Nepochybuji o potřebnosti státního zastupitelství a poznal jsem řadu státních zástupců, kteří jsou skvělými právníky, své práci se věnují s nasazením všech sil a šetří práva stran řízení. Jsou ale jiní, kteří by si způsobem výkonu pravomoci zasloužili označení „státní škodič“. Škodí nejen stranám řízení, ale podrýváním důvěry ke státnímu zastupitelství poškozují i stát, jehož zájmy mají chránit. Příkladů proto toto tvrzení lze najít dost.
V článku Odskočil si pro cigarety a vrátil se za jednadvacet měsíců jsem se zabýval příběhem občana R.A., který si v nevhodnou chvíli vyšel na nákup cigaret a vrátil se po 21 měsících obtížen nepravomocným odsouzením k trestu odnětí svobody v trvání 9 let za účast na dvou loupežných přepadeních bank se zbraní v ruce. Spolu s ním byli ke stejným trestům odsouzeni a z vazby rovněž propuštěni sourozenci G. a L.P., které policie dostihla krátce po loupeži v kiosku, před kterým stálo auto s teplým motorem, zřejmě použité k přepravě lupičů. V kiosku se našly zbraně použité při loupeži, peníze a převleky pachatelů. Všichni tři obžalovaní jsou čeští občané gruzínské národnosti. K jejich zadržení došlo téměř současně, také na svobodu se dostali najednou. Následovalo pak další „kolečko“ prvostupňového rozsudku a jeho zrušení odvolacím soudem, současně ztráta soudcovského mandátu předsedkyně senátu. Kvůli převzetí věci jiným senátem se pak muselo opakovat celé řízení. Na zatím poslední rozsudek čekali obžalovaní od propuštění dvaadvacet měsíců .
Při vědomí, že je na svobodě trojice mladíků ocejchovaných státním žalobcem na nebezpečné ozbrojené zločince, by leckdo možná klidně nespal. Ale bulváru senzace unikla a veřejnost nic netušila, proto nevypukla panika. Obžalovaní nikomu neublížili a ani se nepokusili o útěk do staré vlasti, která by je asi ke stíhání nevydala. Jejich příběh se nakonec začal vyvíjet slibně: G.P. byl sice dne 13. listopadu 2014 odsouzen za jedno z přepadení k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, ale oba spoluobžalovaní byly zproštěni obžaloby. Jedno přepadení tak nemá usvědčeného pachatele. Předpokládám, že případné odvolání žalobce již na výsledku nic podstatného nezmění.
Výsledná bilance je 42 měsíců života dvou nevinných lidí, zmařeného ve vazbě, a úhrnný rozdíl konečného rozsudku proti prvnímu je dvacet jedna let. Nad takovým výsledkem si lze povzdechnout, že zřejmě není soudce jako soudce: kdyby se původní předsedkyně senátu podřídila hodinářsky přesné analýze důkazní situace v rozhodnutí odvolacího soudu, jeden rozsudek si mohla odpustit a trápení vazebně stíhaných mohlo být o několik měsíců kratší.
Nepřehlédnutelná je ale také úloha žalobce, který postavil obžalobu na sporných důkazech. Sledoval pak jednání v soudní síni během hlavního líčení, měl k disposici první i druhé rozhodnutí odvolacího soudu a musel vědět, že se nedaří posunout důkazní situaci ve prospěch jeho žalobních domněnek. Přesto se ještě dvakrát tvrdošíjně dožadoval odsouzení všech tří obžalovaných podle svých výchozích úvah, jako by výroky odvolacího soudu neexistovaly a v soudní síni se nic neodehrálo.
Povedená dvojice škodičů způsobila dvěma mladým mužům neodčinitelnou újmu. Nezhojí ji ani finanční odškodnění z peněz daňových poplatníků, na němž se původci jejich trápení nebudou podílet ani v nejmenším.
Uvedený příklad tvrdošíjného prosazování nedostatečně podložené obžaloby není zdaleka ojedinělý. Například na tomto serveru se lze dočíst o trápení Vjačeslava Šamanina a Iltafa Gatauilina, držených zásluhou státní zástupkyně KSZ Brno Evy Žďárské a dohledového státního zástupce VSZ Olomouc Vladimíra Kubíka ve vazbě po dobu 16 měsíců a posléze pravomocně zproštěných obžaloby.
Nicméně oba případy ukazují, že v soudním řízení trestním se skrývá aspoň jiskřička naděje, že zdravý rozum zvítězí nad posedlostí žalobce a uchrání obžalované před nespravedlivým odsouzením.
Složitější je postavení účastníků předsoudní fáze trestního řízení. Ochota státních zástupců napravovat policejní přehmaty bývá spíše výjimečná. Přezkum sporného rozhodnutí prvostupňového státního zástupce dohledovým orgánem bývá jen formální a k nápravě pochybení vede jen zřídka: formalistické myšlení jde někdy přímo proti zdravému selskému rozumu.
