aneb Krásný sen a šedá skutečnost
(Poznámky ke knize Jamese Burnhama "Suicide of the West")
Abychom hned vyloučili nedorozumění: autor v titulku zmíněné knihy je Američan a nazývá jev, jejž se bude týkat tato úvaha, jak se mu říká v Americe. U nás se slovo liberální pojí s ideálem svobodného jednotlivce v stejně svobodné společnosti, což je arci něco dosti jiného, než jak se témuž pojmu rozumí na druhé straně Atlantiku. Spíš, a řekl bych konkrétněji, mluvíme o intelektuálním levičáctví; ale jelikož se výraz liberální táhne celou knihou jako červená nit, nechme to tak.
Burnhamova analýza liberalismu mě zaujala hned svým titulem (Sebevražda Západu), vyjádřujícím mé vlastní a velmi současné obavy. Přelouskal jsem však prvních padesát stránek a něco mi přišlo divné; autor podepírá své vývody množstvím odkazů… čím to, že všechny sahají nejdál do polovice let šedesátých minulého století? Marně hledám zmínku například o událostech tzv. pražského jara, které ať bylo jaké bylo, upoutalo pozornost světové veřejnosti jako máloco jiného; podívám se na tiráž… no ovšem. Rok vydání 1966. A já bych ji měl za současnou, tak trefně odpovídá obrázek liberála téže postavě dnes. Asi že čas plyne a věci se mění, určitý lidský typ je ale věčný: intelektuální kazatel. Vytvořil si vizi světa, jak má dle jeho mínění správně vypadat, a člověka, jak má správně myslet; pakli ji skutečnost nepotvrzuje, tím hůř pro skutečnost. To ale nevysvětluje, nad čím jsem si až dosud marně lámal hlavu: jak může takové množství lidí bezpochyby inteligentních, vysoce vzdělaných, učinit svým názorem ideologický kastrát? Jak se může stát imperativním ne už názorem, ale příkazem doby, jemuž odporovat je neslušno? Burnhamova kniha mi dala odpověď.
A nejen kazatelský typ, i sám fenomén ideoloogie, jak se zdá, je věčný a nevyhubitelný: znemožní se a zesměšní jedna, nastoupí druhá a je týmž druhem lidí v témže nekritickém nadšení přijata. Radovali jsme se my reakcionáři a kontrarevoluční živlové tehdy před čtvrt stoletím, když se definitivně znemožnil sovětský systém vinou vlastní neschopnosti ve všech směrech (vyjma infiltrace a desinformace) a s ním jeho ideologie, tupomyslný komunismus. Vzpomínám si, kterak jsem v kruhu přátel oslavoval tu událost, jásaje a plesaje: "Vyhráli jsme studenou válku!" A čerta starého jsme vyhráli. Komunistická říše zla zanikla, ti však, kdož bez nějaké ideologie nedovedou žít, jen vyměnili starou, proletářsky primitivní, za čerstvější, inteligentnější – a nebezpečnější. Sovětský komunismus Západem otřásl, ale nezničil jej, třebaže k tomu chvílemi neměl daleko. Ideologie následná, levicově liberální, jej zničit velmi snadno může. Snadno se mohou naplnit slova v názvu knihy, nepřihodí-li se ještě něco, co by zastavilo lumičí pochod Západu k vodám zániku. Je ale obtížné si představit, co by to mohlo být; a kdyby se takový obrat i dostavil, nebude-li už pozdě. Zanikaly ovšem v běhu dějin mocné říše i celé civilizace: zlobou nepřátel, vnitřní slabostí, neschopností dalšího vývoje, konkurencí jiných, jíž nedokázaly vzdorovat. Teď poprvé má na krajíčku civilizace s vysokým potenciálem tvůrčí invence, vývojeschopná, žádnou jinou nezastupitelná. Nestalo se tak zlobou nepřátel, ani konkurenčním tlakem, nýbrž do extrému přehnanými ohledy na kdeco a kdekoho, jen na vlastní existenční zájem ne.
