V naší ulici byla sběrna. Na začátku devadesátých let ji bůhvíproč zrušili a budova, postavená v osmdesátých létech, od té doby chátrá. Celý pozemek včetně sběrny čirou náhodou koupil člověk velmi spřízněný s městským úřadem Prahy 5. V baráku vesele vařili pervitin, který tam pak i prodávali. Policajtům to jaksi nevadilo. Na konci devadesátých let skončila éra nevázaného kapitalismu, a sběrna tak zůstala definitivně opuštěná. Bratranec si tam chtěl udělat dílnu a chtěl si to pronajmout od městského ouřadu. Ale v té době již budova měla vlastníka - který se o ni, ani o přilehlé pozemky nestará.
Proč takový složitý úvod? Vysvětlím. Součástí sběrny je rampa. Na tu se, jak se stalo zvykem, odkládají nepotřebné věci, které by ještě mohl někdo použít. Takový bazar bez zaměstnanců. A tak když přijedeme z Aspenu (Rokytnice), odkládáme tam zpravidla krásné hrníčky a talíře ozdobného rázu s nápisem "Přibyslav, město Žižkovo" a podobné skvosty. Většina věcí do druhého dne zmizí, aby se tady objevily věci jiné.
Můj bratranec Todor je všeuměl a má neuvěřitelný sklad náhradních dílů téměř na všechno. A vše má popsané a v předpisové krabičce. Nejfantastičtější je krabička s nápisem "provázky krátké, zcela nepotřebné"! Rád s ním sedím v jeho dílně a pozoruji ho, jak z různých vraků dokáže vytvořit cosi funkčního. Rampa před sběrnou je jeho loviště! Tam nachází různá elektrická zařízení, která rozmontuje a vyjme potřebné součástky, spínače a hejblata a zbytek vyhodí do kontejneru. Dáša, jeho žena, mu jednou řekla, že je "popelnicový lahodič", což není pravda! Když mě vyhodí s mikrovlnkou z opravny, abych si koupil novou, že oprava by byla moc drahá, Todor mi ji přinese za deset minut funkční! Neptám se ho, jak to dokázal, stejně bych to nepochopil, ale funguje to!
Dlouho v naší ulici bydlela rodina Japonců. Když se stěhovali zpět do vlasti, veškerou nepotřebnou elektroniku dali před sběrnu. To byla Todorova parketa! Mimo jiné tam vyhodili i tiskárnu se skenerem a faxem a bůhvíčím ještě. Ohromná bedna s obrazovkou a spoustou čudlíků. Vypadala jako nová. Ale měla takový malý problém: všechny instrukce byly v japonštině a když jsme se dobabrali k jakémusi jazykovému menu, tak tam byly na výběr čtyři jazyky - ale všechny asijské, a tudíž pro nás zcela nepoužitelné. Přístroj to by krásný, svítil, blikal a tiskl, ale naši abecedu to neznalo a Todor (ani já, kupodivu) neznal zase jejich domečky a převržené židličky. To byl takový oříšek. Bráchanec se na rozdíl ode mne hned tak nevzdá, a tak zkoušel všechno možné i nemožné a nic! Byl to nerozlousknutelný oříšek. Jediné, co se dalo volně použít, byly papíry v tiskárně, byla jich plná kazeta. To bylo poprvé, co si Todor s něčím neporadil a po týdenním úsilí prohlásil, že to vzdá. Trochu jsem ho podráždil, když jsem mu řekl, že ta obrazovka je opravdu moc pěkná a jsou na ní krásné obrázky! Poslal mě tam, kam většinou posíláme naše politiky a odkud není návratu.
Připomnělo mi to mé školení bezpečnosti na letišti Don Mueang v Bangkoku. Usměvavý Thajec mně dal test a řekl mi, abych to vyplnil, že to je velmi jednoduché. Jo, to bylo! Kromě záhlaví se jménem a funkcí, rokem narození a trvalým bydlištěm tam anglicky nebylo ani slovo, všechno jen v thajštině! Koukal jsem na to jak Slovák do hodin a netušil jsem, co ode mne chtějí. Šéf bezpečnosti na letišti se na mě velmi vážně zahleděl a mračil se, jakkoli to Thajcům moc nejde. Vyplnil jsem jméno a všechno, co bylo v angličtině, a čekal jsem, co bude dál. Pán v uniformě ke mně přišel a prstem ukazoval na odpovědi na otázky. Pochopil jsem, že mám zatrhávat ukázané, a činil jsem tak. Když jsem dvoustránkový elaborát dokončil, řekl, abych si to ještě zkontroloval a odevzdal to. "No vidíte, že jste to udělal. Napoprvé a na sto bodů!" řekl a zase se usmíval. Na to konto jsem si v hotelu otevřel jednoho Singhu (pivo, 6 % alc), což je největší alkoholové opojení v Thajsku, a oslavil jsem složení testu. Dodnes netuším, o čem to bylo, ale když na mě můj Honza začne machrovat, ukážu mu test, protože jsem si jeden list čmajznul, a zeptám se ho: "No, jak bys odpověděl na otázku číslo pět? Víš kulový, synáčku, tak nemachruj na stařičkého tatínka!"