Lze být konzervativním křesťanem, avšak nebýt bigotním fundamentalistou?
Otázka v podtitulku předpokládá u laskavého čtenáře obdobné konotace uvedených pojmů, jaké má autor textu. Slova „křesťan“ či „konzervativní“ implicitně počítají s tím, že existuje univerzalita, objektivita, ba i výlučnost. Pohříchu, člověk věřící v tyto atributy může lehce podlehnout pokušení uplatnit je i v oblastech, kde nemají co pohledávat. A zjednodušeně vzato, toto podlehnutí může být dvojího druhu:
1. Někteří z křesťanů (či spíše konzervativců) pociťují někdy potřebu říkat: „Toto za našich časů nebývalo.“ "Tato (rocková) hudba je ďábelská.“ „Tato (etnická) kultura v člověku probouzí temné asociace, tudíž je sama o sobě zlá.“ Máme tendence k totalitarismu v tématech, kde je legitimním přístupem spíše pluralita a relativita pohledů. Tradiční misionáři v minulosti nejednou zničili jedinečné výrazové prostředky domorodých kmenů, neboť nedokázali rozlišit mezi etikou a kulturou. Ano, etika (a náboženství) samozřejmě formuje kulturu, přesto si však kultura může (a má) uchovat svou estetickou jedinečnost. Alespoň v té míře, dokud respektuje a rozvíjí autenticitu lidské duše a dokud se nestává pouhou loutkou ideologie, uniformního myšlení či zakrnění. Ba co více, pravdivá etika (nikoliv pouze její kognitivní interpretace) může autenticitu kultury dále rozvinout.
2. Čím více se ztotožňujeme s úzce vymezenou „jedinou správnou“ etikou, tím více pro ni horujeme. Mnozí vytýkají křesťanům, že to byli právě oni, kdo napáchali v minulosti tolik zla. Odpověď na tuto námitku je politováníhodná, ale zřejmá: Pokud má člověk na určité téma výrazný a vyhraněný názor, snáze podlehne nutkání přesvědčit o svém poznání další – třeba za každou cenu. Proto je také mezi lidmi tolik hádek. Tolerance může být naopak maskovanou lhostejností. Dnešní západní kultura se kupříkladu vyznačuje rostoucí tolerancí vůči homosexuálům. Avšak je tato tolerance doprovázena obdobně rostoucí obětavostí a empatií? A naopak: svědčí bigotnost křesťanů v této věcí o jejich nízké obětavosti a empatii?
Východiskem není rezignace na poznání a na jeho šíření. Východiskem je schopnost sebeovládání (třebas i k mlčení) a schopnost lásky k druhému člověku. Biblický text tuto myšlenku dovádí do zdánlivě paradoxního závěru: „Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas“ (Evangelium podle Matouše 12,18-19).
Toto biblické místo vlastně není nikterak v rozporu s jiným biblickým textem „„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Evangelium podle Marka 16,15). Formalizované a schematické myšlení vyhodnotí tyto paradoxy jako rozpor, a přikloní se k jednostranné bigotnosti či naopak „libertariánské“ laxnosti. Skutečný konzervativec však dokáže respektovat výrazně odlišný názor bližního, a přesto trvat na „své“ pravdě.
Co tedy rozumím tvrzením „být konzervativním křesťanem je legitimním a pravdivým postojem k životu“? Je v tomto kontextu správné a pravdivé pojetí konzervatizmu ve smyslu bigotního katolicismu, případně bigotního pravoslaví? Či bigotního evangelikalismu? Mají pravdu (sionističtí) neokonzervativci (vycházející většinově z amerického evangelikálního republikánského prostředí), když tvrdí, že demokracii a univerzální koncept lidských práv je potřeba ve světě prosadit i vojensky? Nebo je správnější národně-konzervativní koncept (podporovaný částí tradičních katolíků), který se vymezuje protiizraelsky a protiamericky a ve jménu tradicionalismu hájí kupříkladu Rusko? Anebo jsou to dokonce jiné tradicionalistické koncepty – buddhistické, hinduistické či komunistické? Proč soudobá levicová a lidskoprávní avantgarda (zaštiťující se obdobnou vírou v univerzální pojetí lidských práv jako americký republikanismus) nemůže přijít na jméno imperialistickým „neocons“?
Problém spočívá v tom, že apologeti nadčasové a nadkulturní etiky často nedokáží pro svůj příliš komplexní a uzavřený myšlenkový svět vidět zrnka pravých a ryzích postojů v jiných komplexních a uzavřených systémech.
Můžete se však nadále hlásit ke křesťanskému konzervatismu, a přesto uznat, že některé buddhistické náhledy na prožitek „tady a teď“ jsou nosnější, než nám bylo schopno odhalit a pojmenovat křesťanství. Kognitivní kapacita naší mysli totiž jen chatrně dokáže vystihnout, odhalit a pojmenovat pravdu, která má ve skutečnosti mnohem více relevantních aspektů. Slovo (logos) je důležité, ale není všemocné. Nezbytnou „druhou stranou mince“ je Duch (Ruah).
Můžete uznat, že gay aktivismus pojmenoval problém homofobie lépe než církevní apel k obecné křesťanské lásce k bližnímu (homosexuálovi). Můžete uznat, že socialistické hnutí vyřešilo problém vykořisťování účinněji než individualistický liberálně-konzervativní apel k osobní odpovědnosti. Také ona slavná „vedoucí úloha strany“ (či „dogma o papežské neomylnosti“) má svou legitimní logiku. Touha po objektivitě, která je zakořeněna v nás, po ní volá. Avšak křehkost lidská, a taktéž skutečnost, že každý jednotlivec nahlíží na realitu z jedinečného a neopakovatelného úhlu pohledu, nás zavazují k demokracii a pluralitě (jakkoliv nás nezavazují k relativismu). Aby mi nebyl podsouván opak, dodám ještě, že praktikovaná homosexualita, socialistická revolta či buddhistické sebezdokonalování nejsou, podle mého soudu, oněmi správnými cestami k „životu v plnosti“.
Je zajímavé, že křesťanství, které nás často svádí k utváření uzavřených konceptů, v posledku přichází s oním „anti-kognitivním“ biblickým „„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ (Ježíš) mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.““ (Evangelium podle Matouše 22,37-40).
Tím se nám celý koncept vymezování a racionalizované identity svým způsobem zhroutí. A je to tak dobře, neboť se můžeme učit důvěřovat a nespoléhat na „vyšlapané stezky“. Přesto na kognitivní koncepty nemůžeme rezignovat. Láska a pravda koexistují, ocitají se ve vzájemném pnutí, aby se posléze ukázalo, že jedna bez druhé nemůže existovat. Ano, mohu říci, že jsem neokonzervativní evangelikál (jakkoliv v něčích očích může jít jen o prázdnou floskuli, a jakkoliv se i ušlechtilý pojem může lehce stát banální frází). Mohu říci, že Ježíš je jedinou cestou k „životu v plnosti“ (jakkoliv církev tuto plnost dosud jen „zdálky zahlédla“). Dokud však mnozí jednotlivci neodhalí svou jedinečnou částečku v mozaice poznání, a svůj jedinečný úhel pohledu, a dokud nepoznáme osobně našeho Stvořitele, budou naše koncepty postihovat jen část reality. I když si na této cestě můžeme občas troufnout tvrdit, že máme pravdu.