První září vychází letos na pondělí, takže školní rok startuje čistě, se začátkem týdne. Do první třídy nastupuje nad sto tisíc dětí, to je potěšující zpráva. Mám v živé paměti, jak jsem já sám do první třídy nastupoval. Přivítali nás vlídně a zasypali požadavky, například bylo třeba se dostavit s tužkou ve výzbroji. Budeme tužkou psát do sešitu písmena. Maminka se pohoršovala, protože ona ještě chodila do školy s břidlicovou tabulkou v dřevěném rámečku a učila se psát křídou. K tabulce patřila houbička na mazání cvičebních textů.
Nad tím nemá smysl lamentovat, taková je realita. Všeho je víc a je to techničtější. Techničnost, až přetechnizovanost je zřetelná na hračkách našich dětí. Ale i v tomto ohledu mohu předložit výsledky potěšujících zjištění. Měli jsme u nás vnučku po větší část srpna na prázdninách doma. Není to dítě, kterému by se křivdilo a něco by se mu upíralo. Ale nejvíc si s holčičkami v sousedství vyhrála s kamínky a dřívky, tedy s rekvizitami dětského světa. Díval jsem se na to a říkal jsem si, že dokud si děti budou hrát s kamínky, bude svět v pořádku.
Prázdniny vrcholily dvojitou oslavou narozenin. Sešly se dětičky z okolí a také se rozdávaly dárky. Rozumí se technické. Kromě kamínků dítě potřebuje tablet a mobil a to, že oslavenci ani tablet, ani mobil nedostali, neznamená nic jiného, než že jedno i druhé už dávno mají. Ovšem největší úspěch měl dárek zcela nečekaný. Jmenovalo se to nějak jako Příšerný sliz, byla to umělá hmota nacpaná do plastového pouzdra, ve tmě světélkující. Děti brzy zjistily, že ta věc vydává prdivý zvuk, když se do pouzdérka narvou dva prsty. Sliz se dal vytáhnout, tvarovat, natahovat. Modelovat se to nedá, nedrží to tvar, je to prostě sliz, jen s tou výhradou, že to neulpí na žádném povrchu, ani na prstech, ani na oděvu. Těžko si představit méně užitečnou věc. Je to prostě sliz.
Přitom nepochybuji, že je to nějaká super vyspělá makromolekulární hmota. Vytvořili ji učenci v kterési laboratoři, asi jako vedlejší produkt něčeho. Vzhledem k tomu, že špičkový výzkum mají v rukou vojáci, možná zkoumali výstelku přileb pro pěchotu. Anebo pružnou izolaci oken pro čelní skla supersonických letounů. Nebo čertví co. Vyšel jim sliz.
V určený den si šéf povolal vedoucího týmu a chtěl vidět výsledky. Ptal se, zdali s něčím přišel. „Ano,“ odpověděl vedoucí rozpačitě. „Tady to máte.“
Šéf otevřel krabičku, šťouchl dovnitř a ozval se prdivý zvuk.
Odhodil ji na stůl.
„Co to je, sakra?“ „Těžko říct. Něco jako sliz.“ „A jaký to má strategický význam?“ Na to vedoucí týmu nedokázal odpovědět. My to ale víme. Má to velký strategický význam. Dělá to radost dětem a ty jdou dnes do školy. Snad až vyrostou, nebudou vymýšlet nic strategického, nanejvýš prdicí sliz.
LN, 1.9.2014