Seděl jsem u snídaně a na obří plazmě se honilo pár čutálistů za merunou. Je jakési mistrovství a není před ním bohužel úniku. I v Thajsku, zemi fotbalu vzdálené, jsou na všem symboly mistrovství v Brazilii. Četl jsem, že lidé i z takové fotbalové země, jakou je bezesporu Brazílie, protestují proti vyhozeným miliardám za mistrovství, ty peníze by se daly určitě využít lépe jinde.
Jsem velmi antisportovní typ. Nejenom postavou, ale nikdy jsem nebyl soutěživá povaha. V práci jsem dělal s jedním pitomcem a ten měl místo mozku sval. Ať byl jakýkoliv sport v televizi, okamžitě na něj přeladil. Poučil nás, že v daném sportu jsou jeho dcery případně manželka úplně nejlepší. A bylo zcela lhostejno, jestli se jednalo o atletiku, kulečník nebo cyklistiku. Naše televize vytrvale ignorují nejstarší automobilový závod světa 24 hodin Le Mans, věřím tomu, že kdyby to čirou náhodou bylo v televizi, určitě by se jeho žena držela 12 hodin na špici… Jednou z něj vypadlo, že ještě neměl doma teplou večeři. To já bych dal přednost tomu jídlu. Měl jsem svého času takovou zábavu, že jsem vždy při noční, než jsem odešel na letadlo, přepnul záznam jakéhosi „strašně důležitého“ zápasu kohosi s kýmsi, který se hrál před týdnem, na sebeblbější americký seriál. Tento užasně nasírací zvyk podědilo několik mých kolegů včetně mého syna a on prý vždycky začne řvát: „No vy ste blbý jako ten Čech! Já myslel, že když už je konečně v prd…, že bude klid!“ Je hezké, když vím, že si na mě někdo v práci vzpomene!
Nechápu, proč se vyhazují miliardy za megalomanské projekty, jakými jsou olympijské hry. Nový ruský car vyhodil peníze za nesmyslnou zimní olympiádu v letním středisku v Soči. Dost jsem se divil, že tento potápěč, pilot, zápasník s tygry, střelec, prostě skoro Jára Cimrman, nevyhrál ještě všechny disciplíny na ZOH v Soči. Na rozdíl od něj má asi ještě několik soudných lidí kolem sebe, kteří drží ješitnost tohoto trpaslíka v přijatelných mezích.
Další trpaslík v Praze před léty vyhodil miliardy za naprosto nesmyslný projekt „Praha olympijská“. Kámoši namalovali skici závodišť, dostali zaplaceno, kámoši z reklamní agentury udělali plakáty, mimochodem docela pěkné, dostali zaplaceno, přední umělci pózovali tomuto nesmyslu a dostali zaplaceno, všichni byli spokojeni, jen ty ulice se neopravovaly, tramvajove koleje se neopravovaly, protože na nic nebyly peníze. Ale kámoši maličkého „Kolibříka“ byli spokojeni. Kdybychom žili v právním státě, mám za to, že by se na Kolibříka našla klícka! A nejlepší bylo, když žvanil v televizi, jak byl v Aténách a viděl, jak jsou sportoviště využitá. Asi byl v jiných Aténách než já! Olympiáda zadlužila Řecko tak, že to byl začátek krachu celé ekonomiky. Sportoviště se až na malé výjimky rozpadají. Kdosi řekl, že by bylo ideální, aby olympijské hry byly stále v zemi svého vzniku, v Řecku, a ostatní státy aby se podílely na financování údržby areálů. Což vůbec není blbý nápad! Zase by se vrátily hry ke sportu a ubylo by komerce. Nejspíš by se značná část peněz ztratila v kapsách místních úředníků, jak je tomu v kraji zvykem, ale i tak by to neruinovalo ostatní státy. V Rusku sice nemají normální Rusové na jídlo, ale Putin vyhodil peníze na šaškárnu, která měla být hlavně jeho zviditelněním. Daleko výrazněji se ovšem zviditelnil přepadením Krymu v rámci „internacionální pomoci“.
Těšm se, až fotbalové šílenství pomine. Taková událost je pro nás nromální martyrium. Ráno v hotelovém výtahu: „Co říkáte tomu včerejšímu zápasu, to byla hrůza, co?“ „Jakému zápasu, to bylo sumo?“ Tričko s emblémem Arsenalu na mě koukalo soucitně, jako na debílka, který se čirou náhodou dostal na vycházku z ústavu. Byl jsem proti němu hubeňour, ale neměl jsem vedle sebe maličkou Thajku asi tak o padesát let mladší. Ta se ho držela a zbožně koukala do jeho brunátné tváře. „Odkud jste?“ „Z České republiky!“ „A to se nezajímáte o fotbal? My máme vašeho brankáře Čecha!“ „Já vím, je to můj bratr.“ A strčil jsem mu pod nos mé letištní ID se jménem. Následoval šok: „Mohu potřást rukou bratrovi (věkem spíš otcovi) nejlepšího brankáře světa?“
Omlouvám se tímto panu Čechovi za malou lež, chtěl jsem se toho pitomce jenom zbavit. Ale výsledek byl úžasný! Při snídani mě „jeho“ Thajka obskakovala, nosila džusy a v kafi by mě utopila. Dost možná, že by mi ji i přenechal, když jsem ten bratr! Naštěstí ten samý den kamsi odlétali, tak jsem měl pokoj. Já mám jen sestru a ta rozhodně fotbal nehraje, jen má neustále snahu mne vychovávat. Ani ve svém pokročilém důchodovém věku nepochopila, že je to marnost nad marnost!
Tento článek bych rád věnoval svému sportovnímu druhovi Václavu Vlkovi st.