HISTORIE: Parsifal chodil přes Bumbálku
Je to kouzlo nechtěného. Ale když od roku 2014 poslouchám každé ráno čtyři nové zvony kostela sv. Jana Nepomuckého v Čeladné, které hrají melodii z Wagnerovy opery Parsifal, musím si pokaždé vzpomenout na Vladimíra Žikeše a na Rudolfa Seiferta. A na stovky jejich přátel a pomocníků. A na Bumbálku.
Druhá světová válka skončila téměř před sedmdesáti lety. Přesto je na mapě československého protifašistického odboje ještě mnoho bílých míst. Mapa vznikla především proto, že z nejrůznějších důvodů nebyl odboj zkoumán objektivně a ze všech stran. Mezeru v bádání se občas podaří vyplnit historickými pracemi, které dostaly bohužel příliš pozdě šanci na to, aby spatřily světlo světa. Je to tím, že se nám již nedostává přímých svědectví.
V roce 2009 vydal Jindřich Pokorný knihu Parsifal, která podrobně popisuje činnost odbojového kruhu pod stejným názvem. V knize je několikrát zmiňován Vladimír Žikeš (krycí jméno kavárník), který „utekl na jaře 1942 z protektorátu před jistým zatčením. Nato zorganizoval ze svého úkrytu vlastní odbojovou síť a pečoval o důležité kurýrní spoje s Moravou přes pohraniční chatu Bumbálka v Beskydech.“
Parsifal byl jeden z rytířů bájného krále britských Keltů Artuše a s ním sedával u legendárního kulatého stolu. Jemu právě bylo souzeno najít Svatý Grál. Není nic divného, když se tak pojmenovala odbojová skupina československých diplomatů, kulturních pracovníků a dalších intelektuálů. Jedna z recenzí uvedené knihy zní takto:
Skupina Parsifal byla založena již v roce 1938 brzy po Mnichovu a představovala součást demokratického protinacistického odboje. Od počátku zprostředkovali její členové styk důvěryhodných domácích kruhů se zárodky naší pozdější exilové vlády a především se podíleli na zpravodajských službách vojenského charakteru, jež „se často vyrovnaly hodnotou několika vítězným bitvám na polích válečných“ (například údaje o tajných útočných plánech wehrmachtu, o raketové základně v Peenemünde atd.)
Nás pochopitelně zajímá, kdo to byl Vladimír Žikeš a jak to bylo s Bumbálkou. První otázka je méně složitá. Vladimír Žikeš (1906-1980) byl vzdělaný pražský nakladatel a vydavatel, který se ihned po vypuknutí války zapojil do odbojové činnosti a od roku 1942 působil na Slovensku (krycí jména Ján Koštial a Ján Mrózek) a velice úzce spolupracoval se skupinou Parsifal. Po roce 1945 se bohužel nedočkal vděku, naopak. Majetek mu byl znárodněn, a tak posléze pracoval jako dělník, vrátný a horník. Na konci života se vrátil na Slovensko, kde mohl zastávat přijatelnější zaměstnání. Zde, v pátek 4. ledna 1980, v Demänovské dolině umírá.
Na Slovensku také začátkem sedmdesátých let napsal vzpomínkovou knihu „Slovenské povstání bez mýtů a legend“, která mohla vyjít bohužel až v roce 1990. Obsahuje neuvěřitelná, zcela neznámá fakta. Avšak díky této knize se nám dostává řady odpovědí na to, jakou pozitivní úlohu hráli lidé z Beskyd v protifašistickém odboji spojeném se skupinou Parsifal. Takže citujeme z uvedené knihy (ty popisují dobu po roce 1942, kdy V. Žikeš musel odejít do hluboké ilegality).