1. Hluboké kořeny liberalismu
Každá ideologie má za to, že jí bylo dosaženo dokonalosti a dovršen vývoj, dál už nebude následovat nic, jen štěstí a harmonie bez konce, v tom není liberalismus výjimkou. Ledaže předešlé ideologie vzešly z momentálních situací, nálad, střetů a přívrženectví; po jejich odeznění slábly, pozbývaly aktuálnosti, až pozbyvše jí definitivně zanikly nebo se staly sentimentem malého počtu nenapravitelně blouznivých hlaviček. Liberalismus je jiný. Je plodem věčného pocitu lidstva - západního především – že svět je plný bolestí, křivd a nespravedlností, a že je tudíž třeba změny. Je vášnivě pro reformu, čehokoliv, jakkoliv. Zítřek má zákonitě být lepší než dnešek, dnešní reforma bude překonána zítřejší, což sice maličko kontrastuje s představou konečné, dál už nezměnitelné dokonalosti, ale aspoň teď vím, kde se vzala představa permanentní revoluce, co o ní bájíli trockisté a jiní -isté.
Rozdíl je v tom, jak která doba slovu reforma rozuměla. Až někdy do osmnáctého století byla chápána jako návrat k ideální minulosti: k prvotnímu křesťanství, k Ovidiovu zlatému věku, k rajské nevinnosti před prvotním hříchem. Ještě Rousseau si vybájil svého šťastného divocha, ještě dnes se tu a tam ozve notně už frázovitá představa přírodního národa, kterýžto maje potřeb jen nemnoho žije jednoduše, avšak zdravě a šťastně. Aniž by obdivovatel takovýchto národů chtěl v oné zdravé a šťastné jednoduchosti sám žít; jest pokrytectví nerozlučným průvodcem liberalismu.
Počátkem novověku se smysl zmíněného slova počal měnit Podníceno převratnými objevy mořeplavby, vědy a techniky, odvrátilo se od zlaté minulosti a jalo se obracet k stejně zlaté, ne-li ještě o mnoho zlatější budoucnosti, započal věk pokroku, víry v neomezené možnosti lidského ducha, věk osvícenský. Dnes už víme, že jsou i pokroky, o něž není co stát, a co víc, že pokrok je dvojí: onen vědecko-technický, uzavřený v trojrozměrnosti lidského chápání, a pokrok společenský, dobývající se nad a mimo takto vymezený prostor. Což není bez následků: zatímco vědní pokrok postupuje empiricky a vcelku úspěšně od nedokonalého k dokonalejšímu, pokroky ve smyslu nových, spravedlivějších etc. světů selhávají tak bezvýjimečně, že je možno mluvit o přírodní zákonitosti. Té si však intelektuální liberalismus nevšímá, vycházeje dnes jako před dvěma staletími z osvícenské představy neomezených schopností lidského rozumu. A nedostavují-li se předpokládané výsledky, mizí-li projektované zářné zítřky každým pokusem do dálav čím dál mlhavějších, končí-li průšvihy a katastrofami, není to kazateli liberálních pravd důvodem k zamyšlení, nýbrž k tím neústupnějšímu trvání na předpojatých závěrech. Kdyby nic jiného, už toto je naklamnou známkou ideologického způsobu (ne)myšlení.
