Protože jsem tehdy žil v Bonnu, začaly pro mě listopadové události roku 1989 již 4. ledna, kdy jsem se vrátil z lyžování v Alpách, kam jsme celou dobu exilu jezdili s Václavem Bělohradským, Jiřím Grušou, Petrem Králem, Sylvou Richterovou a řadou dalších kamarádů. Tehdy mi totiž zavolal Pavel Tugrid z Paříže a položil mi otázku: Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem? Odpověděl jsem mu: My dva bychom se určitě vrátili. Nějaký čas jsem takové představě nevěřil, ale brzy bylo možné tušit, že změna je ve vzduchu. Václav Havel dostával ve světě jednu prestižní cenu za druhou: Cenu Olafa Palmeho, vídeňskou cenu dr. Karla Rennera, Mezinárodní cenu Evropské kulturní společnosti a série končila udělením Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů spolkové vlády 15. října 1989, kterého jsme se již zúčastnili společně s Pavlem Šrutem, který přijel z Prahy.
Události 17. listopadu jsem sledoval skoro v přímém přenosu: Referoval mi o nich kameraman Československé televize Vladimír Dousek z telefonní budky z Václavského náměstí a já ty informace dával dál. V pondělí 28. listopadu mi zavolal Karel Kryl, že by u nás rád přespal, protože žádá o vstupní vízum a bude muset na něj čekat: zemřela mu maminka. 24. listopadu padl Jakeš a pak další: Husák, Fojtík, Indra, později Zavadil se Štěpánem a Adamec se sešel s Havlem. Bylo zřejmé, že Kryl vízum dostane. Na letišti v Praze ho 30. listopadu čekal kamarád, redaktor Mladé fronty Vladimír Kovařík, který pro něj uspořádal v jídelně tiskárny v Panské ulici v Praze tiskovou konferenci: trvala od 13 do 15,30, bylo na ní přes 70 novinářů včetně řady cizích televizí. 5. prosince již zpíval Kryl na Václavském náměstí na balkonu vydavatelství Melantrich pro mnohasettisícový dav spolu s Karlem Gottem Kde domov můj.
Před Vánocemi 1989, tuším 9. prosince, jsem již byl v Praze jako člen štábu televizní stanice Rias, natáčeli jsme s českým kameramanem Janem Kerhartem dokument o životě a inauguraci nového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera.
A někdy v té době jsem poprvé slyšel od anglických novinářů slovní spojení „velvet revolution“, „sametová revoluce“. Někteří němečtí novináři již tehdy tušili, že taková metafora může představovat past: nedojde-li ke katarzi, k očistě, budou jednou lidé, kteří stáli na okraji, události snadno interpretovat zcela jinak. Měli totiž školu zakladatele moderní hermeneutiky Hanse Georga Gadamera, který zdůrazňoval v procesu jakékoliv interpretace především roli interpreta. A právě na to bychom dnes neměli zapomínat a snažit se vždy ptát, co dotyčný, který události 17. listopadu znevažuje, svými výroky sleduje. Bůh Herma, podle kterého se tato disciplína jmenuje, měl za úkol činit poselství jasnými. Pokud někdo naopak poselství zatemňuje, je třeba se ho obávat, protože tak nikdy nečiní s dobrými úmysly: slouží čertu.
Psáno pro Český rozhlas Plus
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel