aneb Krásný sen a šedá skutečnost
(Poznámky ke knize Jamese Burnhama "Suicide of the West")
4. Čtyři cíle dobré společnosti
Stejně jako lidský jedinec, též celá společnost je v liberálním pojetí formelovitě tvárná; záleží jen na tom, uhněte-li ji ruka reformátorova do žádoucí podoby. Pakli ano, žádný cíl není příliš vzdálen. Proto není ničeho, co by dobré (dobře uhnětené) společnosti bránilo dosíci čtyř základních cílů, jimiž jsou: mír, svoboda, spravedlnost, nezávislost, ledaže může být rozdíl v pořadí důležitosti. Burnham rozvádí na několika stránkách zajímavou proměnlivost liberálního myšlení. Liberalismus devatenáctého století řadil zmíněné čtyři cíle takto: na prvním místě svoboda, po ní státní či národní nezávislost, poté spravedlnost, na čtvrtém místě mír. První světová válka pořadím zamíchala: na první místo postoupila spravedlnost, po ní následuje svoboda, nezávislost, a nakonec zase mír. Jak vidno, tehdejší lidé – liberálů nevyjímaje - si na mír moc nepotrpěli. Druhá světová válka posunula mír o stupínek výš; a studená válka s hrozbou atomové bomby, úsilím o rovnováhu sil, o jisté hysterii nemluvě, povýšila mír na hodnotu první a absolutní, až kdesi na konci se krčí ta chudinka svoboda. Člověk musí být pamětníkem těch časů, aby onen nade vším stojící mír blíže definoval: mír dosažený přijetím protivníkových podmínek. Jak nevzpomenout dodnes slavených helsinských dohod, jimiž Západ Brežněvovi všechno dal a na vše přistoupil výměnou za hrst nezávazných a také nedodržených slibů! Nicméně zůstal týž princip pravidlem jednání s různými diktátory a diktátůrky až doposud.
Jen pro doplnění, zná liberalismus i pátý cíl, jímž jest všeobecný, nikoho po veškerém obvodu zemském nevyjímající blahobyt; ale o něm netřeba se podrobněji rozepisovat, ten se automaticky dostaví vytvořením dobré společnosti dle přiloženého návodu.
5. Liberál je pro demokracii; ovšem…
Liberalismus stojí pevně na principu demokracie, o tom nemůže být sporu. Základem demokracie pak jest diskuze. Dokonce univerzální diskuze, jíž se účastní všichni bez rozdílu; co z ní vyplyne, staniž se zákonem. Skeptik, pročítaje se příslušnými stránkami, by řekl - diskuze ocaď pocaď jako v reálném socialismu, ale to by se skeptik mýlil. Musíme vědět, že správně vychovaný a správně informovaný (nešlechetník by řekl indoktrinovaný) občan bude diskutovat také vždy jen správně a dodiskutuje se k správným zákonům. A jelikož, jak již podotknuto, není – nesmí být – rozdílů národnosti, rasy, náboženství etc., stojí nade vším zásada naprosté rovnosti všech se všemi.
Na tomto místě bych na chvíli opustil liberální sofismata a přidal k té omáčce trochu vlastního koření. Zvláštní, jak mě pořád něco přivádí k tomu reálnému socialismu, ale oni i sovětští badatelé naprosto a zásadně zavrhovali genetiku, nazvavše ji buržoazní pavědou. Jest člověk zrozen do tohoto světa jako prázdný list papíru; jde o to, co se na něj napíše. A hotovo. My buržoazní nevědci jsme si ovšem všimli, že houby je hotovo: například tadyhle Pepíček má nos po tatínkovi a vzteklý je po dědečkovi z maminčiny strany, ale to může být leda náhoda. Liberálův svět je vůbec plný náhod, které mu boří jeho pracně vybudovanou věž jedině přípustného názoru. Tak se dostáváme k další, pro ideologické myšlení příznačné přesmyčce: k záměně příčiny za následek, skutečnosti za přání. Není, co býti nesmí; tím se liberalismus dostává do blízkosti šarlatánství. Také šarlatán si nejprve stanoví, k čemu chce dospět, načež se k tomu jme stesávat důkazy, hodící se vyzvedává, nehodící zakáže, a nemá-li tu moc, aspoň zamlčí. Politická korektnost, rodná dcera liberalismu, pozvedla šarlatánství na princip.
