11. Rizika a úskalí
Dotkli jsme se v jedné z předchozích kapitol tématu rizik, i vrátím se k němu ještě na chvíli, neboť máloco je tak velice zapotřebí připomínat. Naší civilizaci hrozí – počítal jsem je kdysi – osm hlavních a řádka vedlejších příčin, pro něž může doklopýtat nejdřív k úpadku a nakonec do zániku, a nemusí to trvat ani moc dlouho. Jednou z nich je ztráta schopnosti, a ještě spíš vůle riskovat.
Za příklad může posloužit postarší už, ale nezapomenutý malér v japonské Fukušimě. Tisíce lidí zahynuly onoho tragického dne pod troskami, statisíce ztratily domovy a majetek, a z protiatomového tábora se ozýval bezmála jásot. Konečně se stalo, před čím jsme varovali! Konečně pořádné neštěstí, haha, konečně pádný důkaz zavrženíhodnosti jaderné technologie! A zbytečno vykládat, že jaderná technologie obstála v té Fukušimě naopak velmi dobře; co selhalo, byl odhad výše přívalové vlny; i netřeba se strachovati, že vystoupíc dejme tomu z Vltavy patnáctimetrová stěna tsunami, zaplaví Temelín. Stejně zbytečno je vykládat, že zkáza fukušimské elektrárny znamenala obrovskou materiální škodu, ne však hromadnou ztrátu lidských životů následkem zhoubného záření, jak se mnozí těšili a už předem vyhlašovali. Vše marno, neboť boj proti atomu se stal záležitostí ne znalosti, ne názoru, nýbrž křečí tohoto panikářského času, jenž ztrativ náboženskou víru, hledá si za ni o to dogmatičtější náhražku. Hádat se o ni… i s ajatolláhem Chatámím bychom se hádat mohli. Posledních patnáct let své profesní kariéry jsem strávil prací na příbuzném úkolu (ukládání jaderného odpadu), takže vím své.
Leč zanechme těch úvah, jakkoli by v nich dalo ještě hodnou chvíli pokračovat, a vraťme se k začátku. Hysterická reakce některých evropských vlád, ekologistických kruhů i lidu obecného byla signálem čehosi nedobrého: my, lidé Západu, až donedávna nejúspěšnější civilizace světa, jsme se odnaučili podstupovat riziko, neodlučitelnou podmínku pozitivního vývoje. Nekompromisně vyžadujeme sto- i víceprocentní bezrizikovost, zejména v oborech, jimž prostý občánek vzhledem k jejich komplikovanosti rozumí jako příslovečná koza petrželi. Leckterý ekolog-samouk ostatně také. Z čehož lze vyextrahovat poučku: čím obtížněji pochopitelný jev, tím vyšší neznalost. Čím vyšší neznalost, tím větší hrůza z následků. Čím větší hrůza z následků, tím snadnější rozsévání panik a hysterií, někdy z hlouposti, někdy z povznášejícího pocitu spasitele, někdy i… kdožví. Není doloženo, jakým procentem pravděpodobnosti riskuje záhubu občan, vkročivší dejme tomu na některý z pražských přechodů pro chodce nebo si vyjede autem na dálnici Praha - Brno. Lze jen předpoládat, že mnohatisícinásobným v poměru k možnosti stát se synem smrti v důsledku jaderné havárie. Nicméně ulice přecházíme a po dálnicích jezdíme, ano i blázníme a producírujeme se, neboť jsme si na riziko s tím spojené zvykli, umíme si je představit. Pomalu abychom přestali jančit, a nejen na dálnicích. V sázce je mnoho: buď zanecháme sypání miliard do větrníků, slunečníků a jiných neúčinných hraček a obrátíme je k co nejrychlejšímu vývoji zdrojů vyššího řádu, jaderné fuze především. Uspějeme-li v té snaze, získáme přístup k téměř nekonečným kvantům čisté, laciné energie, druhý nejožehavější problém lidstva hned po šíleném přemnožování bude vyřešen. Nebo budeme pokračovat v protijaderném džihádu, čímž nejdřív zchudneme, poté zchátráme a nakonec zanikneme.
Rozhodneme-li se však jít výše naznačenou cestou, musíme vzít na vědomí, že na ní leží určitá rizika. Vesměs nepatrná, nějaká příští Fukušima však vyloučená není. Tak tomu je, tak tomu vždy bylo, tak tomu musí být, má-li svět fungovat a život na něm pokračovat. My, lidé tohoto času a této civilizace, rozhodnuvše se vyloučit ze svých životů princip rizika, jsme se rozhodli pro ustrnutí. Žijeme na dluh; žijeme z toho, co nám odkázali naši statečnější předkové. Bez ochoty riskovat by se neuskutečnily objevitelské plavby, Magalhães s Vasco da Gamou by zůstali sedět na břehu neprobádaného oceánu, ba i svět by dodnes byl placatý a slunce se točilo kolem něj. Aby se ten poměr obrátil, musel Galileo Galilei na sebe vzít riziko upálení a Kolumbus utopení, pro dokreslení mapy světa musel James Cook riskovat sežrání kanibaly. Dnešek na nás tak úžasné vzepjetí víry a odvahy nevyžaduje, ale aspoň vědomí, že není rozšíření obzoru i sebenepatrnějšího bez přijetí určité míry rizika. Stoprocentní jistota je iluze. Jest riziko olej v motoru vývoje; kdo si žádá jeho zastavení… jak již řečeno: zchudne, zchátrá, zanikne. Ale snad abych nechal atomových patálií a obrátil se pro příklad do minulosti.
