Po prázdninové přestávce začalo 3. září 2014 u Krajského soudu v Brně další pokračování hlavního líčení v kauze Vladimír Čimpera & spol., veřejností vnímané jako „soud s předsedkyní Energetického regulačního úřadu Alenou Vitáskovou“, které průběžně sleduji od samého začátku (viz zde, zde a zde). Připomínám, že předmětem obžaloby osmi obviněných je údajně nezákonné vydání licencí o silvestrovském večeru v r. 2010 pro dvě fotovoltaické elektrárny v majetku rodiny Zemků, zatímco Alenu Vitáskovou a bývalou ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou, které měly zabránit zpětnému odebrání licencí, žalobce „přihodil“ k ostatním bez ohledu na to, že se jich většina dokazování vůbec netýká a vynucená účast u soudního jednání je stresuje, okrádá o čas a výrazně jim zvyšuje náklady na obhajobu.
Přitažlivost tohoto pokračování hlavního líčení pro média mohla zvýšit razie protikorupční policie v úřadovnách ERÚ v Jihlavě a Ostravě ze dne 28. srpna 2014, kterou dal žalobce Radim Mezlík průchod svému přesvědčení, že úředníci ERÚ přezkoumáním sporných licencí a jejich obnovením s datem účinnosti od 31. prosince 2010 pokračovali v souzeném zločinném jednání. Ale až na to, že na soudním dvoře číhal na Alenu Vitáskovou kameraman České televize, se žádné velké rojení novinářů nekonalo.
Jednání skončilo tak rychle, jak začalo. Jeden z obžalovaných se omluvil pro nemoc a vyslovil nesouhlas s pokračováním v hlavním líčení v jeho nepřítomnosti. Soud se s překážkou vyrovnal odročením. Mohl sice věc nemocného obžalovaného vyloučit k samostatnému projednání, pokračovat s ostatními v projednávání obžaloby a případně později opět obě části spojit, ale zvolený postup je čistší. Nicméně tato drobná událost potvrzuje bezohlednost žalobce vůči obžalovaným Vitáskové a Schneidrové, jejichž případný samostatný proces by onemocnění obžalovaného nijak neovlivnilo.
Žalobce učinil při jednání nenápadný, leč významný krok: vložil do soudního spisu jako listinný důkaz dvě správní žaloby, kterými nejvyšší státní zástupce napadl z veřejného zájmu řízení ERÚ, jež vedlo k obnově licencí pro obě předmětné elektrárny. Existence žalob potvrzují, že vyvolání razií je projevem žalobcovy posedlosti přáním dostat obžalované Vitáskovou a Schneidrovou a možná i někoho navíc za každou cenu za mříže. Musí si být svou věcí velmi jistý, protože v případě, že by správní soud rozhodl, že úředníci ERÚ při obnově licencí nepochybili, vyšla by najevo nesmyslnost trestního stíhání obou dam od samého počátku a náklady na razii by se staly neúčelně vyhozenými penězi. Protože platí nadřazenost civilního řízení nad trestním, a v případě prokázání nezákonnosti obnovy licencí nehrozí promlčení, je zřejmé, že zahájení úkonů trestního řízení před rozhodnutím správního soudu je předčasné. Je možné, že žalobce jeho uspěcháním usiloval o získání oprávnění k sledování telekomunikačního provozu obžalovaných, které podáním obžaloby ztratil.
Na jeho postupu je pozoruhodný i nesoulad s právním názorem Nejvyššího státního zastupitelství. Žalobce vyzval na sklonku r.2013 ERÚ, aby vzal do úvahy poznatky z trestního řízení, které mu nebyly známy a ve správním spisu chyběly. ERÚ jeho výzvu pochopil jako zásah do své nezávislosti (ERÚ nesmí podle zákona přijímat od nikoho pokyny) a podal stížnost nejvyššímu státnímu zástupci. Podle odpovědi NSZ Radim Mezlík postoupením poznatků nijak nepochybil, ale bylo výlučným právem ERÚ je vyhodnotit podle svého uvážení. Když však je ERÚ vyhodnotil v rozporu s laickým názorem žalobce, jeho nezávislost neplatila: přivodil si zahájení úkonů trestního řízení.
