Začnu doznáním, že jsem proti potratům. Považuji je za zabíjení lidských bytostí; embryo či plod nejsou ničím jiným, než člověkem, byť malým a velice mladým, v nejranějším stádiu svého bytí. Argument, že člověkem nejsou, protože jsou „shlukem buněk“, je nepřesvědčivý. Dítě a dospělý člověk jsou taky shlukem buněk.
Jsou země, ke žijí malé populace orlů, a orli jsou tudíž chráněny. Za zabití orla je vysoká pokuta. Zároveň ta samá pokuta, ne nižší, je za rozbití orlích vajec v hnízdech. To dává smysl: jsou-li orly chránění, nedává smysl lidem zakázat zabíjet orly a povolit rozmlátit orlí vejce.
To všichni chápou. „Nechápou“ však už, že z faktu, že člověk je vzácnou bytostí opatřenou vnitřní důstojností a právy, tudíž nikdo nesmí zabít nevinného člověka, plyne to, že i malý človíček je vzácnou bytostí, a tudíž taky by ho nikdo neměl záměrně zabít.
„Nechápou“ jsem dal do uvozovek, protože ve skutečnosti to většina chápe, jen je jí to nepříjemné. Většina chce právo na potrat a já, ačkoli s tím nesouhlasím, nejsem schopen to změnit, a tudíž to beru na vědomí. Beru na vědomí, že většina chce mít legální možnost zabít své dítě v nejranějším stádiu.
Mnozí lidé z hnutí pro-life (pro život) považují uvedení potratové pilulky RU-486 na trh za něco přelomového a nežádoucího. Já v tom až takový velký předěl nevidím. Je-li část lidí mimo ochranu zákonů, jsou-li ti nejmenší z nás zbaveni ochrany zákona a mohou být legálně zabiti, mně jako až takový veliký rozdíl nepřijde, čím a jak jsou zabiti, zda kulkou, mečem, bajonetem, plynem, elektřinou, kyretou, jedem, nožem, sekyrou atd.
V situaci povoleného zabíjení některých vynález nového způsobu jejich usmrcování mi až tak velkou změnou nepřijde.
Svým způsobem jsem i rád – a tady řeknu z hlediska hnutí pro život něco kacířského – že se potraty budou více odehrávat v soukromí a méně v nemocnicích-porodnicích.
Což mi totiž přijde jako morbidní je to, aby tam, kde se život lidí má zachraňovat, je život lidí utrácen. Tam, kde se jedno dítě narodí, je druhé dítě zabito. To mi přijde jako morbidní. A taky to, že ti samí lékaři, kteří některé děti na svět přivádějí, zároveň jiné děti zabíjejí. Častokrát nejen pod tou samou střechou, ale i na tom samém sále.
Myslím, že je dobře, aby to bylo odděleno, abychom věděli, když do budovy vstupujeme, zda je to porodnice nebo továrna na smrt.
Teď je to obojí v jednom.
A to mi přijde morbidní. Stejně jako by mi přišlo morbidní mít svatbu na dvoře pankrácké věznice, kde stála šibenice a byli popravováni lidé. Pro svatbu je spousta vhodných, dobrých a romantických míst, ale popraviště není jedním z nich.
Stejně morbidní by mi přišlo na místě, kde jsem počal své děti, zabíjet a porcovat nějaké zvíře (nebo pitvat nebožtíka).
Postel, jež je určena pro spánek a pro sex, není místem, na němž bych rád kuchal svého vánočního kapra.
Ale jak to, že nevidíme nic divného na tom, že tam, kde se jedny děti rodí, jsou jiné zabíjeny?
Takže oddělení potratů od porodnic bych vítal. Doufám jen, že ty ženy budou vědět, co dělají. Že polykají jedy, jejichž účelem je zabití jejich dítěte, a tím zároveň otravují i sebe. Některé budou těžce krvácet, jiným bude špatně a budou mít křeče, každopádně všechny se těmi potratovými pilulkami budou otravovat.
Když spolknete malou dávku arzeniku, taky vás to hned nezabije, ale trávíte tím svůj organismus. Zkracujete si život, či alespoň si ho zkracujete o zdravá, produktivní léta. Když polykáte jed, jehož smyslem je otrávit a zabít, nedivte se, že zemřete dřív, či poslední léta svého života budete trpící troskou.
JUDr. Miroslav Mitlöhner coby vedoucí Katedry sociální práce a sociální politiky na Univerzitě Hradec Králové zaujal tím, že v recenzovaném časopisu Akademie věd navrhl a obhajoval postnatální zabíjení postižených novorozenců bez souhlasu či vědomí matky-rodičky, které by pak bylo jen sděleno, že se dítě narodilo mrtvé.
A spustila se vlna kritiky vůči Mitlöhnerovi.
Na jednu stranu jsem rád, a to dokonce velmi rád, že se ta vlna kritiky spustila, že společnost, jež většinově nevidí na potratech nic moc nepřijatelného, stále zabíjení zdravotně postižených po jejich narození za nepřijatelné považuje, že stále je pro ni zabíjení narozených lidí jen kvůli jejich zdravotnímu postižení neakceptovatelné a hrůzné. Tomu jsem velice rád.
Na stranu druhou si nemohu pomoct, že Mitlöhner má logiku na své straně. Porodem nevzniká nový člověk, porodem jen pokračuje člověk, který už tady byl. Z člověka A se porodem nestává člověk B; byl-li to před narozením člověk A, je člověkem A i po narození.
Je-li nepřípustné zabít člověka A po narození, mělo by být nepřípustné zabít člověka A i před narozením. A je-li přípustné zabít člověka B před narozením – říká Mitlöhnerova logika – proč by mělo být nepřípustné - proč by nemělo být přípustné - zabít ho i po narození? Však je to ten samý organismus!
Dokonce bych Mitlöhnerovi mohl poradit pro to i vhodný termín: postnatální potrat, postnatální interrupce.
To by znělo tak neškodně, anesteticky, viďte.
Co dělají islamisté? Postnatální potraty ostatních.
Co spáchala Iveta Bartošová? Postnatální auto-interrupci.
Tento sterilizovaný, anestetický termín by Mitlöhner mohl ocenit; celkem vhodně by totiž dláždil cestu, na kterou naše společnost zatím vykročit nechce, ke které ji ale pobízí nacistická právní teorie, jíž je Mitlöhner tak zdatným mluvčím.
Na konci té cesty stojí Majdanek, Treblinka, Osvětim.
Názvy jako z dětské říkanky.
Publikováno v tabletovém médiu Dotyk.cz
Autor je ředitel Občanského institutu
Převzato z blogu autora s jeho svolením