„Doba se mění, co bylo není,“ říkal lidový president-komunista na Hradě. Ne, nemyslím Zemana, myslím Antonína Zápotockého. A skutečností je, že na jeho slova došlo. Nikdy by mne v mém mládí nenapadlo že budu žít v demokratické společnosti, kde budou mít jedno z rozhodujících slov moderní nemakačenkové všeho druhu vyznačující se bludnými představami o chodu společnosti a nezřízenou touhou po moci.
Moderní nemakačenko je typickým příkladem „výdobytku“ (abychom použili levičácké termíny) eurosocialismu. U nás se teprve zabydlují, v takovém Španělsku jsem je potkával už před 25 lety.
Vyznačují se tím, že nikdy skutečně nepracovali tak, aby výsledkem jejich činnosti byl jakýkoliv zisk nebo nějaký hmotný a konkrétní produkt. Jde bohužel o nemalou část mladých absolventů moderních škol. Tito lidé, jejichž cílem je nikdy moc nepracovat a hlavně se v práci nezapotit, po dokončení studia pak mnohde žijí dále na vysokých školách, objevují se v různých aktivistických organizacích, které ústně obhajují například přírodu, spravedlnost a podobně, ale zásadně žijí z různých grantů, vládních i cizích dotací, případně z výpalného. To když donutí různé firmy a organizace, většinou mediálním nátlakem, aby jim posílaly dary, dotace, příspěvky a tak podobně. Z nich pak žijí. Bez ohledu na výsledek své práce, protože dnes, tak jako za komunismu, úřední a státní oficiální úspěšnost nezávisí na skutečnosti a pozitivních výsledcích jejich práce. Ale na známosti s médii, se státní a mezinárodní správou a dalšími orgány. Dříve se tomu říkalo „ostrá tužka“. Příkladem budiž třeba „řešení romské otázky“, na níž pracují stovky organizací a tisíce lidí placených státem (viz), aniž by se situace Cikánů byť jen o chlup zlepšila.
A protože dorůstá dnes již statisícová volební klaka mladých (viz „Volím Karla“) ztotožňující se s těmito výlupky, klaka těch, co doufají, že také budou dostávat peníze od státu či z jiných zdrojů –hlavně je nutno vyloučit případnou nepohodu vlastní práce -, dokáží vítězit ve komunálních volbách i takoví exoti jako třeba mladý Stropnický. Za ním stojí jako nehynoucí památník - obludná ruina žižkovského nákladového nádrží trůnící uprostřed džungle náletových křovin, padajících bud, odpadků složených z PET lahví, papírů a výkalů, uprostřed čehož žije smečka bezdomovců. Přesto na Praze 3 tento exot, který nikdy nepoznal práci, v komunálních volbách zvítězil. Neuvěřitelné, ale pravdivé. Starostou Prahy 3, území o rozloze
Kde ty peníze vezme? No ty mu dáme my, co pracujeme a nemáme ty správné ideály.
Další neuvěřitelností je vítězství takzvané skupiny „žít Brno“, jejímž jediným uskutečněným cílem je již dvacetileté blokování jakéhokoliv rozhodnutí co s hlavním brněnským nádražím a naprostá absence reálného programu (viz). Ukazuje se, že jde o skupinu „nespoutaných intelektuálů“, jejichž hlavní šéf, věk 30 let, se dle jedovatých jazyků pohybuje nejvíce v nočních podnicích. Jako prémie je pak zjištění, že tento pán, politický vůdce takzvaných moderních intelektuálů Matěj Hollan, udává ve svém curriculum vitae, že je muzikolog, bojovník proti hazardu a ekoterorista a hlavně ještě nikdy nikde nebyl zaměstnán v normálním zaměstnání. Údajně ve vůbec žádném. Co „chce“?
„Chcu:
- Sál pro filharmonii
- Modernizované nádraží ideálně v centru
- Čisté ovzduší
- Otevřenou radnici
- Chlapečky, koks a porsche... (no, jako fór to možná jen vypadá, že...)
Bože, chraň Brno. Ale co jste si, Brňáci, zvolili, to máte...
Ovšem jak napsal pan spisovatel Jirotka, ženské romány se píší proto, že každá nána si představuje, jak pro ni přijde elegantní milionář, zatímco ani nejpitomější kluk si při čtení kovbojek nepředstavuje, že bude na Václaváku chytat bandity do lasa (no, realita předstihuje literaturu a Šlachta, jak se ukazuje, se to realizovat pokouší). Takže lze říci, že chlapi, i když jsou šílení, se většinou pohybují přeci jen v realitě. To však neplatí pro dámy.
Vynechme chudinku Biomasu a nezapomenutelnou ministryni obrany Karolínu Peake a její stranickou sestru Klasnovou, pomiňme ty nevzdělané, jako byla dáma zvaná Frau von Kuchta či jiné další, a podívejme se, jaké nám rostou nové kádry.
