Ne, to se nesměju ani nevysmívám. Mám na mysli toho masového vraha.
Jo, toho, jehož portrét si nonkonformisté dávají na triko či odznak a připadají si jako bojovníci proti establišmentu, kámo.
Dát si tam Hitlera, už by s nima orgány sepisovaly podpory hnutí potlačujících blabla, ale s čegevárou, to jsme hustý rebelové.
A to Hitler navíc ani nezabil tolik lidí osobně. Kde vede ta linie mezi symbolem hnutí, potlačujícího blabla, vegetariánem, milovníkem opery atd. a symbolem hnutí, potlačujícího totéž, navíc aktivním vrahem, hlasatelem nutnosti ozbrojeného třídního boje? Proč je jeden salonunfähig a druhý symbol rebelie? A kdy začne policie s obojím nakládat stejně?
Abych parafrázoval reklamu: S Adolfem se nám tu producírovat nebudou! A s Ernestem můžou?
Kuchyňka
Člověk si buduje sociální bublinu z lidí, s nimiž plusmínus souzní: podobní věkem, podobní názory, postojem, většinou i zařazením. A pak je občas překvapený, až vyjevený, když se srazí se světem mimo bublinu.
Mě třeba zarazilo, když jsem si tuhle připomněl, že jsou lidi, pro které je normální, že chlap neumí vařit a nevnímá to jako problém. Dokonce vaření považují za něco, co by je snad vykastrovalo! “Cože, ty vaříš? Cha cha! Ještě mi řekni, že háčkuješ! Ty jsi normální baba! Dyk to je ženská práce! Chlap musí přijít domů, bouchnout do stolu, a žena musí mít navařeno! Kdyby mi stará v šest nedala teplý jídlo, tak by viděla…” (jo, označení “stará” se v téhle skupině stále drží.)
Civěl jsem na to s otevřenou hu… ústy. Pak mi došlo: “Ajo, vlastně, TENHLE svět je tu taky…”
“Chlap, co si doma neumí poručit, je chudák!” pokračoval. Kdyby mlčel…
Kdyby mlčel, tak jsem neměl potřebu mu říkat, že je nadutý macho a chudák, co by se bez ženský ani nenažral, on by se nerozčiloval, já bych neprásknul dveřma… Ale co, vrátili jsme se oba do svých světů. On si své sociální bublině někdy postěžuje, jakýho kuchyňku že znal a jak s ním zametl, a já… já o tom napíšu článek, než se mi upečou brambory s rozmarýnem!
Šátek
To zase nějaký mamrdštajn pronesl velemoudro o hidžábu, další mu aplaudují, další jim lají do xenofobů, další těm předchozím nadávají do multikulti děvek a přejí jim musulmana za souseda, no veselo máme.
Nemám k tomu nic, žádný názor, zakázat, nezakázat, nanejvýš obecné “zakazování je kravina”, ale mám takový postřeh z cest. Všiml jsem si toho nejvíc v Malajsii, ale pak i v jiných zemích s kombinovaným náboženstvím.
Typická situace: jdete na letiště a procházíte pasovou kontrolou. Sedí tam paní v hidžábu, natáhne ruku pro pas, ani se na vás nepodívá, jste pro ni vzduch, podá pas zpátky, jdete. No co, neměla svůj den. Jak jsou v Malajsii tři hlavní náboženství, tak se setkáváte na podobných postech třeba s hinduistkami. Usmívají se, brebentí, děkují.
Tak se mi to asi zdálo, říkáte si, ale začnete si toho všímat, protože jedna, dvě, tři zaprdlé úřednice jaro nedělají… ale ono to je furt totéž. A pak jsme se bavili s místním, a on říkal: “Hele, však jo, vy jste pro ně nečistí, jste jim tak jako trošku odporní. Tvoje žena má ostříhané a nezakryté vlasy, kdyby mohly, tak si před ní uplivnou, protože ji považují za couru. No a navíc tady v Malajsii jsou teď u moci, tak se s póvlem moc nebaví.”
Bez výjimky: Nezažil jsem tam jedinou paní v hidžábu, co by se na nás, zákazníky, turisty, hosty atd. usmála. Ke konci dovolené jsem si stoupal do front k prostovlasým, a bylo vše OK. Ty mnou možná pohrdaly taky, ale ne tak okatě.
Kdybych to měl k něčemu přirovnat: Tvářily se na nás tak, jak se tváří úřednice, ke které celý den chodí jen Cikáni, bezdomovci, prostitutky a Ukrajinci. (Vím, že to není přesné, ale pro přibližnou představu o míře pohrdání to stačí.)
A teď mě napadá, že si z tohodle můžete vzít vícero ponaučení – o “nich”, stejně jako o “nás”.
Převzato z webu Kuřecí con carne se svolením autora