Stát by při integraci nezačleněných neměl přehlížet legitimní zájmy těch „zbývajících“
Město Duchcov má za sebou dvě události, které je činí z hlediska pokusů o začleňování a o soužití s lidmi, jež označujeme za „sociálně vyloučené“, zajímavým: napadení mladého páru členy romské komunity a na to navazující demonstrace a také skutečnost, že město Duchcov je jedním z míst, se kterým vládní Agentura pro sociální začleňování ukončila spolupráci a často jej uvádí jako příklad města, ve kterém se její činnost nedaří.
Memorandum o spolupráci s městem Duchcov a odborem pro sociální začleňování v romských lokalitách Úřadu vlády ČR byla podepsána 10. 6. 2011. Již v říjnu 2011 vypracovala agentura stodesetistránkovou studii nazvanou Situační analýza Duchcov. Za vládní a evropské peníze lze pořídit cokoliv, ale ukázalo se, že toto není právě to, co zastupitelé města od spolupráce s agenturou pro začleňování právem očekávali. Dozvěděli se z této analýzy, že „sociálním vyloučením v užším smyslu slova rozumíme skutečnost, že sociální kapitál, definovaný jako souhrn aktuálních nebo potencionálních zdrojů v podobě množiny sociálních kontaktů (Bourdieu and Wacquant 1992), je u vyloučených osob strukturně odlišné povahy (Crow 2004)“, podívali se, jak vypadá „modifikovaný indikátor indukované potratovosti“ a seznámili se s populačním vývojem obce, s její historií („v r. 1763 vzniká manufaktura na výrobu punčoch“), věkovou strukturou („ročně zemře v Duchcově okolo 100 osob…, v roce 2010 naopak jen 97“), počtem a obsazeností bytů a konečně i s plánky města. Pro zastupitele města tedy jistě nikoliv neznámé skutečnosti, které s řešením problému mají jen málo společného.
Bez nového pohledu
Naproti tomu velmi dobře je zde zpracováno Terénní šetření (pět stran), ve kterém jsou uvedeny rozhovory s obyvateli vyloučených lokalit a také řada významných skutečností („... některé rodiny tak tráví střídavě několik měsíců v České republice a několik v Anglii. Zdůvodňováno je to v takových případech snahou splnit podmínky pro pobírání dávek v obou zemích.“). Doporučení a návrhy na řešení však z těchto zjištění odvozeny nebyly.
Pokud se čtenáři prolistovali až na stranu 107, dostali se konečně ke kapitole nazvané Možná řešení, kde se dozvěděli toto: „v oblasti vzdělání je nutné zajistit podmínky a podpořit motivaci rodičů ze sociálně znevýhodněného prostředí…, často uváděný problém se záškoláctvím žáků by měl být řešen úpravou školních řádů…, vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti v celém Ústeckém kraji iv Duchcově a především pak mezi obyvateli sledovaných lokalit, je prioritní hledat možnosti v oblasti politiky zaměstnanosti“. Tedy nic, co by poskytovalo zastupitelům nový pohled na problematiku a navrhovalo nová řešení starých problémů.
Co městu sotva lze vyčítat
Spolupráce se však záhy začala „zadrhávat“. Cituji z jiné písemnosti vypracované rovněž agenturou, totiž z dokumentu nazvaného Zmapování sociální situace domácností v městských bytových domech v Duchcově, na něž byl na podzim roku 2011 vyhlášen záměr prodeje, s ohledem na možné dopady prodeje na stávající nájemníky. Zde se tvrdí: „Měsíc po započetí spolupráce však zastupitelstvo města naznačilo, že jeho priority leží jinde než v sociální oblasti. Na město se totiž obrátila skupina podnikatelů, která navrhla, že odkoupí šestnáct městských bytových domů … v sociálně vyloučené lokalitě a že domy do jednoho roku opraví. Od této chvíle se čím dál víc ukazovalo, že základní prioritou vedení města je rozvoj jižní části města bez toho, aby muselo do rozvoje cokoliv investovat, a to bez ohledu na sociální dopady na obyvatele jižní části.“ Skutečně „drsné“ čtení pro každého, kdo má co do činění s rozvojem obce, města nebo kraje. Prioritou volených orgánů skutečně je rozvoj lokality a sotva je možné jim to vyčítat….
Nechci a nemohu posuzovat složitou situaci kolem zdejší privatizace bytů, která se nakonec neuskutečnila a z níž nakonec agentura udělala zásadní otázku další spolupráce s městem. Snad mělo být vše včas a lépe vysvětleno. Na straně druhé ale nelze přece pominout paměť obcí i občanů, kteří vědí, kdo devastoval a devastuje bytový fond, a není možné zcela přehlížet, že existují dobří a špatní nájemníci nejen obecních bytů. Ve složité situaci, ve které se ocitlo město i neziskové organizace, agentura ukončila činnost v Duchcově v lednu 2012 poté, co zastupitelstvo odmítlo schválit jí navržených deset (rozumných) bodů, kterými by byla celá navržená privatizace významně dotčena.
Integrace není povinná
Problém je však opět v něčem jiném a je mnohem širší. Na shora uvedené zprávě nazvané Zmapování sociální situace… byl totiž jako zpracovatel uveden Úřad vlády ČR, odbor pro sociální začleňování (agentura), a mělo by tedy být postaveno najisto, že jde o relevantní stanovisko vládního orgánu, a ne o soukromé názory zpracovatele na právní řád republiky. V záměru této písemnosti je „natvrdo“ konstatováno: Zkoumané domy nemůže město prodat třetím osobám, protože očekávané dopady prodeje (zvyšování nájemného) by způsobily neproporční propad romských nájemníků pod hranici chudoby: deset Romů oproti žádnému Neromovi (při zvýšení nájemného o 50 procent). Tím by prodej naplňoval definici nepřímé diskriminace a byl by neplatný na základě rozporu s českým právním řádem.
Vládní agentura by si na taková kategorická tvrzení měla dát velký pozor! Pokud by zvýšení nájemného všem nájemníkům v domě bylo nepřímou diskriminací jen proto, že se některých dotkne více a některých méně, byl by patrně neplatný celý převod státního bytového fondu na obce v devadesátých letech a stejně tak i celá restituce bytových domů. Některými je naopak nezvyšování nájemného považováno za diskriminaci. Pronajímatelů…
Ze situace v Duchcově lze odvodit mnohá poučení i pro již zmíněnou snahu vlády o řešení dlouho neřešených problémů. Sociální vyloučení a jeho dopad na devastaci bytového fondu, které jsou realitou, nebude odstraněno tím, že se budeme tvářit, že neexistuje. Nikdo není povinen se integrovat, ale i integrovaní mají právo žít po svém bez toho, aby byli podezíráni z diskriminace. Jak to ostatně zanedlouho potvrdí i volby, obce a jejich představitelé se budou vždy řídit přáním svých občanů přesto, že ti mohou mít na sociální politiku obce, s ohledem na již zmíněné zkušenosti, velmi diferencovaný názor. A vláda asi bude muset zřídit agenturu, která se především bude starat (když už to má v názvu) o začleňování nezačleněných. Jeden z duchcovských zastupitelů mi řekl: „Respektujeme agenturu jako vládní orgán. Ale nemáme žádnou povinnost s ní spolupracovat…“
Autor je zástupce ombudsmanky
LN, 25.9.2014