Stále častěji je slyšet, že noviny to jako zboží mají ekonomicky spočítané a že vůbec jejich historická úloha pomalu končí. Takhle přímočaře věci ovšem nestojí. Přinejmenším mediální experti na starém kontinentu trvají na nezastupitelnosti tohoto média.
Doba, v níž žijeme, je postmasmediální. Veřejný prostor ovládla místo médií, která šířila informace, medialita – nekonečný proud informací, polopravd, pomluv, lží, nesmyslů a legrácek. Současně se mediální krajina fragmentarizovala. Je třeba zkoumat potřeby úzkých cílových skupin: už nelze tak snadno ovládat duševní procesy mas, jak dokazují i voličské ztráty tradičních stran, protože tak jako se fragmentarizuje mediální krajina, fragmentarizuje se i krajina politická. Televize ztratila dominantní vliv a není schopna vytvářet sjednocující prostředí, jako tomu bylo po většinu druhé půle minulého století.
Italský šéfredaktor prestižního německého týdeníku Die Zeit Giovanni di Lorenzo oprávněně prohlásil, že současná žurnalistika se dostala do stavu, kdy má sklon ztrácet jakákoliv měřítka.
Bez internetu ani ránu
Podle di Lorenza se čtvrtá moc ve státě příliš rychle a snadno rozhoduje, co je špatné a co dobré. Podíl na téhle snadnosti nese zjednodušující, v podstatě marketingové myšlení. Obchodní modely ve vydavatelstvích, ale i ve veřejnoprávních médiích stále častěji vedou k podléhání tlaku inzerentů a k propouštění lidí. Platí to nejen u nás, ale i ve „staré“ Evropě.
Například německá televizní a rozhlasová stanice WDR na počátku roku 2014 prohlásila, že do roku 2020 propustí dalších pět stovek zaměstnanců, tím se úroveň žurnalistiky ještě více zhorší. A podobně třeba finský deník, abychom uvedli zemi, která je s námi souměřitelnější, Helsingin Sanomat ohlásil na počátku letošního roku propouštění více než padesáti novinářů. Liberální deník Savon Sanomat k tomu v lednu napsal: „Náš titul sice není pod takovým ekonomickým tlakem, že by musel zavírat redakce nebo propouštět korespondenty. Bohužel ale na našem trhu zůstáváme jako národní a kosmopolitní noviny už jako jediný titul – vedle veřejnoprávní televize a rozhlasu Yle TV. To by námmělo připomenout, že jedním ze znaků demokracie je mnohovrstevná mediální krajina. Veřejnoprávní média, financovaná z přímé daně, sice mají ambiciózní plány, ale – viděno zvnějšku – je pluralita médií ve Finsku hodně ohrožena, i když privátní, nezávislá média nejsou pod politickým tlakem.“
I tam, kde nejsou ekonomicky ohrožena přímo média, je ohrožena úroveň žurnalistiky. Potvrzují to průzkumy, které učinily letos v sousedním Německu dvě agentury – Response Source a Bitkom Research – na vzorku 1300 novinářů. Z výsledků plyne, že internetové vyhledavače jsou pro většinu novinářů (konkrétně pro 93 %, respektive 90 %) nejčastějším rešeršním zdrojem. Kvalifikovaná rešeršní a dokumentační oddělení už v redakcích existují jen u nejprestižnějších titulů, jako je Der Spiegel (náklad 1 300 000), který v tomto oddělení zaměstnává 73 lidí. Webové stránky podniků, spolků a svazů či profesních komor slouží jako informační zdroje pro novináře ze 46–51%. Sociální sítě používá 29 % redaktorů a webové stránky politických stran a jednotlivých politiků pak 17 % novinářů.
Rešeršování se němečtí novináři věnují během osmihodinové pracovní doby v průměru dvě hodiny a 43 minut. A 61 % z dotázaných tvrdí, že k rešeršování nemají dost času. Opak tvrdilo jen 17 %. Z průzkumu zároveň vyplývá, že k důkladným rešerším internet používá méně lidí než před časem, ale pořád je to 76 % novinářů. Problémem je, že právě tyto informace nebývají vždy spolehlivé, a vyhodnocují-li je velice mladí levní novináři, kterým chybí zkušenost, množství chyb se zvyšuje, a tím pádem se snižuje důvěryhodnost médií.
