Přišel za mnou Davídek, jak prý to je s tím Františkem Kriegelem a čestným občanstvím; zřejmě si kdoví proč zas nepozorovaně něco četl na webu. Proč mu ho nedali? „Protože ho nemaj rádi,“ odsekla jsem v naději, že dá pokoj. Potřebovala jsem něco dokončit, a ne se vybavovat. Kocourek to ale měl promyšlené: „Tohle bys člověku neřekla. Ty mě diskriminuješ.“ Mýlil se, odpověděla bych tak i lidem, zvlášť některým. Ale nechtěla jsem, aby měl pocit, že je diskriminován: v harmonické domácnosti se žije líp.
Rozhodla jsem se, že mu to nedaruju. „Copak ty víš, co je čestné občanství?“ zeptala jsem se. „Nóó,“ podrbal se Davídek tlapkou za uchem, „to je něco jako sekulární světci, ne?“ Užasla jsem vzdělanost? Nevyměnil mi ho někdo, když jsem nebyla doma? Pokusila jsem se odvést jeho pozornost: „Nechceš sušenku?“ „Chci,“ opáčil, „ale stejně se mě nezbavíš.“ Hm.
„Katolický světci musej udělat zázrak,“ namítla jsem. „Ale můžou se polepšit,“ pravil. „Copak komunisti se nemůžou polepšit?“ To mi tedy scházelo: zabřednout do debaty, která už léta semo tamo vybublá na povrch v českém prostředí. Jako zrovna teď. Ještě jednou jsem zkusila odvést kocourkovu pozornost jinam. „A co když třeba prostě radní z Prahy 2 nechtějí dát za pravdu Michalu Uhlovi? Co když je to jen osobní spor?“ Ale neuspěla jsem. Davídek se pohodlně rozvalil na křesle, změřil si mě zelenýma očima a řekl jako přísný profesor u zkoušky: „Nech toho. Na to se tě neptám. Můžou se komunisti polepšit, nebo ne?“
To už jsem byla na tenkém ledě: opravdu mu chci namlouvat, že když někdo vstoupí do nějaké strany, ztratí tímna zbytek života schopnost přemýšlet, nahlédnout realitu a změnit názor? „No, asi můžou, každý se může polepšit.“ „No proto,“ pravil s uspokojením Davídek. „Kdyby bylo s člověkem kvůli nějakýmu hříchu utrum, tak by se přece spousta katolických světců svatořečení nikdy nedočkala. A polepšil se Kriegel?“ To se tedy strefil, potvora kočičí. Pokládám totiž Františka Kriegela za jednoho z hrdinů novodobých československých dějin: v Moskvě tenkrát v srpnu 1968 jako jediný odmítl podepsat tajný protokol, ač mu docela reálně hrozilo, že místo zpátky do Prahy pojede třeba někam do lágru. Navíc nepříjemně nastavil zrcadlo zbytku delegace, těm reformním komunistům, kteří původně taky nechtěli podepsat nic o „dočasném pobytu“ cizích vojsk, ale pak se nechali přesvědčit - a postavit se v ožehavé situaci, v níž může jít o svobodu nebo dokonce o život, proti vlastním druhům, to taky není právě snadné. A vůbec - není snad zázrak, když člověk nahlédne, že se mýlil, přizná to a nesetrvává v bludu?
Nezbylo mi, než dát Davídkovi za pravdu: „Polepšil.“
LN, 29.8.2014