Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Jak oživit cestovní ruch

24.7.2014

Na tom, že se člověk má držet moudrosti předků, se asi shodneme všichni. Pochopitelně, že každý si z oněch dávných pravd vybírá takové, které se mu hodí na podporu jeho konání či tvrzení. Moudra, která se nám nehodí, zpravidla neuvádíme. Navíc jsme omezeni i našimi znalostmi - v tomto případě hovoříme o mizerné úrovni naší historické paměti, nebo o nízké úrovni našeho historického vědomí.

Vezměte si například středověké soudnictví s jeho tresty. Nejsem si jist, zda bylo správné utínat hned každému pobertovi ruku. Tato krutost středověku nemá ani v naší době místo a navíc si asi můžete domyslet, jak bychom dnes všichni vypadali. Na druhé straně máchání nepoctivců ve Vltavě mělo rozhodně svůj smysl a bylo navíc velice poučné. Jenže dnes by si provinilci mohli podávat stížnosti ekologického charakteru (čistota vody).

Co však bychom mohli převzít, je pranýř (der Pranger). K onomu dřevěnému či kamennému sloupu, umístěnému většinou na náměstí nebo u kostela, byli připoutáváni lehčí odsouzenci - středověké soudnictví totiž nevynášelo tam, kde to nebylo bezpodmínečně nutné, dlouhodobé tresty. Ty totiž příliš zatěžovaly městskou či státní kasu. Takže ti, kteří nebyli zrovna odsouzeni k trestu smrti, stávali často na pranýři. Muselo to být strašné.

Ale co bylo na tom hezké a krásně očistné, bylo ustanovení, že povinností odsouzených připoutaných k pranýři bylo mimo jiné také to, že museli kolemjdoucím vyprávět o svém provinění a prosit je za odpuštění. To byla přímá součást trestu. Byl-li někdo nemluva, vyprávěl o jeho prohřešku kolemjdoucím biřic.

Tohle bychom mohli modifikovat. Soudní rozsudky by mohly znít třeba takto. Pět let nepodmínečně. Nebo pouze dva roky nepodmínečně, ale z toho první rok na pranýři. Většina odsouzených by si jistě vybrala tu druhou alternativu. Dokonce se domnívám, že pro tento systém bychom mohli získat značné prostředky i z evropských fondů, protože by mohl mít značný evropský, ba přímo mezinárodní rozměr.

Dovedu si představit, jak by to mohlo ovlivnit současný turistický ruch. Myslím, že pokud jde o počet lidí, kteří porušili zákon, představujeme zcela jistě evropskou špičku. Takže by byly organizovány mezinárodní i tuzemské výpravy (včetně školních výletů) k českým pranýřům. A turisté by naslouchali, co vše se v této zemi dá ukrást, co vše se zde dá zpeněžit a kdo všechno se dá ošidit. Pochopitelně, že by se Sobotka s Babišem museli tvářit, jako když se jich to netýká, ale to oni za těch pár měsíců umějí dokonale. Slabší povahy mezi posluchači by přidali do misky potrestaného možná i nějaký penízek. Další příjem pro státní správu.

Novodobému biřicovi by mohl být přidělen překladatel do angličtiny (zajímavá by byla i japonština a čínština) a výběrčí vstupného. Snížily by se náklady na vydržování vězňů, zvýšila by se zaměstnanost (biřici, výběrčí, tlumočníci) a současně by to vše působilo preventivně. Představte si například bývalého poslance Wolfa (pokud ho chytnou), který by vyprávěl o tom, jak se v této zemi dají získat miliony na neexistující projekt. A za příplatek by mohl vyprávět, jak se skrýval před justicí. A to nemluvím o tom, jaká by to byla senzace, kdyby se nám k pranýři podařilo získat Viktora Koženého. Ostatní jména ponechávám na bujné fantazii čtenářově.

Jedinou slabinou tohoto projektu by bylo to, že by se ostatní evropské země po nás začaly opičit. Avšak ani to by nás nemělo vyvést z míry. Vždycky budeme mít dostatečné zásoby pro pranýře a vždy jich zřejmě budeme mít více, než okolní státy. Máme a vždy budeme mít zřejmě náskok.

Některé odsouzené, vzdělané a znalé jazyků (i takové máme), bychom mohli půjčovat na pranýře v okolních zemích. To by byl další ekonomický přínos tohoto systému. Nehledě na to, že by se některé osudy odsouzených mohly stát náměty pro světový filmový byznys a jiné podobné aktivity.

Před více než dvěma sty lety se to všechno zdálo kruté císaři Josefu II., který pranýř zrušil. Sociologové tvrdí, že pranýřem v dnešním slova smyslu jsou média. Není to pravda. Kdysi dávno tento stav charakterizoval zcela přesně bývalý ministr kultury Pavel Dostál. Říkával: uvědom si, že když dnes v jistém deníku o tobě vyjde nějaký hanlivý článek, že se do tohoto deníku druhý den balí v holešovické tržnici mrkev. Takže média nebrat. Pranýř. To by bylo ono.



zpět na článek