Odborníci na tyto změny reagují různě: bývalý šéfredaktor rakouského listu Die Presse Michael Fleischhacker se ptá, zda mají být novinám vystavena úmrtní oznámení. Nedávno zesnulý spoluvydavatel FAZ Frank Schirrmacher vyzýval vydavatele, aby nově definovali noviny, protože po konci studené války se rozpoutala nová studená válka v srdci naší společnosti. Emeritní profesor Michael Haller z univerzit v Hamburku a v Lipsku vidí v této situaci novou šanci pro zvýšení kvality. Je to totiž právě on, kdo léta tvrdí, že kvalitní noviny jsou nepostradatelné pro demokracii, což platí zvláště v digitálním věku, v němž si každý může psát a publikovat, téměř co chce. Prestižní žurnalistika je hlavně o selekci a kontextu, které nic nemůže nahradit.
Poptávka by tu asi byla
Vydávání celostátních prestižních novin představovalo v minulosti vždy něco víc než byznys, ale postupně se z toho stal už pouze on. Samozřejmě lze namítnout, že hospodářské modely zvláště v rychlostní společnosti podléhají strukturálním změnám. Lze proto řídit vydavatelství novin stejně jako třeba e-obchod?
Prestižní noviny v každé společnosti představují způsob kulturní praxe a sebeuvědomování, které udává tón debatám, určuje, co je relevantní, zajímavé a důležité: na rozdíl od většiny elektronických médií mívají vyšší přidanou hodnotu. Proto se říká, že noviny fungují jako infrastruktura demokracie. Zásadním znakem otevřené demokratické společnosti je skutečnost, že veřejné mínění nemá žádnou centrálu. Nikdo ve zdravé společnosti nemůže veřejné mínění zcela kontrolovat. Nejrůznější experti, spindoktoři, marketingoví mágové a PR agentury mohou mít v tomto prostoru jen dílčí vliv. A to je důvod, proč každá otevřená společnost potřebuje ideu novin, které působí jako korektiv, jako vzpoura proti převládajícímu mínění, i když v současnosti noviny již nejsou hlavním středem zájmu. Aby tato idea mohla být naplněna, je potřeba zvědavého a poučeného publika, které si noviny svými výkony vychovávají, a tudíž i vysoká profesionalita žurnalistů: sami občané, blogeři a mladí levní redaktoři je nemohou nahradit.
Demokratická společnost potřebuje solidní, prestižní noviny, které nikdo nemůže podplatit, které úmyslně nematou, k chybám se přiznávají, nenechají se instrumentalizovat od politiků ani od reklamních agentur a nepodléhají snadno ideologiím. Stručněji řečeno: potřebuje noviny, které jsou vzpurné.
V takových novinách by měli pracovat redaktoři, kteří se nedomnívají, že novinařina je servis, ale naopak své povolání chápou jako službu. Média, jak nedávno napsal německý filozof Jürgen Habermas, totiž nenaplňují jen poptávku, ale zároveň ji vytvářejí. Teprve když si to uvědomíme, nemohou být noviny pouhým strojem na peníze a instrumentem mocných, nýbrž prostředkem k pochopení společenských dějů. A to je důvod, proč se vyplatí o profil novin se hádat a bojovat za něj; důvod, proč jsou noviny v malých zemích, jako je třeba Rakousko, dotovány státem.
Jinými slovy: nejsou-li již seriózní noviny masovým zbožím, ale obsluhují-li užší cílovou skupinu, která cítí za stav společnosti odpovědnost nebo je alespoň dostatečně zvědavá, je třeba, aby se nebály být důkladnými vykladači zdánlivě nepochopitelných kauz, jako je – a to se přesuňme k nám – třeba pražská Opencard. Pokud noviny řádně neobjasní, že v tomto zamotaném příběhu jde hlavně o to, že úředníci, kteří se na podvodném jednání podíleli, mají větší strach ze svých bývalých šéfů než z policie a trestu (což je symptom mafiánské politiky), a pokud nebude konkrétně ukázáno, proč byl i muž, který se přihlásil jako spolupracující svědek, obviněn a odsouzen, a spokojímeli se s povrchními odsudky jedné státní zástupkyně, těžko se něco změní: popsat je třeba systém, který státní zástupkyni Dagmar Máchové umožňuje to, co dělá a jak to dělá. Zároveň je třeba upozornit na selhání policie, která dotyčnému magistrátnímu úředníkovi nevysvětlila, že nejprve by se musel k trestnému činu doznat a teprve pak by mohl využít statusu spolupracujícího obviněného, což nikdy neučinil.
