„Motocyklistům bude umožněno tankování až po vypnutí motoru a sundání helmy z hlavy.“ Vzpomněl jsem si na tento nápis na mé oblíbené pumpě v souvislosti s chaotickou debatou nad případem cizokrajných adeptek na zdravotní sestry, které si u veřejné ochránkyně práv stěžovaly na školu, jež jim znemožnila nošení průsvitných šátků přes tvář.
Díky tomu už i nereligionisté znají rozdíl mezi hidžábem či čádorem a burkou nebo nikábem.
Domnívám se ale, že téma se víc než módní policie a znalců náboženství týká sociologů a psychologů. Debata, již vedeme, totiž ve skutečnosti není o dvou muslimkách, které mají pocit, že jim někdo brání ve víře, ale o nás samotných.
Není ostatně náhoda, že názorová hranice vede napříč stranami. V hnutí Starostové a nezávislí se odlišně vyjádřili Petr Gazdík a Stanislav Polčák, v sociální demokracii se neshodla Michaela Marksová s Marcelem Chládkem.
V České republice nemáme – ani v brzké době nevyhlížíme – problém s rozpínáním agresivních islamistů. Muslimy pravidelně provokuje prezident Miloš Zeman, když vede paralelu mezi islámem a terorismem, leč jedinou odezvou zatím byly protesty velvyslanců arabských zemí.
Příliv turistů z Blízkého a Středního východu se nezmenšil a počet Arabů žádajících o trvalý pobyt nestoupl. Za hranicemi jsme vnímáni jako civilizovaná země, jen z lehce xenofobním – ale řekněme spíš česky „opatrným“ či „nedůvěřivým“ – obyvatelstvem.
O tom by mohli vyprávět i Rusové, Ukrajinci nebo Bulhaři. Vietnamce a Číňany jsme již ale na milost vzali, když bereme jejich obchody a restaurace útokem.
Problém je, že přátelství nabízíme nejraději těm, co jsou ochotni svoji jinakost zamaskovat nebo rovnou popřít, a plynule se domestikují. Zatímco ale Skotům bychom se za sukně patrně jen smáli, šátky na tvářích muslimských žen mnohé z nás rozčilují.
Hledáme pak důkazy, že šátek není znakem víry, a sbíráme příklady z rozbouřených zemí, kde zavedli legislativu omezující islámské symboly. Nejpřízemněji potom působí argumenty upozorňující na to, že i my při turistických výletech do islámského světa musíme dodržovat tamní přísná pravidla.
Jak vy k nám, tak my k vám? Oko za oko, zub za zub? Je toto optimální přístup k dialogu kultur? Když budou druzí skákat z oken, napodobíme je i my? Nechceme, coby příslušníci vyspělé evropské civilizace, jít v kulturní a náboženské toleranci spíš příkladem?
Přesto i liberální komentátor Petr Kamberský v Lidových novinách napsal: „Po sebevražedných atentátech v Londýně před deseti lety se ukázalo, že šest procent britských muslimů atentáty schvaluje a celá čtvrtina má pro motivy vrahů pochopení. Pokud – byť nepatrný – zlomek populace odmítá pravidlo žít a nechat žít, omezuje tím svou i naši svobodu. Bohužel i svobodu týkající se kipy, šátků a křížků.“
Poslankyně za ODS Jana Černochová zase ukázala, že největší pozdvižení vyvolávají domorodci, kteří se ještě „cizích elementů“ zastávají. Proto na adresu Anny Šabatové, která má v popisu práce upozornit, je-li nějaký krok veřejné správy v rozporu s legislativou, bez uzardění napsala: „Ombudsmanka ve skutečnosti obhajuje nátlak, účelovost a vyvolává antidiskriminační tažení. Namísto společenského smíru preferuje konflikt.“ Tolik Jana Černochová.
Ideologií, ba střetem dobra se zlem se vždy šermuje nejsnáze. Ptejme se ale po smyslu našich kroků. Chápu, proč mají motorkáři u pumpy sundávat helmy a proč nesmí zahaleni chodit na fotbal fanoušci z řad „ultras“.
Proč by ale muslimské dívky nemohly mít ve škole – nikoli v nemocnici, kde hrají roli i hygienické normy – průsvitný šátek, stejně jako mají svůj hábit jeptišky? V čem nás omezují? Závidíme jim snad, že ještě v něco věří a dávají to najevo?
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus