Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, nedávno odměněná prezidentem republiky za vzornou práci zpochybněním jejího projektu přechodu státního zastupitelství na třístupňovou soustavu, se vyjádřila v Lidových novinách (citováno podle Parlamentních listů k názorům paní ministryně Heleny Válkové na správnou podobu nového zákona o státním zastupitelství. Přestože obě dámy jsou odborně zdatné právničky a obě projevují viditelnou snahu posouvat poměry v dosahu své pravomoci k lepšímu, jejich názory na podobu zákona o státním zastupitelství se značně odlišují.
Podle Lenky Bradáčové musí nový zákon dát nejvyššímu státnímu zástupci záruku, že se nemusí bát odvolání, „když nesplní nějaké přání vlády“. Zatím totiž může být nejvyšší státní zástupce odvolán vládou bez udání důvodů. Dále se vrchní žalobkyně pozastavuje nad přáním paní ministryně rozšířit možnosti kontroly činnosti státního zastupitelství ministerstvem, když podle jejího názoru současná právní úprava dává ministrům spravedlnosti dostatek možností, které však vůbec nevyužívají.
Prvou částí vyjádření se vrchní žalobkyně dotkla problému začlenění státního zastupitelství do soustavy orgánů státní moci. Ústava, která ctí pozdně středověké členění státní moci podle Louise de Montesquieu na tři sloupy (moc zákonodárnou, výkonnou a soudní), mu vyhrazuje místo mezi orgány moci výkonné. Státním zástupcům se i v minulosti zdálo takové začlenění nepatřičné a nejvyšší státní zástupci se jen neradi podvolovali autoritě ministra spravedlnosti. Marie Benešová dokonce ve sporech s Pavlem Němcem vykřikovala, že není jeho podřízenou. V současné době se žalobci dožadovali, aby státní zastupitelství bylo v Ústavě uvedeno jako čtvrtá složka státní moci, s čímž narazili na rozhodný odpor. V návrhu zákona z dílny státních zástupců, který za působení ministra Pavla Blažka prošel schvalovacím řízením ve vládě a v Legislativní radě do Parlamentu (a byl pak stažen exministryní Marií Benešovou), je postavení státního zastupitelství a nejvyššího státního zástupce definováno tak, že dovedeno ad absurdum je lze vnímat jako samosprávný úřad, závislý pouze na zákonu (ovšem jen v rozsahu vlastní interpretace), řízený nejvyšším státním zástupcem, sice formálně jmenovaným prezidentem republiky, ale ve skutečnosti podléhajícím pouze Bohu (pokud v něj věří). Takto definované státní zastupitelství si samo určuje priority své činnosti, hodnotí přiměřenost svých výkonů co do kvality i kvantity a samozřejmě smí beztrestně sáhnout na každého, kdo není chráněn imunitou. Dostává se tak do postavení nadřazeného všem ostatním úřadům, pokud vznikne podezření, že v souvislosti s jejich činností dochází k porušení trestního zákona.
Důkazem, že takové představy skutečně v praxi ovládají myšlení státních zástupců, je v současnosti narušování činnosti Energetického regulačního úřadu žalobci, kteří nadřazují své laické názory na způsobilost fotovoltaických elektráren k provozu nad hodnocení odborníky úřadu, jenž je ze zákona jedinou autoritou, oprávněnou v této věci rozhodovat, a podléhajícího pouze revizní činnosti správního soudu. Nadřazenost ovšem uplatňují výběrově: s chutí si např. sáhli na Petra Nečase, Vlastu Parkanovou nebo Alenu Vitáskovou, ale viníky možné ztráty nejméně dvou miliard Kč nepřipojením České republiky k trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné ve Švýcarsku prostě nenašli, stejně jako ušetřili Jiřího Pospíšila v „kauze Vidnava“ (za což se jim směje z Bruselu).
