V článku Jak se dělá monstrproces, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky nutné pro orientaci v soudním řízení se skupinou obžalovaných, kteří měli protiprávním jednáním pomoci rodině slováckého miliardáře Zdenka Zemka k báječnému výdělku z provozování dvou fotovoltaických elektráren.
Volně jsem navázal článkem Jak probíhá monstrproces (1), jímž jsem komentoval dění v soudní síni na začátku hlavního líčení ve dnech 2.-4. června 2014, během nichž soud vyslechl všech deset obžalovaných.
Mimo jiné jsem konstatoval, že se nenaplnil výchozí předpoklad, že kvůli obžalované Aleně Vitáskové, předsedkyni Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) bude proces probíhat pod tlakem medií. Při pokračování hlavního líčení ve dnech 10.-12.června 2014 pokles zájmu pokračoval, ač zajímavost dění v soudní síni se nikterak nezmenšila. Laciné senzace se ovšem nekonají, takže bulvár by si nepřišel na své.
Soud přenesl pozornost od obžalovaných ke svědkům, mezi nimiž byly některé vskutku zajímavé osobnosti, jako Josef Fiřt, předchůdce Aleny Vitáskové ve funkci, Antonín Panák, její bývalý náměstek, a miliardář Zdeněk Zemek, šéf holdingu, do něhož patří předmětné elektrárny.
Soudilo se jako o život. Teplota v soudní síni se určitě pohybovala kolem 35 °C. V těchto podmínkách se výslechy přerušovaly na půl hodiny v poledních hodinách a na deset minut později odpoledne. Rekordním dnem byla středa s ukončením jednání v 16:50. Snaha předsedy senátu o dokonalé využití jednacího času zasluhuje ocenění a ve výsledku je obžalovaným ku prospěchu. Na průtahy si určitě nebudou moci stěžovat. A naštěstí nikdo v soudní síni nezkolaboval.
Každé soudní jednání má specifický kolorit daný výraznými prvky chování jednajících osob. V tomto případě jej určuje předseda senátu Aleš Novotný, který vede výslechy ve směru co nejdokonalejšího objasnění složitých okolností žalovaného jednání. Jeho důkladnost není zcela po chuti obhájcům: dříve než předá svědka žalobci a advokátům, čte tichým hlasem celé výpovědi svědků z přípravného řízení, což někteří advokáti považují za zužování prostoru pro kladení otázek. Jejich námitkám soudce nevyhověl. Občas pak odmítá otázky obhájců, protože "svědek je přece zodpověděl v přípravném řízení". Mimo to pan předseda projevuje mimořádnou citlivost na každý náznak konfrontačního jednání. Nevoli dal zvlášť výrazně najevo při "střetu generací" v slovní přestřelce slovutného pražského obhájce Josefa Lžičaře s žalobcem Radimem Mezlíkem. Ve výpovědi svědka obžaloby zaznělo cosi, co vyvolalo podezření, že jeho styky s policií byly nadstandardní a v určitém detailu při nich mohlo dojít k porušení zákona o policii. Obhájce se snažil tuto okolnost rozkrýt, ale žalobce skočil svědkovi do řeči, aby jej zastavil. Advokát se postavil rázně na odpor, takže pánové stáli chvíli proti sobě jako rozhněvaní kohouti a zdálo se, že mezi nimi srší jiskry. Soudce je ale rychle zchladil. V závěru svého kázání pak zhodnotil jako korektní vystoupení žalobce, jenž se viditelně snažil předejít odhalení nezákonnosti v jednání policie, zatímco Josefa Lžičaře, který ji chtěl vytáhnout na světlo, pokáral pro nekorektnost. Obhájce disidentů tak dostal praktickou lekci o tom, jaká je skutečná rovnost stran řízení v rádoby demokratickém Švejkolandu.
Za zaznamenání stojí drobné vybočení z neměnného chování přísedících: jedna z nich překvapila položením dvou otázek. Připomněla mi mlčící postavu Naděje ve hře "A voda stoupá", která až na konci děje vysloví jediné slovo: Bocaccio. Nicméně její otázky byly k věci, takže trvalost jejího "probuzení k životu" by byla prospěšná.
Výpovědi svědků dále prohloubily obraz skutkových dějů a zvýraznily jeho obrysy. Možná by se již daly uzavírat sázky na výsledek řízení pro jednotlivé obžalované. Čas na veřejné úvahy o jejich postavení ale ještě nepřišel: ten přísluší žalobci a obhájcům při závěrečných řečech, do kterých je ještě velmi daleko.
Z hlediska posouzení trestnosti činů jednotlivých postav této hry neutrální, ale jistě zajímavý, je poznatek, že ERÚ na sklonku r. 2010 nebyl způsobilý zvládnout bez nehod náhlý příval tisíců žádostí o licence. Byl nedostatečně vybaven personálně, takže na jejich vyřizování najímal brigádníky. Neměl vypracovaná závazná pravidla pro jednotlivé fáze licenčního řízení. A zřejmě nebyl zcela odolný proti pokusům o korupční ovlivnění rozhodování. Došlo tedy k selhání státní správy v ekonomicky významném odvětví.
Výslechy svědků poněkud oslabily mé výhrady k vytvoření monstrprocesu připojením věci obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu. Zhruba dvě třetiny svědků nemají s předmětem jejich obžaloby nic společného a nezbytnost účasti obou dam během některých úkonů týkajících se výlučně ostatních osmi obžalovaných je okrádá o čas - a čas jsou peníze. Nicméně obraz osudů problémových licencí umožňuje hodnotit žalované skutky na pozadí vývojových souvislostí. Prohloubily se také poznatky o správně-právním pozadí skutkového děje. V zásadě bylo jistě možné soudit výše zmíněné dámy v samostatném procesu. Nicméně z hlediska procesu poznání je nehoráznost žalobce spíše výhodou pro obžalované.
Po uzavření výslechů obžalovaných a svědků jsem stále více zvědav, jak se soud ve výsledku vypořádá se subjektivní stránkou jednání obžalovaných a s průnikem trestního a správně-právního pohledu na jednotlivé skutky.
Proces bude pokračovat v měsíci září třemi dvojicemi "soudných dnů".