Dědouškům osvícencům je možno jejich naivitu odpustit. Zdálo se jim všechno tak prosté: hle, zářný cíl, hle, cesta k němu, a tato cesta jest rovna přímce. My už víme, že po přímce se v přírodě neděje pranic; pravidlem že jsou kličky, smyčky, spirály, zpětné proudy, sebemenším dotykem se od nich oddělují další, ještě komplikovanější útvary, až je výsledkem – ostatně jen pro tento zlomek okamžiku – něco zcela jiného a zhusta opačného, než k čemu směřoval ušlechtilý záměr. Napsal jsem kdysi kdesi, že každý reformátor a nových světů tvůrce by nejdřív měl svůj projekt vyzkoušet na myších. Dnes by ani nepotřeboval myši: může zadat své spasitelství do počítače a už jen kliknout, hned by viděl, jak se jeho ideální obrázek rozprskává v nepochytatelném reji neustále se měnících droboučkých tvarů. Jenže ono se mu nechce. Zalíbilo se mu v představě přímky, způsobu, jímž snadno a bez velkého hlavy lámání přetaví špatně ukutý svět na správno. A ne po tisíciletích, jak je zvykem loudavého vývoje, nýbrž našup, aby už přítomná, v nejhorším příští generace lidstva se mohla těšit jeho krásami.
2. Dvojí předpoklad liberálního opravářství
Nutno věděti dvojí: vše, čím žila minulost, bylo v pojetí liberálově zlé, mylné, zvrácené, předsudečné, škodlivé. Abychom mohli nastolit věk čistého pokroku, musíme nejdřív tento shnilý kořen svého bytí vytrhnout, oddělit se radikálně od minulosti. Vězme pak dále a především: veškeré lidstvo bez rozdílu rasy, víry, národnosti, pohlaví, rodinných, klimatických a jiných podmínek si je navzájem… ale kdepak rovno; to by bylo málo. Je si navzájem stejno. Boihužel nelze popřít, že mají lidé na různých rovnoběžkách odlišně zbarvené nosy; jinak ale tkví v každém lidském jedinci táž míra schopnosti a nadání, ledaže prozatím nevyužitá. Využít tohoto úžasného, leč zanedbaného potenciálu je stejně snadné jako všechno ostatní: jediné, čeho je třeba, je všeobecné, správné (co je správné, na to máme patent my liberálové), na rozumu postavené vzdělání. Je-li splněn tento dvojí předpoklad, odstraněna nevědomost a rozkladné dědictví minulosti, výsledkem je
3. Dobrý občan a dobrá společnost.
A neni v lidské povaze nic, co by bránilo jejímu dosažení. Člověk je ve své nejvnitřnější podstatě dobrý, jeho instinkty správné; pakli by se někdo jevil jinak, sobecky, zločinně, destruktivně, vězme, že příčina není v něm, nýbrž ve vnějších okolnostech. Nic zlého v člověku, všechno z vnějšku! jest kredem levicového liberalismu. Proto také není rozumného důvodu k odsouzení vraha, zloděje, podvodníka, vyděrače, byl jen nesprávně vychován a nedostatečně informován. Vším zlem (zločinností, válkou, hladem, nezaměstnaností) je vždy a bez výjimky vinna nedobrá společnost a její instituce; předělejme společnost na správno – návod přiložen – nahraďme její špatné instituce vlastními, ve všem všudy dokonalými, a budeme mít dobrého, ve všem všudy dokonalého občana.
Nebo naopak, nejdřív občana a pak společnost. Nebo obojí najednou, tím si není liberalismus úplně jist, jako už vůbec je pro liberální myšlení příznačná jistá plasticita. Má ovšem pravdu, o tom nemůže být sporu. Stane se ale tu a tam, že ji výsledek nepotvrdí; nu což, liberál od ní poustoupí, přizpůsobí výsledku. Jest liberalismus drobátko úhořovitý, což nemění nic na tom, že má vždy a za všech okolností pravdu. Náležíť pravda k liberálovi jako ocas k psovi: měl pravdu, když se brežněvské říši zla pochlebně vtíral, ve vlastním západním kožiše šeredné blechy hledal a úspěšně nacházel, napětí uvolňoval, až, nebýt zloducha jménem Ronald Reagan, je málem kompletně uvolnil. Právě tak má pravdu dnes ve všech patáliích světa; a vždy leží pravda všudež možně, jen ne na straně vlastní civilizace. Proč tomu tak je a snad i musí být, si ještě na svém místě povíme.