Kultovní film 60. let nám pomáhá vytěsňovat zkušenost, že onen „ztracený ráj“ měl totalitní rámec
Heslo „Za komunistů bylo líp“ vytáčí hodně lidí. Ty, kteří považují 17. listopad 1989 za svou životní satisfakci a přelomové společenské vítězství. I ty, kteří odmítají nyní oblíbenou tezi, že za uplynulých 25 let tu bylo všechno špatně.
Často vzniká intenzivní dojem, že fanoušci hesla „Za komunistů bylo líp“ jsou totalitáři či alespoň užiteční idioti, kteří komunistům sedli na lep. Ten dojem posilují revoluční přeměny. Třeba v politice, kde strana vymezující se proti celému polistopadovému „matrixu“ vyhrává volby jako buldozer. Její heslo „Bude líp“ evokuje pocit, že kdysi (před „matrixem“) už lépe bylo, potom (za „matrixu“) bylo hůře a nyní (za „makáčů“) bude líp zas. Nebo v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se nyní prosazuje odmítání paušálního odsudku totality. A přece se tyto postoje opírají o cosi racionálního a hmatatelného.
Hledáte-li pro to „hmatatelné“ známý symbol, může jím být film Starci na chmelu slavící dnes 50 let. Je to prostý příběh z chmelové brigády, zároveň první český muzikál, jedna z prvních filmových generačních výpovědí (takového ražení, jako byla o třicet let později Svěrákova Jízda ) a též nositel jakéhosi stále aktuálního odkazu.
Jeho dnešní poselství může vyznít asi takto: chcete-li vidět svět, kde volby de facto nic nemění, svět manažerského rozhodování „kádrů“, přitom svět skýtající značnou míru osobní svobody, radosti i naděje, spatříte ho ve Starcích na chmelu . Ten krmí dnešní nostalgii po dobách, kdy „bylo líp“.
Skvělé kouzlo mládí, ale...
Pátek 16. října 1964 přinesl tři historické události. Čína provedla první jaderný výbuch. Sovětským vůdcem se stal Leonid Brežněv, jenž politiku Kremlu zabetonoval na celou generaci. A v Praze se konala premiéra Starců na chmelu.
Ten film je produktem pozdní éry generálního tajemníka KSČ Antonína Novotného, jíž se říká reformní komunismus. Novotného jméno zmizelo už dávno v propasti dějin. Jenže atmosféra jeho éry stále vyvolává nostalgii a chytá další mízu. Právě ona sytí „nostalgii po komunismu“.
Starci na chmelu budí stále nostalgii především filmovou. Nikdo neupře kouzlo hereckým výkonům Vladimíra Pucholta, Miloše Zavadila, Ivany Pavlové, Ireny Kačírkové, Josefa Kemra či Libuše Havelkové. Nikdo tomu filmu neupře kouzlo mládí, naivity, spontaneity, beatových rytmů (trojice kytaristů v černém), humoru i zlidovělých „hlášek“. Je to kouzlo „doby vzrušených i zmařených nadějí, které jsme sdíleli s významnou částí tehdejšího světa“, jak píše diskutér na webu Česko-slovenské filmové databáze. To je nostalgie po ztraceném mládí.
Ale ve druhém plánu je nostalgie společenská. Starci na chmelu ukazují poměry, ve kterých se dalo docela pohodlně i příjemně žít. Byla to doba bez plurality a voleb, jež by o něčem rozhodly. Doba, kdy národní hospodářství ještě čerpalo ze solidní podstaty, takže materiálně na tom lidé nebyli hůře než třeba v Rakousku. Současně i doba jistoty, kdy každý měl postaráno o práci, navíc o práci bez dnešních stresů i obav z vyhazovu. A zároveň doba značné svobody slova.
Jen krátce pro připomenutí kontextu. Je rok po přelomové konferenci o Kafkovi. Právě v roce 1964 začíná vycházet Tvář – první nemarxistický časopis od roku 1948. Pár měsíců po premiéře Starců přijíždí do Prahy z Kuby vyhoštěný americký beatnik Allen Ginsberg a na jaře je zvolen králem majálesu. Ano, může si říkat fanoušek hesla „Bylo a bude líp“, tehdy jsme jeli na vlně liberalismu, která zachvátila celý západní svět. V říjnu 1964 je přesně tři roky po premiéře amerického muzikálu West Side Story a Starci na chmelu jsou jakousi jeho českou mutací (však se jim přezdívalo Hop Side Story).
Že byl pak Ginsberg z Prahy vyhoštěn? Jistě, ale kvůli homosexualitě by s ním zametli i v Americe, zní jasná námitka. Ani v tom se komunistické Československo z tehdejšího Západu nevymykalo. I z toho čerpá popírání totalitního charakteru reformního komunismu a pocit, že ta doba je ztraceným rájem a Starci na chmelu patří k symbolům jejího začátku.
Opravdu „bylo líp“?
Alternativci mají svůj nostalgický ztracený ráj v době před neolitickou revolucí. Jejich ideálem jsou přírodní národy, lidé žijící jako lovci a sběrači, dokud s nimi nezametl šířící se vynález zemědělství, vlastnictví půdy, následný boj o ni a z toho se šířící agresivita.
Ztracený ráj hlavního proudu, ráj, po kterém se nyní opět zdvihá společenská poptávka, se nachází někdy mezi lety 1964 a 1968. Jsme lidmi Západu, nebo nejsme? Vnímá česká společnost liberální demokracii jako nenahraditelnou hodnotu? Či jako pouhý prostředek, kterého se klidně vzdá, má-li pocit, že s jinými pravidly „bude líp“? Takové otázky se objevují v médiích. Alespoň částečné odpovědi nabízí „ztracený ráj“ dokládající, že třetí cesta, cesta „někde mezi“, je možná. V tom je jeho aktuální politická funkce.
Nostalgie po ztraceném ráji vytěsňuje nepříjemné připomínky. Třeba tu, že stejní reformisté, kteří povolili časopis Tvář, ho po dvou letech zase zatrhli. Nebo tu, že Allena Ginsberga z Prahy vyštípala komunistická StB. Nebo tu, že spisovatel Jan Beneš byl zavřen ještě v letech 1967–1968 za to, že v roce 1965 sbíral podpisy pod petici za mimořádný sjezd spisovatelů. Nebo tu, že Vladimír Pucholt a Miloš Zavadil, představitelé hlavních rolí veStarcích na chmelu , emigrovali ještě před rokem 1968. Opravdu „bylo líp“?
LN, 16.10.2014