Co má společného ODS a Deutsch Reichenau
Vítkův hrádek byl daleko i pro dalekohled, když jsem jej toužil navštívit již v době, kdy mě od něj dělilo zakázané pásmo před hranicí. Nachází se v jednom z nejhezčích koutů Šumavy, v kterém si komunisté zřídili střelnici na tzv. narušitele, kterým byl každý, kdo volil svobodu před nesvobodou.
Jak se uvádí v knize „Zmizelé Čechy“ (Paseka, 2012): „V dubnu 1951 zřídilo ministerstvo národní bezpečnosti podél státních hranic s Rakouskem a Německem zakázané pásmo o šířce 2 km, na které navazovalo hraniční pásmo o šířce km 2-6 km podle terénních podmínek. Místy bylo toto pásmo ještě širší. V zakázaném pásmu nebylo povoleno bydlet a v hraničním pásmu bylo obyvatelstvo podrobeno prověřování s cílem vyloučit přítomnost „státně nespolehlivých osob“. Nucené vysídlování probíhalo do konce dubna 1952 a v zakázaném pásmu se za nově vybudovaným systémem plotů mohli pohybovat pouze příslušníci pohraniční stráže. Ploty, které tvořily pověstnou „Železnou oponu“, byly stavěny na předělu zakázaného a hraničního pásma, tedy zhruba 2 km od hranice, ve třech liních, přičemž prostřední plot byl nabit elektrickým proudem o vysokém napětí. Systém byl doplněn pásmem oranice pro snadnější zjišťování stop a zpevněnými cestami pro rychlý přesun pohraničníků na místo zásahu. Postupně byla Železná opona doplňována o další technické prvky, např. různé nástražné a signalizační systémy.
Nejvýše položený hrad v Čechách, sídlo prvních Vítkovců (Rožmberků) nacházející se na trojmezí – místu dotyku rakouských, bavorských a českých hranic -, založil Vítek z Načeradce z krumlovské větve rodu Vítkovců někdy v roce 1250, aby plnil roli strážného hradu. V roce 1394 na něm byl českou šlechtou vězněn král Václav IV. Později hrad patřil Rožmberkům, Eggenberkům a nakonec Schwarzenberkům. A pak již po druhé světové válce se středověkého hradu ujala armáda, když sloužil jako pozorovatelna protivzdušné obrany. V dobách, kdy jsem nesměl cestovat do ciziny, prolézal jsem české a moravské hrady a Vítkův hrádek byl jeden z mála, na kterém jsem nebyl. Po pádu železné opony byl v roce 1990 zpřístupněn veřejnosti.
Nebyl jsem na Šumavě od posledního táboření na Lipně asi 20 let; kdysi jsem jako student jen se spacákem prolézal její kouty, Povydří, Modravu, Černé a Čertovo jezero, Kašperské hory, hrad Kašperk, Tříjezerní slať a další kouzelná místa a místečka. Ale bylo to jako ve Východním Berlíně. Sem se nesmí, vstup zakázán, vjezd rovněž a kdo tuto hranici překročí, bude zastřelen. Našel jsem nyní jinou Šumavu, lesy sice šuměly stejně, i vzduch voněl jako tenkrát, ale barev bylo nyní více. Hotýlky, pensionky, ubytovny; Kvilda, kterou jsem znal takovou, jaká byla ve filmu „Král Šumavy“, nyní vypadala jako rakouské lyžařské středisko a co teprve Horská Kvilda! Namísto několika chaloupek nyní ze zeleně trávy a lesů vykukovaly půvabné pensionky a legendární šumavský silák, obr a dobrotisko Rankl, by svoji chalupu nepoznal. Já ale již přespal v kouzelném hotýlku s jeho jménem, s výbornou kuchyní a krásnými slečnami v recepci. Ač jsem na Šumavu jel za přírodou a historií, takřka hned mě lapila česká politika. Na Vítkův hrádek jsme vylezli v dešti a mlze, takže místo výhledu do Rakouska, Bavorska a Čech jsme viděli jen bílé stěny. Stejně jako když jsem před dvěma lety vylezl na hrad Montsegur, nejslavnější a nejvyšší z katarských hradů v Languedocu a Roussilonu, který proslavili templáři se svým zakopaným pokladem se Svatým grálem. Hrad jsem uviděl, až když jsem do něj v mlze narazil.