Typickým příkladem je již poněkud ohraná bývalá feministka, M. Marxová-Tominová. Která měla tak dlouho plná ústa ženské vstřícnosti a vnímavosti, až se přes různé ředitelské funkce na státních úřadech vyhandlované ve stranických dělbách křesel vyšplhala až na křeslo ministryně PSV. A tam řádí jak utržená ze řetězu.
Ovšem skutečným výlupkem drzosti, arogance a sebestředné hlouposti je dnes režisérka Rudinská, autorka jakoby dokumentárního filmu o signatáři Charty 77 Pavlu Wonkovi, zavražděném v komunistickém kriminále. Její výtvor se jmenuje „Pavel Wonka se zavazuje“. Skutečně málokdy se objeví něco tak dehonestujícho a vylhaného, ale nejhorší je ta sebestředná drzost hloupé osoby Rudinské. Stačí se podívat na DVTV.
Nestačí jen to lhaní a překrucování skutečnosti, ono je přímo odporné dívat se na člověka, který se domnívá, jaký není hrdina a novinář, a přitom je to jen obyčejná nevzdělaná a neinformovaná nula. Třeba ten blábol, jak se Wonka „nechal registrovat“ jako „důvěrník policie“, což je úděsná pitomost svědčící o tom, že dotyčná dáma vůbec netuší, o čem mluví. Nikdo se sám nemohl dát registrovat, to bylo jen a jen na rozhodnutí SNB nebo StB. Doporučuji si prohlédnout při rozhovoru mimiku dotyčné „režisérky“, tu nabubřelost, neskrývanou aroganci, to vypovídá o všem. Ten rozhovor je tak neuvěřitelný, že se i dotyčná televizní stanice poněkud vyděsila, takže do vysílání rychle zařadila rozhovor s historikem P. Blažkem.
Což mě zbavuje potřeby ty nechutné lži Rudinské vyvracet.
Co je však děsivé, jsou různé výroky různých nových novinářek, kterých se dnes objevilo v tisku jak naseto. Například jakási Jana Podskalská v Deniku.cz, která neuvěřitelně stupidně komentuje na závěr kauzu Wonka v redakčním odstavci pod dehonestačním titulkem „Konec mýtu o jednom disidentovi?“ takto: „Hlavního protagonistu, který už k tomu neřekne nic, líčí jako rozporuplného člověka. A byť jde spíše o publicistiku než o hlubší dokument, nastoluje téma dvojího života, které stojí za to otevřít.“
Jaké téma dvojího života? Chápe dotyčná mladá redaktorka vůbec realitu normalizačního socialismu? No asi ne. A není sama.
Jak se zdá, ze špinění obětí totalitní moci se stává oblíbený koníček, asi jako před nedávnem, když se „moderní intelektuálky“ vrhly na tehdy módní téma „zločinů na sudetských Němcích“. Viz třeba kniha „Vyhnání Gerty Schnirch“ od Kateřiny Tučkové, která se tímto „dílem“ plným nesmyslů, lží a plačtivého sentimentu zařadila mezi ikony tzv. moderní české literatury.
A tak se nelze divit, že na stránce Kultura MF Dnes 31. 10. 2014 nalezneme skvostné výplody této „nové inteligence“. K. Kubíčková, redaktorka MF Dnes, tam má literární kritiku pod bulvárním a nechutným titulkem „Domácí koláče pro estébáky. I to patří k osudu rodiny Pavlíny Pořízkové“. Kritický rozbor se týká knihy „Případ Pavlína“ o osudu slavné modelky Pořízkové, respektive o osudu její rodiny. V textu jsou neuvěřitelné nechutnosti, které by nemohl napsat někdo s alespoň minimem slušnosti v těle. Kritička chválí autorku Martinu Formanovou, jak prý dokáže odhalit „slabost“ otce Pavlíny, ale zvláštní nechutností je věta: „(Autorka prý) …. v jediném dialogu vyjádří ´předposranost´ čechoslovácké servility ve chvíli, kdy Anina matka (babička Pavlíny) nabízí estébákům, kteří ženu (matku Pavlíny) hlídají na každém kroku, domácí koláče s tím, že ´je to přece návštěva´.“
Jedno je jasné. Co napsala M. Formanová, nevím, ale vím, že dotyčná novinářka si vůbec nedovede představit, co to bylo mít na sebe nasazené estébáky, nedokáže nic z toho pochopit a žvaní opojená svým pocitem „geniální a jistěže morálně nadřazené intelektuály“, která by jistě nezklamala.
Sám jsem měl za sebou dlouhou dobu estébáky, vím, co to je, když vám sedí před dveřmi nebo prohledávají byt. Ovšem dotyčná „krasavice inteligentní“ ví pendrek. A podle mých zkušeností patří k těm typům, co by se ihned strachy podělaly. Tak se v praxi ukazují ti „hrdinové hubou“, když dojde na lámáni chleba.
Obávám se, že na povrchu naší nové, mladé, vzdělané a světaznalé generace plave špinavá pěna toho nejhoršího, co jsme si na svých školách vypěstovali. Drzé, arogantní, polovzdělané „slepice“, bohužel tak podobné svým arogantním a ve skutečnosti nevzdělaným „moderním“ sestrám ze Západu.