Instrumentem demokracie pak jsou rovné, všeobecné atd. volby, ale snad by se ani nemusely konat, beztak je už předem známo, jak dopadnou: správně. Správně vychovaný a správně informovaný občan prostě nemůže hlasovat jinak než správně; i jest budoucnost podobna ráji, v němž vládu provozují sborové andělští. Jedno jací; všichni hudou na stejnou notu, správnou a všem se věčně líbící, halelujah. Zkušenost ovšem ukazuje cosi po čertech jiného: není vlády, byť i duchy nejosvícenějšími tvořené, aby se nejdéle po třech volebních obdobích neokoukala, nezapletla se do omylů a hloupostí, nebyla nahrazena jinou, zásad zhusta právě opačných. Ale i zkušenost je cosi, co řádný liberál nebere na vědomí: možná to tak s tím střídáním voličských nálad bylo až doposud, ale až uslutečníme náš jedině správný a ke všem spravedlivý ideál… Je to kříž s jedinými spravedlivými, však on Hospodin věděl, proč už jednoho takového změnil v solný sloup.
Nechme špásů; liberální ideál zatraceně připomíná cosi nám pamětníkům velmi povědomého. Předpoklad absolutního souhlasu všech se vším, jediná, dokonalá, vědecky propracovaná, v ničem nechybující idea… Jen by liberální světlonoši ještě měli ozřejmit, jak míní naložit s těmi, kteří si nechtějí být ve všem všudy rovní a o jejich dobrou společnost nestojí, s těmi, kdož nečekajíce na světlonoše, až do nich napumpují své jedině správné myšlení, dávají přednost vytváření vlastního názoru – jakkoli nedokonalého – a vlastní stupnice hodnot. Světlonoš nám ovšem poví, že takových vůbec nebude, jelikož při správné výchově…
Ach bože přebože. Do čeho´s to duši dal, žes ji nedal do prasete, byl bys lepší udělal, řekl by můj nebožtík dědeček. Každý žáček se špatným prospěchem v matematice ví, že dosadí-li do rovnice jediné znaménko, jedinou závorku chybně, je chybné a na pětku všechno. A my tady máme rovnici o milionu neznámých, nesmírně komplikovaný řád přírody a vesmíru, jehož drobnou částí je i lidská společnost; a někdo nám chce namluvit, že ji umí vyřešit jako lusknutím prstů… je tak hloupý? Ale liberálové, jak již zmíněno, bývají lidé vzdělaní a inteligentní. Nebo spíš tak povrchní? Nebo…nebo tak záludný? Leccos by tomu nasvědčovalo.
6. Možnosti a vyhlídky dobrého státu
Reformou politické a ekonomické organizace společnosti jest pak dosaženo stupně nejvyššího, jímž je dobrý stát. Dobrý stát nejenže poskytne každému správné vzdělání a správné informace (šťoural by se mohl ptát: kdo je tím, jenž třídí informace na správné a nesprávné?), ale navíc ještě: zaměstnání, stravu, bydlení, dokonalou zdravotní péči, péči ve stáří… zbývá ještě něco, oč by se postaral sám občan? Nu, nezbývá; jeho úkolem jest mediti si v náruči dobrotivého státu a radostně se vším souhlasit. Co zbývá, je odpověď na otázku, zaslouží-li si takovýto veškeré starosti a péče o sebe sama zbavený tvor ještě titul občana; nestnává-li se něčím jiným a hluboce podřadným, totiž otrokem pečovatelského státu.
Aniž by to bylo něco obzvlášť nového; pečovatelský ráj nabízí voličstvu každá levicovější partaj, než ujmuvši se vlády zamotá se do vlastní rukou usoukaných smyček, spletitostí a protichůdností – finančních především – a je vystřídána vládou z opačného konce politického bidélka, která se jme škudlit, škrtat a šetřit, aby aspoň zčásti odčinila následky bohatýrského rozsévání sociálních dárků na sekyru. Čímž se ovšem znelíbí vyznavačům životních jistot… a tak dále v neměnném kolotoči parlamentní demokracie. Co z toho vyplývá pro koncept dobrotivého státu: i kdyby si liberální myslitelé obě nohy za krk dali, neosloví svou nabídkou víc než onu polovinu společnosti, jejímž ideálem je pohodlná bezmyšlenkovitost, otrocká miska kaše zajištěná. Liberální stát však hodlá být státem všech bez výjimky; pak zbývá pouze jedna cesta, jejíž jméno jest… diktatura. Netuší to liberální myslitel? Nebo tuší, a… Už podruhé jsem nucen se ptát, je-li tak omezený, nebo tak záludný.