Nedaleko Lisabonu, čelem k moři, stojí Padrão dos Descobrimentos, památník objevů. Padrãos, tak se nazývaly kamenné kříže, jež portugalští mořeplavci vztyčovali na neznámých pobřežích k ulehčení orientace svým následovníkům. Stál jsem u takového na skalnatém výběžku Kap Kruis v Jihozápadní Africe (dnešní Namibii), a zkoušel se vžít do objevitelova postavení. Osamělá plachetnice se prodírá bouřlivými, studenými vodami jižního Atlantiku, nalevo v mlze břeh tak nepřátelsky nehostinný, že se lidská mysl vzpírá si takový představit, a kdesi daleko cíl, o němž mořeplavci slyšeli jen cosi vyprávět. Bájné pobřeží malabarské, slynoucí drahokamy a dřevem santalovým. Ostrovy pepře a hřebíčku ještě o hodný kus dál k východu, dá-li se věřit kupeckým zkazkám. Kdoví, zda vůbec existují, jestli si je nevymyslel nějaký povaleč v lisabonské přístavní krčmě. Jestli existují, doplují k nim možná za rok, možná za dva. Nebo také nedoplují. Nebyli to blázni; věděli dobře, co je cestou může potkat a pravděpodobně potká. Přesto se vydávali na objevitelské plavby. Nikdo je k nim nenutil; ještě přemlouvali neochotné krále, aby jejich cestu podpořili nějakým zlaťákem. Když nepřemluvili, šli prosit k jinému, jako Fernão Magelhães, Portugalec ve službách španělských. Pokouším se vyvolat představu sama sebe, jak stojím na zádi objevitelského korábu a hledím na stopu kýlové vody… nějak se mi to nechce dařit. Mám v sobě, smím-li se tak ohodnotit, dobrodružného ducha nad běžný průměr. Rád poznávám svět, a to na vlastní pěst a odpovědnost. Jsem ochoten na sebe vzít přijatelnou míru rizika, přičemž se v definici přijatelnosti obvykle rozcházím se svými blízkými. Nehledám komfort a zajištěnost; znám onu kouzelnou proměnu, jíž se z nesnází a nechtěných příhod stává zkušenost; a zkušenost, pane, to je nejvzácnější náklad, jejž si člověk může přivézt z plavby životem. Přesto nevím, co bych odpověděl, kdyby ke mně přišel kapitán Magalhães a řekl: „Pojď, příteli, zítra vyplouváme na cestu kolem světa, k mořím a ostrovům, jež dosud oko křesťanovo nespatřilo, připoj se k nám!“ Asi bych se kroutil. Styděl bych a vymlouval, protože by mi chybělo… co? Jakými pohnutkami, jakými vlastnostmi bývali tak hojně obdařeni ti lidé století patnáctého, a proč tak trapně chybí nám?
Obvykle se jejich riskantní plavby vysvětlují touhou po zlatě, hruběji řečeno chamtivostí. To mi nechce souhlasit. Žádný kopec zlata by mi nestál za účast na podniku, v němž vyhlídka, že se z něj vrátím živý, o příšerných útrapách nemluvě, činí 1:10 a mnohdy i méně. Ne, to jen aplikujeme lpění na kombinaci absolutní zajistěnosti s materialistickým způsobem myšlení, charakteristické pro náš čas, na lidi, kteří uvažovali jinak. Tak to nebylo, neměli bychom je urážet podsouváním nízkosti. Dobře; když tedy ne touha po zlatě, pak třeba po dobrodružství? Po vynikajících výkonech, po obdivu a věhlasu? To už by spíš mohlo souhlasit, však i dnes je dost těch, kteří dávajíce život v sázku slézají dosud nedotčené štíty nebo se vydávají na lyžích napříč pláněmi Antarktidy. Jenže neudávají ráz dějinného období. Nemění obraz světa, nerozšiřují jeho obzor, smyslem jejich skutků je přesvědčit jiné i sebe sama o své mimořádnosti, nikoli se nabídnout za oběť Poznání. Dovolil bych si poukázat na možnost, která se v této spojitosti obvykle pomíjí: co když ti lidé cítili jakési poslání? Úkol, daný kýmsi vyšším? Povinnost, o jejímž přijetí či nepřijetí se neuvažuje, ale v pokoře se před ní pokleká? A není znamením úpadku, že dnešní čas už takové vzněty nezná, neumí si je představit a z nepochopení si vymýšlí opovržlivé bajky o chtivosti zlata? Máme se čemu poklonit, my lidé tohoto století. Možná se i k čemu vracet. Nalézt v sobě obojí, nač upomíná sousoší na nábřeží lisabonského předměstí Belém: odvahu a pokoru. Bude nám jich ještě třeba. Nám i světu, jenž hostí všelijaké civilizace, ale za západní, vyhasne-li, nenajde náhradu.
KONEC