„Zdeněk Rozkošný nám obstaral legitimace bratislavských zaměstnanců Báňské a hutní společnosti, švýcarské valuty a se svou ženou nám zajistili pro první čas ubytování u matky Niny Rozkošné, u Haničky Nekvindové v Rožnově. Její manžel byl již tehdy vězněm gestapa v Německu. Z Rožnova jsme se pak přesunuli blíž k hranicím Slovenska, na hřeben Beskyd, kde nám Nekvindovi s Marií Havlíkovou vyjednali na Šerhovňách pod Vsackou Tanečnicí úkryt u rodiny Cábovy. Ti se o nás obětavě a nezištně postarali. Rozkošných, spolu s ing. Ivanem Sokolem nás tam několikrát vyhledali. Přicházela s nimi i Marie Havlíková, která nám i mimo tyto návštěvy nosívala zprávy a informace. Také akademický malíř František Podešva se svou paní, spisovatelkou Marií Podešvovou, nás vlídně přijali a doporučili k dalšímu pobytu u stejnojmenné rodiny Podešvovy na Horní Bečvě. Tam jsme přežili i stanné právo za heydrichiády.
Z pobytu na Horní Bečvě nemohou zapomenout na pohostinství a účinnou pomoc, kterou nám poskytoval římskokatolický farář Vilém Schmidt. Pomáhal rozdělovat na obecním úřadě lístky na potraviny a pamatoval s nimi v dostatečném počtu i na nás. Bylo to velmi důležité, abychom se při stravování v hostincích nestali nápadnými. Po celé dni jsme se u něho ukrývali a s námi u něho často býval i bývalý sociálně demokratický poslanec Felix Kučera. Během pobytu jsme se na Horní Bečvě sešli s akademickým malířem Ferdišem Dušou a na Čartáku s Otakarem Dymerem.
Pobyt na Beskydech už však se stával neúnosně dlouhým. Zdeněk Rozkošný pro nás zorganizoval přechod hranic a na Slovensku přijetí a úkryt u Josefa Šimka, účetního Koburgových závodů v Trnavě. Informace o ochotě majitele hotelu Portáš, převést nás přes moravsko-slovenské hranice, se však ukázaly mylnými. Byl ale natolik loajální, že nás upozornil na časy, kdy po hranici přecházela německá pohraniční hlídka se psem, a informoval nás o nejvhodnějším místě přechodu – Čertov. Skryti pod hranicí v trávě jsme počkali, až hlídka přešla a přešli na Slovensko. Bylo to 23. srpna 1943.“
Později se musel František Žikeš seznámit s někým, kdo by mu pomohl vybudovat stabilní systém přechodu mezi Moravou a Slovenskem. Mnozí příslušníci odboje byli nuceni vyhledávat úkryt právě na Slovensku, kde aktivity gestapa byly minimální. Koncem roku vytváří pevný systém opěrných bodů, které vyjmenovává takto: Bratislava - Trnava - chata Bumbálka v Beskydech - chata na Popradském plese - Tatliakova chata v Roháčích - chata pod Rozsutcem. A doslova pak píše: „Chata na Bumbálce byla střediskem kurýrní služby z Protektorátu i do Protektorátu a také přestupní stanicí. Díky úzké spolupráci s chatařem Robertem Seifertem* a jeho družkou Anežkou Bordovskou byla i za naší nepřítomnosti vždy v plné pohotovosti. Také se tam 24. října 1943 uskutečnila první schůzka s dr. Doležalovou-Lendovou a s mými přáteli z Protektorátu. Po dohodě zprostředkované R. Seifertem je přes hranice převedl velitel německé pohraniční stráže, Hansi, který ovšem toto setkání považoval za rodinnou záležitost. Po Ing. Ivanu Sokolovi jsem tak měl možnost zaslat do Prahy Ing. Joklovi kódové šifry pro vysílačku a spojení s Londýnem.“
Takže chatař Robert Seifert a jeho družka Anežka Bordovská. To je kamínek do mozaiky, který nám scházel. Z dalších textů vyplývá, že odbojáři používali i chatu Třeštík. Na Slovensku v lezech 1943-1945 pracovala velice významná odbojová skupina Flora pod vedením Květy Viestové, jejíž činnost měla velký význam pro londýnskou exilovou vládu. Vladimír Žikeš znovu opakovaně píše: „Skupině Flora a Justicie jsem vedle kanálů, jimiž disponovaly, pomáhal ke kontaktům s českým odbojem. Spojení fungovalo přes Roberta Seiferta na Chatě Bumbálka.“
