Pod článkem Zákaz vstupu s dětmi na serveru iDnes ze 13. listopadu je ve chvíli, kdy toto píšu (15.11.) již 2272 diskusních příspěvků. Nepamatuji se, že by nějaké jiné téma vyvolalo tak bouřlivou diskusi. Autor zřejmě píchl do vosího hnízda. Nebo majitel dotyčné restaurace, který dětem vstup omezil? Nebo Nejvyšší správní soud? Tak či onak, střet „práv dětí“ s „právy podnikatelů“ vyvolal pozornost vskutku nebývalou.
„Práva dítěte“ jsou v dnešní společnosti cosi jako posvátná kráva. Podle Nejvyššího správního soudu, který majiteli podniku vyměřil desetitisícovou pokutu za „diskriminaci dětí“, má zřejmě dítě, třeba tříleté, stejná práva jako kterýkoli dospělý. Tedy nejen do hotelu vstoupit, ale poručit si u baru krabičku chesterfieldek a k tomu velkého panáka, co říkáte? Že tam visí cedule „Nezletilým nenaléváme“, to snad není diskriminace?
Ovšemže je, a zaplať Pánbůh za ni. Kdyby děti měly mít právo na všechno, co mají dospělí, za chvíli by tancovaly rodičům na hlavách. Dítě je tvor nezralý, neschopný dohlédnout následky svého chování, proto potřebuje dohled a ovšem i všelijaká omezení. Dítě, které se neumí chovat a například si vzteklým křikem vynucuje splnění svého rozmaru, nepatří nejen do restaurace, ale do společnosti vůbec. A rodiče, kteří takové chování dítěti tolerují, protože je nedokážou zvládnout, jakbysmet. Nevychovanci svou nevychovaností obtěžují a někdy i vysloveně ohrožují své okolí. A koneckonců i sami sebe.
S dobře vychovanými dětmi by hoteliér jistě problém neměl. Protože však už i v zemi Komenského převládla filozofie, že je nesprávné děti omezovat, bohužel jsou dnes spíš výjimkou než pravidlem. A bude hůř, až z nevychovaných dětí vyrostou nevychovaní rodiče. I oni budou mít děti... Myslíte, že je povedou ke kázni a poslušnosti, které sami nikdy nepoznali?
Dávám tu k úvaze pár jednoduchých pravidel na základě vlastní zkušenosti z výchovy čtyř dětí, dnes už dospělých.
Návyk poslušnosti jednoduchých povelů je potřeba v dětech pěstovat už od jednoho roku. Citelné plácnutí přes ruku, která se i přes varovné „ne!“ natahuje po něčem zakázaném, stačí obvykle zopakovat dvakrát či třikrát, aby dítě pochopilo, co nesmí. Klíčem k úspěchu je ovšem důslednost. Jestli děcku neposlušnost třeba jen jednou projde bez trestu, proč by to nezkusilo znova?
Další důležité pravidlo je, že dítě se musí podřídit rodičovské vůli reflexivně, tedy okamžitě. Ponechávat mu čas na rozmyšlenou, odpočítávat do tří nebo do pěti a tak se ho vlastně doprošovat, aby ráčilo poslechnout, rodičovskou autoritu jen podkopává a to může být v kritické situaci osudné. Jednou se ke mně moje čtyřletá dcerka rozběhla přes silnici, na kterou z vedlejší ulice vyjelo auto. Kdyby ji byl můj výkřik „stůj!“ nezmrazil na místě, byla by skončila pod koly.
Postupně, jak děti nabývají zkušeností a rozumu, může se jim povolovat víc a víc samostatnosti. Ponechávat jim však odmalička úplnou volnost a chtít je krotit, až když už nám tečou nervy, to nefungovalo nikdy a fungovat nebude. Natož když je jim patnáct.
Myslím, že je na čase, aby někdo už konečně nahlas vyslovil, že děti nemají právo na všechno, co se jim zamane. Jinak z nich vyrostou tyrani, kteří své okolí budou neustále terorizovat svými „oprávněnými“ požadavky. Kdo své dítě miluje, musí je trestat včas, radí tisíciletá moudrost. Kde se naopak dětem všechno povoluje, nedaří se ani obchodu, jak dokazuje i smutná zkušenost mladoboleslavského podnikatele.