Až se tištěná média nebudou bát složitějšího vysvětlování, až tedy pomohou svým čtenářům s orientací v dnešním komplikovaném světě, získají si opět u části čtoucích občanů prestiž, i když dřívějších nákladů se vydavatelé novin už nikdy nedočkají a noviny budou dražší. Poptávka by tu nejspíš byla. Jak koneckonců signalizují aktuální průzkumy veřejného mínění, konkrétně výstupy prezentované Janem Hartlem z agentury STEM, v červnových výsledcích vychází justicevmínění občanů jako palčivý problém české společnosti. Lidé začínají chápat, že pevnost norem a pevná pravidla jsou východiskem pro překonání marasmu. Dosud názory tuzemské veřejnosti byly poněkud schizofrenní – lidé měli moc soudní obecně (a abstraktně) ve vážnosti, v praxi ji však vnímali kriticky. Patrně uvěřili tomu, že otázky práva jsou jen pro odborníky.
Není volba jako volba
Tmelit a sjednocovat současnou demokratickou společnost je ovšem obrovský problém. Jak napsal v knize Ego – Das Spiel des Lebens již jednou citovaný Frank Schirrmacher, veřejnost je prostoupena, zpracovávána velkou manipulací, která si vymodelovala jako symbol úspěšného a napodobování hodného člověka egoistu, který vše činí jen pro dosažení svého cíle, aniž by dbal na to, jak se to dotkne ostatních. Z těchto představ podle autora vyrůstá nové sociální monstrum, pro něž je charakteristický egoismus, nedůvěra a strach a které neumí nic jiného než se domnívat, že všichni ostatní mají v úmyslu ho poškodit. V takové společnosti už nic z toho, co člověk řekne, neznamená to, co vyřčená slova popisují.
Přesto, nebo vlastně právě proto má existence prestižních médií šanci: jejich úkolem je demaskovat onen jednoduchý model, který činí život snadný a výnosný pro každého, kdo se mu podřídí a kdo myslí jen sám na sebe. Naše sebevražda je totiž dokonale maskovaná takzvaným informačním kapitalismem. Mozek této společnosti je neustále zaměstnán tím, aby zjistil, co lidé dělají, říkají, kupují, o jaké produkty se zajímají a které z nich si chtějí koupit. Je to nastražená past: bere nám právo představit si jiný svět, než je ten, v němž žijeme.
Tvůrci této pasti z nás činí v podstatě bytosti myslící stejně jako oni. Skoro nikdo neříká a nečiní, co si skutečně myslí, přesto je každý čitelný, když mu vnutíme či přisoudíme výhradně egoistické úmysly. Dnes i státy vysílají falešné signály jen proto, aby zmátly trhy. Současné ekonomické teorie (podle nichž mozky, trhy a státy pracují jako počítače a mají stejný „software“) mají v naší civilizaci obdobné účinky jako kdysi marxismus: umrtvují společnost. Důsledkem je, že nevěříme nejen ostatním, nýbrž ani sami sobě. A právě proto se stáváme snadnými objekty cizí manipulace. Naše subjektivita a individualita jsou nahrazovány vnucenými preferencemi.
V rámci tohoto uvažování je pak žurnalistika nahlížena coby odvětví, které se prostě napasuje do příslušného obchodního modelu. „Novinařina sama o sobě nepředstavuje žádný obchodní model,“ upozorňuje ovšem rakouský profesor z univerzity v Klagenfurtu Matthias Karmasin. A to podle něj platí zvláště pro veřejnoprávní média a prestižní deníky. Seriózní žurnalistiku nelze regulovat běžnými marketingovými nástroji, které zkoumají nároky všech sociálních skupin občanů na masové zboží. Tuto metodu lze uplatňovat jen u bulváru.
Úkol současných prestižních novin je tedy zřejmý: rozbít nadvládu jednoduchých myšlenkových modelů, vrátit váhu strukturovanému a problematizujícímu poznávání prostřednictvím aparátů sociologie, filozofie, historie. Úkolem řádných novin je probrat nás z hypnózy, v níž nabýváme dojmu a přesvědčení, že lidská společnost v posledku funguje mimo rozpoznávací schopnosti našich smyslů, a tudíž je lepší se tímnetrápit, nechat to být. Vzepřít se tomuto trendu znamená kupříkladu ukázat, že volby, jak na to upozornil již americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Kenneth Arrow, jsou něco jiného než trhy, nemohou sloužit jako prostředek ke splnění individuálních přání většiny.
LN, 9.8.2014