Na podzim 1944, kdy to na Slovensku vřelo (29. srpna vypuklo bohužel předčasně Slovenské národní povstání), bylo třeba posílit spojení mezi Slovenskem, Protektorátem a Londýnem. O své další cestě na Bumbálku (to bylo již povstání v plném proudu) Vladimír Žikeš píše: „Ve tři hodiny ráno jsme se vypravili s dr. Lendou na cestu a dostali jsme se vlakem až do Makova. S plnými batohy jsme šlapali pěšky nahoru. Cestou nás zastavili dva makovští četníci na motocyklu. Díky tomu, že nás znali jako stálé hosty Bumbálky a přátele chataře Seiferta, nám nabídli, že naše ruksaky vyvezou na Bumbálku, kde se stejně sejdeme. Nedalo se nic dělat. Naoko s radostí jsme jim poděkovali, a abychom nebudili jejich podezření, ruksaky jsme jim navlékli. Dopadlo to dobře. Po zjištění, že je všechno v pořádku jsme vešli do chaty, chvilku s nimi ještě poseděli, popili a bavili se o událostech. Po rozloučení se Seifertovými – nikdo nevěděl, zda se ještě uvidíme – jsme se hned vraceli zpět a posledním vlakem jsme dojeli na Štrbské pleso.“
Na dobové mapce znázorňující průběh Slovenského národního povstání vidíte vlevo na česko- slovenské hranici šedě zabarvené území. To byla tak zvaná “německá ochranná zóna“. Její neustálé překonávání bylo velice riskantní. Takže Vladimír Žikeš se svými odbojáři na jedné straně a chatař Rudolf Seifert se svou rodinou riskovali život dnes a denně.
V době, kdy odcházely odbojové skupiny do hor (podzim 1944), Vladimír Žikeš píše: „Dne 29. listopadu došly zprávy od Roberta Seiferta z Bumbálky i od Šimků z Trnavy, že je všechno v pořádku. Začali jsme tedy usilovně stavět na nepřístupném místě ve skalách Zlomisek nad Popradským plesem bunkr.“
Alespoň takto se podařilo přispět dalším střípkem do mozaiky historie Beskyd, jejichž lidé a hory jsou mimo jiné velice silně spojeny s protifašistickým odbojem. Mnoho je toho neznámého, ale nesmíme dovolit, aby to vše bylo obestřenou rouškou zapomnění.
V roce 1945 vydává Vladimír Mikeš úplně první českou knihu na osvobozeném území ČSR. Kniha se jmenuje „Bojující Československo“ a vyšla v Košicích přesně v den příjezdu prezidenta Beneše a československé vlády z Moskvy do Košic. Poté Vladimír Mikeš spěchá do Prahy. Věří v budoucnost země, za jejíž svobodu byl ochoten položit život. Bere si půjčku v bance a zakládá v paláci Colloredo-Mansfeldů v Praze jedinečný knižní a grafický salon.
Je zde vědecký antikvariát, čítárna, knihkupectví, oddělení knižní grafiky, přednáškové sálky, galerie a další výstavní prostory. Něco úžasného.
Prvními vystavovateli v jeho galerii jsou slovenští malíři Skupiny 29. Augusta. Tehdy vítá ve svém úžasně promyšleně zbudovaném království prezidenta E. Beneše (uprostřed, Vladimír Žikeš zcela vlevo). Za tři roky je vše jinak. Na podzim roku 1948 je Žikešovi celý podnik zabaven a likvidací knih a písemností je pověřena úplně stejná firma, která dostala tento úkol za Protektorátu. Vladimír Žikeš, jakož i skupina Parsifal a mnoho dalších, jako by neexistovali.
(Foto repro z knihy Parsifal)
Úryvek z připravované výpravné publikace „Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech“ (A4, celobarevná, tvrdé desky, 400 stran), která vyjde 1. listopadu 2014 jako v pořadí již osmdesátá autorova kniha v nakladatelství Moravská expedice® .