Neviditelný pes

Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 289

26.8.2014

Těšil jsem se domů do zimy. V Bangkoku málokdy klesly teploty pod 35 stupňů. To už musel být liják, aby na chvíli bylo „jen“ 28 stupňů. K tomu vlhkost 98 %. Když jsem volal po skypu domů, Honza mně unaveným hlasem hlásil: „Víš, tady je strašné vedro, dnes bylo třicet!“ Odpověděl jsem mu: „Honzo, tady, když je třicet, tak Thajci vytahují kulichy!“

Víkend jsme trávili na chalupě na Kosti. Byla skutečně zima a já mohl být konečně spokojený. Ze 45 stupňů je 17! To je skok. Člověk prostě asi nikdy není s ničím spokojený.

Jsem doma. A je srpen. Před 46 lety do naší země vtrhly loupeživé bandy a tento teroristický akt změnil život nám všem. Já byl v té době v NDR. Jeli jsme tam se Šubánem na kolech. Kdo mě zná dnes, považuje to za nemožné. No, bylo to řekl bych před čtyřiceti kily. Favorita jsem koupil za tehdy nekřesťanských 960 korun v bazaru v Lidické ulici. Abych přežil náš výlet, musel jsem trénovat, a tak jsem jezdil na brigádu do ZPA (Závody průmyslové automatizace, dnes neexistující) do Butovic. Ano, tam, kde je dnes nákupní galerie. Na začátku srpna jsme naložili do vlaku do Berlína kola a bágly. Ani ve snu nás nenapadlo, za jakých podmínek se budeme vracet.

Z Berlína jsme se vlakem dostali do Magdeburku. Tam jsme se setkali s naší kamarádkou Hildburg. Byla to ohromná legrace, když jsme u ní zvonili a přišel nám otevřít Jarda Vlček, můj soused ze Smíchova! Neuvěřitelná náhoda! Hildburg byla úžasná holka, se kterou jsem se seznámil, když jsem byl poslán na germanizaci do Německa. Byl to druhý tátův pokus (a opět neúspěšný). Hildburg a její kamarádka Suzana byly skvělé holky, které naši výuku němčiny velmi zpříjemnily. Když musely odjet, sebrali jsme se ségrou a prchli do Prahy, potažmo na Landštejn.

Ráno dvacátého prvního srpna v kempu u Rostoku hlásili šílenou češtinou, že československá vláda požádala armády pěti států Varšavské smlouvy o pomoc. Cože? Proboha, proč bychom ty hadrníky o něco žádali? Mně sice bylo teprve osmnáct let, ale nechápal jsem, jak legálně může vtrhnout cizí armáda na svrchované území jiného státu. Poté, co se kemp změnil ve vězení obehnané ostanatým drátem, nás poslali dvacátého šestého srpna domů. Protože jsme tam byli načerno, zůstali jsme „omylem“ vně.

Co se pak dělo, to už mi hlava nebrala. My, mladí a naivní blbci, věřili Dubčekovi, Svobodovi a Černíkovi a oni se podělali a podepsali potupný Brežněvův diktát! Nad tím jsme všichni kroutili hlavou a přemýšleli jsme, proč to udělali. To jsme ještě netušili, jaký majstrštyk předvedou příští rok, kdy nechají masakrovat vlastní lidi pomocí „pendrekového“ zákona. To mě přesvědčilo, že komunistům se prostě nedá nikdy věřit. Po masakrech v roce 1969 jsem začal nenávidět tatrmany, kteří si říkali Lidové milice, bojová síla strany. Zajímavé je, že ostatní strany sdružené v Národní frontě žádné soldatesky neměly.

Po roce 1970 se začaly projevovat charaktery našeho národa, lidé se začali dobrovolně udávat, museli souhlasit s okupací, které se říkalo „dočasný pobyt vojsk“. Říkalo se, že jednotkou dočasnosti je jeden furt. Byl jsem v té době dělníkem v motorárně, kde jsem směl rozebírat motory, a tak se na můj názor nikdo neptal a z tohoto výjmečného pracoviště nás naštěstí ani nezvali na různé předposranecké aktivy. My jsme byli jednou provždy nejhorší a to mělo i své výhody. Nikdo nás neprudil. Mohli jsme zpívat ráno naše písně a popíjet mléko s Pradědem, což bylo v zimě, která panovala na demontáži, přímo nutné!

Češi brzy pochopili, že když se ohnou a vlezou do strany, tak mají jisté výhody. U nás začali lézt do partaje, aby mohli na stanice. Dělali nástěnky o krásném životě v Sovětském svazu, aby mohli do New Yorku. Když jsem se dozvěděl, že tam vlezl i jeden člen naší rodiny, bylo mi z toho špatně. Moje tehdejší švagrová začala jezdit s vlaky družby na návštěvu Střední skupiny vojsk a můj tchán to ještě obdivoval, co tam všechno dokázala nakoupit. Dnes by to určitě všichni popřeli, protože oni byli přeci čestní. Je to vůbec možné? Co jsme to proboha za národ? Rusáci přepadnou bezbranný národ a oni s nimi ještě kamarádí? A nechápou, že to je kolaborace?

A tak jsem rád, že je to všechno už za námi. Ta šedivá doba normalizace, kdy na nás televize a radio pouštěly od rána do večera prověřené a hlavně loajální umělce. My jsme si našli jinou kulturu a díky skvělým kamarádům byla i sranda, takže jsme to vcelku přežili bez větší úhony a hlavně s rovnou páteří. Proto dnes nemohu ani náhodou poslouchat pěvce jako božský, David, Heluš a další, kteří byli recyklováni. Mnozí nechápou, proč nemohu jít na jarmark v Sobotce, když tam zpívá Hanička-písnička a Míša David (na playback). Ale na druhou stranu jsem rád, že místo narvané Lucerny zpívají „jenom“ na náměstí v Sobotce. Když tam hráli vloni a předloni Beatles Revival nebo Ivan Hlas, to jsem šel a poslouchal. To bylo jiné kafe a hráli živě.



zpět na článek