Jako příklad připomenu příběh Jaroslava Schindlera a Tomáše Čepury, žadatelů o povolení obnovy procesu vedeného senátem předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě, o jehož průběhu lze na našem serveru najít dostatek informací . Nejvyšší soud ČR nařídil rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013 nové projednání návrhu na povolení obnovy odůvodněného odkazem na skutečnost, že ke spáchání odsouzeného skutku se přiznal se zpožděním šesti let skutečný pachatel Antonín Škrdla, který pak byl rovněž odsouzen u stejného soudu senátem předsedy Pavla Rujbra. Ať z jakýchkoli důvodů, Jaromír Kapinus za rok od rozhodnutí vrcholu soustavy obecných soudů dosud jeho příkazu nevyhověl. Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová sice v červenci r.2014 zjistila, že jeho postup po obdržení rozsudku neodpovídal požadavkům na přiměřenou rychlost jednání, ale ani ona sama ani nikdo další z jejího poznatku nevyvodil proti němu závěry.
Pak vstoupil do hry recidivista Karel Peer, souzený senátem Jaromíra Kapinuse. Oznámil „svému“ soudci, že doznání „pravého“ pachatele je výsledkem komplotu mezi odsouzenými, který měl umožnit zrušení původního rozsudku a získání odškodného pro Jaroslava Schindlera a Tomáše Čepuru za neoprávněné odsouzení. Z něho pak měl získat odměnu za svou oběť Antonín Škrdla.
Věci se pak daly do pohybu. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě podalo na základě Peerova svědectví návrh na povolení obnovy procesu s Antonínem Škrdlou, jemuž soud (na rozdíl od dřívějšího návrhu Jaroslava Schindlera) okamžitě vyhověl. Současně Jaroslav Schindler podal trestní oznámení na Karla Peera. Dal tím orgánům činným v trestním řízení silný popud, aby se vyprávěním recidivisty zabývaly skutečně pečlivě. Je přece téměř jisté, že došlo k protiprávnímu jednání: buď Karel Peer lže a v tom případě poškodil práva Jaroslava Schindlera a Tomáše Čepury, nebo mluví pravdu a v tom případě mají problém jak oba jmenovaní, tak Antonín Škrdla. Jako laik bych očekával, že státní zastupitelství zadá policii úkol, aby vyprávění Karla Peera důkladně prověřila.
To se však nestalo. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě nedbalo práv poškozených Jaroslava Schindlera a Tomáše Čepury a trestní oznámení na Karla Peera postoupilo znojemskému soudu ke spisu z řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly. Prověření pravdivosti svědectví Karla Peera tak zůstane na soudu, který nebude mít k dispozici poznatky z přípravného řízení. Poškození Jaroslav Schindler a Tomáš Čepura nebudou mít možnost do prověřování zasáhnout, protože nejsou účastníky předmětného soudního řízení. Možná budou předvoláni jako svědci, ale v žádném případě nebudou mít právo klást Karlu Peerovi otázky a vyjadřovat se k jeho tvrzením.
Jsou na tom hůř, než kdyby státní zastupitelství postoupilo jejich trestní oznámení senátu Jaromíra Kapinuse do připravovaného řízení o povolení obnovy procesu, protože jako obžalovaní by mohli klást svědkovi Karlu Peerovi otázky a jeho výpovědi komentovat.
Karel Peer svým „odhalením“ ohrožuje tři osoby trestním stíháním. Okolnost, že dva z nich nebudou mít procesní možnost čelit nařčení jeho vyslýcháním, je hrubým poškozením jejich ústavních práv.
Jako laikovi se mi zdá tento způsob nakládání s trestním oznámením proti Karlu Peerovi jako odporující zdravému selskému rozumu. Nicméně dohledové Krajské státní zastupitelství v Brně usoudilo, že postup znojemského státního zastupitelství je v pořádku. Proti tomuto stanovisku prakticky není protilék. Poškození by hypoteticky mohli požádat Vrchní státní zastupitelství v Olomouci o vykonání dohledu nad dohledovou činností krajského státního zastupitelství. Pokud by jim vrchní státní zastupitelství vůbec vyhovělo, s největší pravděpodobností by na rozhodnutí podřízeného úřadu nenašlo vadu.
Podobných případů bych mohl uvést více. Ostatně článků o nepřístojnostech státních zástupců se na našem serveru nachází hojnost. Na jejich pozadí je velmi dobře pochopitelný důraz paní ministryně Heleny Válkové na nezbytnost zvýšení tlaku na vymáhání odpovědnosti státních zástupců za závažná etická a profesní selhání.