Tady byl vrchol na věži jiný – byla v něm místnost se šenkem a šenkujícím Moravákem. A s jeho hruškovicí. Byl z Občanského sdružení přátel Vítkova hrádku a když zjistil, že jsme s kamarádem zase z Občanského sdružení přátel čs. opevnění, tak zajásal. Tož ogaři, pijte! Takže družba jako dříve, ale tentokráte na svobodném a přístupném hradě. Záhy se oťukla i politická orientace. Vy určitě nebudete odleva, vy budete asi z ODS, povídám. Cože? A ruka se vznášející sklenkou, se zastavila. Cože, z té zločinecké organizace, která všechno rozkradla? Nikdy kamaráde, nikdy – ano volil jsem ji kdysi proti levici, ale dnes? Jsou to zločinci a nikomu z nich bych tady nenalil. Tak na nejvýše položeném hradě to ODS nemá lehké. Její kdysi vysoké preference, vyšší než tento hrad, již dnes nedosáhnou ani do podhradí a hruškovici tam z ODS nedostanou. Ani na úpatí Svatotomášského vrchu, na kterém se Vítkův hrádek vypíná. Tak se z vojenské pozorovatelny stala politická pozorovatelna naší politické scény. Příliš mnoho politiky na Vítkův hrádek. Snad proto byla mlha ten den tak výmluvná, jako by se příroda domluvila s politikou. Takže když jsme nemohli užívat vyhlídky, nezbylo nám, již i ze smutku z politické situace, užívat si alespoň hruškovice. Kamarádi nás pak odvezli do kempu, čímž putování toho dne skončilo.
Dalším místem, kvůli komunistům dosud nenavštíveným, byl Schwarzenberský kanál – unikátní technické dílo z konce 18. a počátku 19. století. Tímto plavebním kanálem, dlouhým 44 kilometrů, putovalo šumavské dříví do řeky Grosse Mühl v Rakousku, čímž spojilo povodí Vltavy a Dunaje. Tak se z jinak nedostupných částí Šumavy dostaly až 24 metrů dlouhé klády do Vídně. Jeho částí dodnes teče voda, i když už se dříví neplaví. Kde se ta voda na vrcholu kanálu vzala? Z 27 potoků, dvou nádrží a Plešného jezera. Nejpůsobivějším na tomto unikátním technickém díle je, jako by ani nebylo technické. Tak přirozeně zapadá do krajiny. Nedaleko kanálu jsme si prohlédli i kuželovitý památník jeho stavitele, knížecího inženýra Josefa Rosenauera, který je také nejvyšším bodem kanálu.
Kvůli Adalbertu Stifterovi (1805-1868) jsme jeli do Horní Plané (Oberplan). V rodném domě má dnes svoje museum. Stifter byl rakouskou renesanční osobností - spisovatelem, malířem a pedagogem, ale také historikem, právníkem, jazykovědcem a básníkem. Patřil k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě. Je také nazýván německým Karlem Klostermannem (1848-1923), psal o Šumavě z druhé strany. Klostermann psal zpočátku také německy, ale svoje vrcholné romány již napsal česky. Museum stálo za to. Ve dvou patrech byla spousta fotografií, biedermayerovských „devocionálií“, ve vitrinách jeho knihy a u pokladny prodávali knihy o historii Šumavy, které jsem jinde neviděl. Málokde jsou vidět knihy a nad nimi obrazy od téhož autora. Ale nelitoval jsem, že se mi návštěva musea tak prodražila, vždyť jsem zase po předložení novinářské průkazky nemusel platit vstup. Ta mi také odstraňuje jeden problém, zda mám využít studentské či seniorské slevy, jejichž spojení mi všude odmítají.
Ale nejzajímavější setkání nás dosud čekalo. Seděli jsme v téměř prázdné restauraci ve Sv. Tomáši a studovali jídelní lístek, když před restaurací zastavil autobus a z něj se vyhrnuly desítky rakouských seniorů, kteří zaplnili celou jídelnu. Jedna dáma si přisedla k našemu stolu a po několika slovech o počasí jsem se dozvěděl, že všichni jsou dřívější obyvatelé Šumavy (Böhmerwald) nebo spíše již jejich potomci a účastní se zájezdu po jejích německých zaniklých obcí. Zaniklých? A nyní přišlo překvapení. Jsem také historik, povídám, psal jsem práce o německé menšině v ČR a o historii jazykového práva v českých zemích. Nato ona dáma pokynula svému příbuznému u vedlejšího stolu, aby si přisedl. Byl to také historik a se svými rodiči musel po válce opustit ČSR. Ukázal mi a záhy i dal velkou knihu “Deutsch Reichenau - St. Thomas“ s podtitulem „Von den Anfängen bis zur Auslöschung im 20. Jahrhundert“ (Rychnov u Nových Hradů - Sv. Tomáš. Od začátků až k zániku ve 20. století).
