rozdává štulce na všechny strany. Lidé mají takového člověka rádi (až do chvíle, kdy takový člověk začne ponižovat je samotné): pěkně od plic jim to nandal, domnívají se. Přáli by si být také takt jadrní: jadrnost je podle nich výrazem obrovské síly. Pryč s korektností v našich projevech! Záchrana spočívá v naprostém pokoření slabých a slabochů. Tak ostatně probíhá též „dialog“ v českých hospodách i na pracovištích. Co padá, to ještě postrčte, napsal Friedrich Nietsche. Česká mentalita má za to, že vlastní dignita stoupne potud, pokud se podaří pokořit ostatní. Pohrdej bližním! To je morální zákon české společnosti.
Když se někdo vydovádí ponižováním druhých, získá dost kuráže k tomu, aby lokajsky sloužil úspěšnějším. Zvláštní servilnost k mocným je právě balancována urážením těch, kdo jsou na společenském žebříčku pod ním.
Kde se taková zhůvěřilost bere? Řešení je poměrně prosté. Lze ho najít již u Aristotela. Aristotelés se věnoval poprvé v dějinách otázce přátelství a měl za to, že přítelem druhému může být někdo pouze potud, pokud je přítelem sobě samému. Jinak vyjádřeno: odmítání sebe sama vede k odmítání druhých. Přesně toto je v pozadí zhůvěřilosti v české společnosti.
Jde o to, že průměrný Čech se za komunismu tak či tak kompromitoval přisluhováním režimu a že si sebe sama není s to nyní vážit. Je pak jedno, zda ho ke kolaboraci vedla prohnanost, hloupost či strach. Stejně tak není až tak určující, zda se někdo přímo angažoval ve prospěch komunismu či zda prostě jen mlčel k tomu, co se dělo. V obou případech je spolupachatelem a sám sebou nyní pohrdá. Pohrdání pak ovšem přenáší i na druhé. Jsou stejně ubozí. Mimochodem z těchto důvodů se snaží najít různé poskvrny na těch, kteří si zachovali rovnou páteř. Zášť k disidentům je stupňována tím, že disidentů byl jen skrovný počet. Převaha disidentů by okrajové skupiny jistě zahnala do kouta. Avšak kdyby nebyl žádný, mohlo by se tvrdit, že se nic jiného nedalo dělat. Takto je nadmíru jasné, že se něco dělat dalo. To každého kolaboranta pokořuje až k šílenství. Je třeba na statečných jedincích najít poskvrnu za každou cenu. Náš zapšklý kolaborant to dohání až k bizarním koncům: není schopen najít jinou než zcela duchaprázdnou nadávku „pravdoláskař“.
Avšak ztráta vlastní důstojnosti pokračovala i v období dalším. Mnozí následovali našeho guru veškeré ekonomie a pustili se do privatizace národního bohatství. Jistě nebylo náhodou to, že kapitalismus byl zbaven veškerých a potažmo i právních či mravních přívlastků. Výsledkem bylo všeobecné rozkrádání. Kradlo se a krade se dál. Takoví lidé si sotva mohou vážit sebe sama. Hrdý člověk úplatky nedává, poněvadž tím by ve svých vlastních očích hluboko klesl. Proti tomu lemplové jsou ochotni kvůli získání státní zakázky, štědré dotace či prostě koupi majetku od obce či státu udělat cokoliv. Mnozí jsou tak či tak zapleteni do organizovaného zločinu na místní i obecnější rovině. Takoví lidé si sebe vážit nemohou ani za mák. A kdo postrádá úctu k sobě, ten nemá úctu ani k druhým.
Mějme tudíž stále na paměti: ten, kdo pohrdá druhými, ten pohrdá sám sebou. Hlavním výrazem takového úpadku je vulgarita všech podob. Každý vulgární projev i či zejména tehdy, když přichází od někoho, jehož mentální schopnosti se začnou rozpadat, prozrazuje jen to, že autor se hnusí sobě samému. Takových lidí hnusících se sobě samým je v české společnosti obrovská spousta, totiž vlastně většina: volí si sobě podobného a díky nim máme rozpadlého vulgárního prezidenta i spoustu jiných odpudivých vlastností.
Co s tím? Dál to tak nejde. Je třeba začít u sebe: mít hrdost na vlastní práci a život. Čas od času to znamená odmítnout pokušení, nabídku snadného zisku, moci či jiných výhod. Ovšem odměna je bohatá: mít sebe sama v úctě a vážnosti. Avšak začít lze i opačně: například přijmout za vlastní hodnotu ohledů a slušnosti: slyšet druhé lidi a hledět na to, co dělají. Takto se projevují lidé ve vyspělých společnostech na západ od nás a je k slzám smutné, že u nás takové chování téměř vymizelo. Ovšem nejde jen o nadstavbu k ekonomickému základu (mimochodem tento blud je společným východiskem klausovského postkomunismu i komunismu samotného); zdar ve všech segmentech daného společenství totiž závisí právě na osobních vztazích. Rozvíjet je je cestou k úzdravě chorobné české společnosti.
Převzato z blogu autora