Pojetí takto vyhraněné nezávislosti státního zastupitelství je ovšem scestné. Stát nezřizuje státní zastupitelsví jako prostor pro ukájení posedlosti státních zástupců potřebou posílat lidi za mříže (nebo jim apriorně zajišťovat beztrestnost), ale jako nástroj realizace své trestní politiky, za jejíž formulování je odpovědná vláda, popř. ministerstvo spravedlnosti. Vláda proto musí mít možnost stanovit státnímu zastupitelství priority a rámcové úkoly, kontrolovat jejich plnění a vyvozovat závěry z jeho selhávání. Záleží na konkrétní situaci v konkrétní zemi, jaký má být rozsah oprávnění vlády, popř. ministra spravedlnosti. Např. ve Francii, která je kolébkou prokuratury, až do července r.2013 měl ministr spravedlnosti právo zasahovat až do konkrétních důležitých živých případů. Po novelizaci zákona mu zůstalo právo obecných pokynů s přiměřeným rozsahem kontrolních oprávnění. Jako laik a na základě četných poznatků občanského aktivisty o nepravostech státních zástupců bych se přimlouval za velmi široké oprávnění ministra spravedlnosti.
Naproti tomu má Lenka Bradáčová částečně pravdu, že ministři spravedlnosti nevyužívají dostatečně svých pravomocí k vyvozování odpovědnosti z nepravosti státních zástupců (dodávám: také soudců). Připomíná, že v poslední době pouze Jiří Pospíšil využil opakovaně pravomoci odvolat vedoucí státní zástupce (přičemž neudává, že tím zneužil pravomoc k ochraně své a nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké proti možnému postihu za skandální zásah do „kauzy Čunek“, a stejně ve třech případech soud jeho rozhodnutí zrušil). Vytváří tím ovšem dojem, že kárná pravomoc je jediný nástroj, který by ministr měl mít, což neodpovídá požadavku na zabezpečení vlivu vlády na chování státního zastupitelství. Skutečnost je ovšem taková, že ministři jsou politici, od kterých se očekává, že se nepřetržitě po dobu výkonu funkce budou starat o budoucí volební úspěch své strany a svou politickou kariéru. Nemůže jim být proto lhostejné, když při každém jejich nepopulárním zásahu se zvedne vlna odporu části soudců a státních zástupců, kteří je osočují ze zasahování do jejich nezávislosti, nahrávají senzacechtivým novinářům a tím ohrožují pevnost politického postavení ministrů. Proto si ministři raději umyjí ruce přenecháním příležitosti k uplatnění postihu hříšníků kárným žalobcům nižších stupňů: příslušným předsedům soudů a vedoucím státním zástupcům. Ti ovšem v přístupu ke stížnostem na své podřízené zpravidla uplatňují politiku „obrany hradu“. V případě tolerování křiklavé svévole by bylo na místě uplatnit kárný postih vůči kárnému žalobci, který nevyužil svou pravomoc, ale nenajde se kárný žalobce, který by jej stíhal. Dosáhne-li zakrývání soudcovské nebo státnězástupcovské svévole intenzity přečinu nadržování, nemá smysl podávat trestní oznámení, protože policie by je automaticky uložila ad acta. V celém resortu platí zásady stavovské solidarity, které zajišťují soudcům a státním zástupcům praktickou netrestatelnost.
Obávám se, že ani rozšíření kontrolní pravomoci ministra spravedlnosti by neprolomilo ochrannou hráz stavovské solidarity. Účinným opatřením by mohlo být zřízení mimoresortních orgánů vnějšího dohledu nad justicí a státním zastupitelstvím, spolu s dnes bezprizornou Generální inspekcí bezpečnostních sborů podřízených prezidentovi republiky. K tomu ale sotva bude politická vůle, protože je možné, že naši politici zase o nastolení pořádku v orgánech vymáhání práva nestojí tolik, jak voličům namlouvají. Vždyť řádně fungující orgány činné v trestním řízení by možná ohrozily i některé z těch, na které si dosud „z politické korektnosti“ nikdo netroufne.