Předsedkyně ERÚ Alena Vitásková si na zahájení dalšího trestního řízení a provedení razie stěžovala nejvyšším představitelům státu. Žádný z nich ovšem nemá pravomoc olomoucké žalobce „umravnit“. Nejvyšší státní zástupce se na dotaz ČTK vyjádřil, že z vlastní iniciativy se jejími námitkami nebude zabývat, dokud mu je nepostoupí některý z jejich adresátů. Pak je bude muset prověřit, ovšem výsledek nemůže předjímat. Tato zdrženlivost, úzkostlivé zachovávání nestrannosti, jsou pro myšlení Pavla Zemana příznačné a v „mírových“ podmínkách by bylo na místě jej za ně pochválit. Mám ale obavy, že státní zastupitelství se nachází spíše „ve stavu válečném“. Probíhá přetahovaná o podobu zákona o státním zastupitelství a stále více lidí popouzí „odvážné“ zásahy žalobců a s nimi spolupracujících speciálních policejních útvarů proti orgánům státní správy, stejně jako netečnost k zjevnému zneužívání pravomoci některými vysokými představiteli moci výkonné (např. nezájem o o „kauzu Kubice“). Právě jejich „odvázanost“ může být příčinou příklonu k přijetí takové úpravy organizační a řídící struktury státního zastupitelství, která je oslabením účinnosti vnitřního řízení učiní méně „nebezpečným“ než by byla třístupňová soustava, projektovaná skupinou státních zástupců kolem Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. Odpor proti přehnané „statečnosti“ a „nezávislosti“ žalobců může zprostředkovaně vést až k pádu obou „rodičů“ progresivní předlohy zákona. S ohledem na danou situaci by Pavel Zeman měl přistupovat k ohlasům veřejnosti na výstřelky žalobců se zvýšenou citlivostí a měl by své podřízené tvrdě usměrnit.
Čím déle toto řízení sleduji a čím hlouběji se seznamuji s problematikou právě této kauzy, tím více se mi jeví jako soud proti zdravému selskému rozumu. Odebrání licencí nebo jejich udělení s datem účinnosti pozdějším než 31. prosince 2014 by patrně připravilo investora o možnost splácet miliardový úvěr a přivedlo by jej ke krachu. O práci by přišlo několik tisíc zaměstnanců, kteří by si pak šli pro podporu v nezaměstnanosti. To vše kvůli nedodělkům za pár desítek tisíc Kč při celkové hodnotě investice 1,4 miliardy Kč, popř. kvůli upřednostnění záporného názoru jednoho z inspektorů ERÚ před kladným stanoviskem dalších dvou. Sám investor přitom zpoždění výstavby nezavinil. Byl závislý na dodavatelské firmě, a ta zase doplatila na nepříznivé počasí v závěru roku, které jí znemožnilo pokračovat potřebným tempem.
Celý případ ukazuje na obrovský chaos ve vydávání licencí v ERÚ na konci r.2010 (tedy za starého vedení), kdy licence vydávali také narychlo najatí brigádníci a úředníci z administrativy a úroveň kontroly byla tak nízká, že došlo i na vydání licencí elektrárnám, které ani nebyly osazeny panely ( na satelitních fotografiích Zemkových elektráren lze spočítat instalované panely, čili elektrárny fyzicky existovaly).
Obecně je kauza špatnou vizitkou pro hospodářskou politiku Topolánkovy a Nečasovy vlády ve vztahu k solární energetice. Nejdříve v době, kdy ještě skoro žádné fotovoltaické elektrárny u nás neexistovaly a informace o ekonomice jejich provozu mělo jen pár zasvěcenců, nějací předvídaví šikulové se postarali o takové nastavení cenových pravidel tak, aby umožnili dosažení pohádkově vysokých výnosů, a pak ještě dodatečně prodloužili dobu vyplácení podpory z 15 na 20 let. To je výchozí bod všech dalších malérů. Senátor Jiří Čunek a po něm Alena Vitásková se pokusili vyvolat trestní stíhání pachatelů této kulišárny, ale neuspěli: není dost dobře možné prokázat individuální zavinění ve složitém legislativním procesu a nelze přiznat povahu trestného činu vytvoření předpisu, bez připomínek schválenému parlamentní žvanírnou.
Když se pak provalily důsledky vychytralého nastavení cenových podmínek, vláda prudce šlápla na brzdu brutálním snížením výkupní ceny dodané elektřiny s účinností od 1. ledna 2011 z 12.150 Kč/MWhod. na 5.500/MWhod. Tím vyvolala zběsilé závody investorů s časem, jejichž cílem bylo získání licence nejpozději 31. prosince 2010.
Vládní opatření bylo zřejmě nezbytné. Nic to nemění na tom, že tak zásadní změny pravidel hry v jejím průběhu jsou zvěrstvo.
A nelze se divit úřednicím ERÚ, že neunesly tíhu odpovědnosti za způsobení likvidační škody Zemkovým firmám, v případě Michaely Schneidrové navíc v situaci, kdy se již vědělo o napadení rozhodnutí ERÚ správní žalobou nejvyššího státního zástupce: bylo lákavé přenést odpovědnost na správní soud.