Vracíme se o dvě stě let zpátky, nastává situace podobné té, jaká byla v britském Nottinghamu, kde rozběsnění textiláci ničili novodobé mechanické tkalcovské stroje. Braly jim práci. Dvě stě let uplynulo jako voda, jsme opět v Anglii a nejsou to textiláci ale taxikáři a ti blokují Londýn a protestují proti konkurenci na bázi mobilních telefonů.
Brzy se budou bouřit i pražští taxikáři, protože služba Uber Black a teď už i Uber Pop funguje v hlavním městě Česka. Jde o to, že cestující komunikuje s firmou Uber přes aplikaci mobilního telefonu. Ta zařídí kontakt s řidičem a kasíruje peníze. Zajímavé to začne pro klienta Uber, když překročí hranice. Přes aplikaci Uber může cestovat v Londýně jako v Singapuru, nikomu nic fyzicky neplatí, aplikace kontroluje správnost trasy i správnost účtu. Není divu, že taxikáři zuří!
Je to fenomen nový, vyvolává emoce. Na mnoha místech jde proti zákonu a skrývá v sobě velká úskalí. Co se stane, až pojedu s pop-uberákem a ten se nabourá a budou mi muset amputovat nohu? Koho budu žalovat, pop-uberáka, firmu anebo svoji vlastní neopatrnost? A to mě napadá něco, co asi napadne každého. Praxe je geniální fabulátor právních propletenců.
Internet zatřásl maloobchodem, drsně zvýšil konkurenci, někomu pomohl, jinému ublížil. Princip Uberu načrtl nové poměry v dopravě. Myslívám na to, když jedu autem, zpravidla sám. Potkávám další auta, zpravidla v nich jede jenom řidič. Míjíme autobusové zastávky s čekajícími lidmi. Autostop to neřeší. Možná že nějaká mobilní aplikace nastaví naprosto nové podmínky a vztahy.
Musím ale myslet na ty taxikáře, kteří se právem obávají o svoji profesní budoucnost. Nebyli by první, kdo ostrouhal kolečka vinou technického pokroku. Sám jsem zažil přechod od takzvané horké sazby novin k elektronické. Tehdy se museli strojní sazeči buď přeškolit na elektronický zlom novin, anebo jít dělat něco úplně jiného. Nezapomenu na ten večer v počítačovém sále, kde se už půl roku lámaly noviny elektronicky. Bylo tak k jedenácté večer, otevřely se dveře a vešel někdejší strojní sazeč, prvotřídní odborník, který odmítl kurz a rekvalifikaci. Byl hodně opilý, zůstal mezi dveřmi, kymácel se tam a starozákonně pateticky proklel své někdejší kolegy za to, že zradili řemeslo. Ale oni nikoho a nic nezradili. Linotypové sázecí stroje byly a dodnes jsou nádherný příklad mechanického důvtipu devatenáctého století. Smetla je doba, nikoli něčí osobní nevůle.
Včera to byli sazeči, před nimi muzikanti vyhnaní z biografů zvukovým filmem, ještě před nimi rytci, které přestal polygrafický průmysl potřebovat, protože se obrázky začaly reprodukovat litograficky.
Dnes to jsou taxikáři. A taky fotografové, protože dokonalé fotoaparáty fotí skoro samy. Novináři přijdou pod kudlu zrovna tak. Zaříznou je bloggeři.
LN, 10.11.2014