Po příjemném rozhovoru a po obědě jsem se se svojí společnicí a panem Fritzem Bertlwieserem rozloučil a začal v knize listovat. Její obsah mě ohromil. Tak velké dějiny jedné malé obce; v době vystěhování s jedním stem obyvatel, počínající ve 13. století a zahrnující všechny sféry života jejích obyvatel - kulturu, církevní život, vývoj územní správy, politického života, řemesel, tradic – až k tragickému konci, odjezdu obyvatel v dobytčích vagonech se zanecháním veškerého majetku. Nebyl to konec nejtragičtější, tím bylo úplné zničení obce a její vymazání z mapy. Zůstal jen kostel, jehož věž využívali pohraničníci jako pozorovatelnu. Podle údajů ve shora uvedené knize jen v soudním okrese Horní Planá bylo úplně zlikvidováno, rozuměj vymazáno z mapy, 20 obcí, 69 osad, 1832 domů z území, kde v roce 1930 žilo 15 560 obyvatel, z toho jen 1493 českých. Německá menšina, v tomto území ale většina, tvořila 96,03 % obyvatel. Po vystěhování německých obyvatel v rámci tzv. odsunu; domy opuštěné německými obyvateli postupně chátraly, protože nově příchozí, ať již Češi, Slováci, Rumuni, ba i Romové neměli žádný vztah k tomuto území, žádná historická pouta a zadarmo získaný majetek považovali za svoji kořist, se kterou nakládali tak, že záhy museli „dobyté“ území a nemovitosti také opustit, protože jim už nestálo za to.
Jako dítě jsem trávil v padesátých letech prázdniny u babičky a dědy v Novém Oldřichově u České Lípy (Ulrichsthall), jen kousek od Kamenického Šenova (Stein Schönau) a pár kilometrů od Nového Boru (Heida). Prolézali jsme s kamarády Němci opuštěné domy, které se měnily v bouračky, v tomto sklářském kraji jsme ještě nacházeli zbytky krásného skla a několik pozůstalých německých obyvatel, od kterých jsem získával základy své němčiny. Bylo to romantické, ale již tehdy jsem pociťoval smutek nad zmizelým německým světem. A jen proto, že tento kraj nesouvisel se západní hranicí, se z něj nestalo zakázané pásmo a nevjely do něj buldozery, jako se stalo např. v lokalitách Horní Ureš, Muckenschlag, Jasánky, Dolní Hraničná, Horní Hraničná, Morau v katastru Sankt Oswald u Haslachu, kde buldozery zlikvidovaly 67 objektů – domů, selských usedlostí, dvě kaple, jednu školu a jeden hamr. Kronikář to popsal velmi emotivně: „Stovky lidí byly na vlastní oči svědky tohoto nesmyslného ničení. Uprostřed právě kvetoucích ovocných stromů zela jen spoušť a vršily se hromady trosek.“
To ale již nemělo nic společného s Postupimskou dohodou, to komunisté budovali železnou oponu. Imperialisté přece za západní hranicí řinčeli zbraněmi a bez železné opony bychom nemohli budovat zářné zítřky. Tak tomu bylo u stovek obcí na východní Šumavě: Adámky, Boršíkov, Bystrá, Čižkrajice pod Chobolkou, Dobříň, Dolní a Horní Drkolná, Frantoly, Hodoň, Hřbítek, Hvězda, Kamenná, Kaplické chalupy, Konrátov, Krásná pole, Lhota, Linda, Lindské Chalupy, Mlýnec, Mlýnská, Multerberg, Multerbergské Chalupy, Otov, Pernek, Petřejov, Radvanov, Růžový vrch, Svatomírov, Valdov a další a další. Český kraj nezmizel, území bylo z hlediska geografického české, ale shora uvedené české názvy obcí, osad a samot nejsou původní – jsou to novotvary, protože původní názvy byly německé, neboť jejich prvními obyvateli byli Němci, kteří sem ve třináctém a dalších stoletích přicházeli na pozvání českých panovníků jako kolonisté. To byl počátek Sudet, území, které se podobně jako Alsasko-Lotrinsko ve Francii stalo příčinou pozdějších sporů a ozbrojených střetnutí. A které se dočkalo tak tragického osudu. Vždyť stejně jako u lokalit shora i v celých Sudetech byly zničeny téměř tři tisíce obcí. Se vším všudy - s kostely, hřbitovy a celou svébytnou kulturou, jejíž originalita spočívala právě v onom smísení českého a německého živlu, území a celé historie.
Kniha „Deutsch Reichenau – St. Thomas“ na mě udělala velký dojem. Historie a osudy jedné malé obce evokovaly historii a osudy stovek dalších vesnic, osad a obcí v Sudetech s převahou německého obyvatelstva, i s jejich tragickým koncem. Kniha je opatřená i dobovou dokumentací, desítkami fotografií, z nichž mě nejvíce zajímaly fotografie z časového období 1938 – 1945. Jenže… jenže jednu fotografii jsem tam postrádal. Jak zfanatizované německé obyvatelstvo Sudet hystericky vítá svého Vůdce, Adolfa Hitlera. Taková fotografie by knihu učinila věrohodnější a úplnou objektivitu by jí dodala zmínka i o osudu dvou českých obcí, byť ve vnitrozemí, jejichž muži byli zastřeleni (v Ležácích i ženy), ženy z Lidic poslány do koncentračního tábora a děti z obou vesnic zplynovány.