V článku Jak se dělá monstrproces, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami, jsem se pokusil shrnout základní poznatky nutné pro orientaci v soudním řízení se skupinou obžalovaných, kteří měli protiprávním jednáním pomoci rodině slováckého miliardáře Zdenka Zemka k báječnému výdělku z provozování dvou fotovoltaických elektráren.
Vzhledem k tomu, že mezi obžalovanými je jedna z nejmocnějších žen České republiky, předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alena Vitásková, předjímal jsem velmi silný zájem médií. Po prvních třech dnech hlavního líčení u Krajského soudu v Brně musím konstatovat, že tento předpoklad se nenaplnil. Zájem byl, nikoli však přehnaný. Aleně Vitáskové a jejímu doprovodu se dokonce v pondělí podařilo proklouznout do soudní budovy kolem čekajících kameramanů a fotografů nepozorovaně. Úlevu od obtěžování ustavičným slíděním novinářů a protivným cvakáním fotoaparátů a vrčení kamer možná přineslo soustředění mediální pozornosti na ukončení pracovního soužití ministryně spravedlnosti Heleny Válkové s Hanou Marvanovou, dnes již bývalou 1. náměstkyní, které brněnskou kauzu zastínilo.
Způsobu vedení hlavního líčení není téměř co vyčíst. Předseda senátu Aleš Novotný promyšleným rozvrhem výslechů ušetřil obžalovaným čas, po který se museli zdržovat v soudní budově: nevyslechnutí nemuseli strávit celé hodiny čekáním na pořadí. Současně dosáhl dokonalého využití jednacího času. Poněkud tím zmírnil nepříjemné účinky dodatečného připojení kauzy Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu. Jednání řídí klidně, leč pevnou rukou. Převážně ponořen do sebe soustředěně naslouchá a klade věcné otázky, jimiž se snaží odstranit všechna prázdná místa v obrazu žalovaného jednání. Oční kontakt s obžalovaným navazuje spíše výjimečně.
Vůči obžalovaným je zdvořilý, převážně trpělivý, ale bez přechodu dokáže přejít do mírného sarkasmu. Občas obžalovaným důrazně připomíná, že se dostali před soud a hrozí jim vězení. Netuším, zda je tím potěší. Vysoce oceňuji, že zastavil žalobce v rozletu, když se otázkami dostal mimo půdorys obžaloby: je to neklamný signál nestrannosti. Z nevzrušeného tónu vybočil jen jednou, a to při výslechu obžalované Michaely Schneidrové. Když mladá temperamentní žena, vystresovaná napětím z dlouhého výslechu, vzpomínkou na vodění v "medvědech" a vidinou možného odsouzení začala odpovídat na jeho otázku dříve, než dozněla její poslední slabika, a své zaujetí zdůraznila prudkým gestem obou rukou, soudce se na ni obořil nepříjemným kázáním, zakončeným pohrůžkou trestním oznámením pro pohrdání soudem v případě opakovaného přerušování jeho řeči. Možná jej popudila houževnatost kladeného odporu, v němž obžalovaná obratně využívala svých odborných znalostí. V tomto směru ale pan soudce nereagoval na všechny svědky stejně.
Ani drobná výchylka z gentlemanského chování nezastírá základní dojem z přístupu předsedy senátu k vedení procesu: nepochybně usiluje nestranně, bez předpojatosti o získání objektivního obrazu žalovaných skutečností.
Přísedící pozorně naslouchají výpovědím, ale otázky nekladou. Nepříliš výrazný je také žalobce Radim Melzík. Neklade otázky často, zato věcně, výjimečně až jakoby v zájmu upevnění argumentace obhajoby. Kdyby se opakovaně neodvolával na nezákonně získané důkazy ze soukromého mailboxu Aleny Vitáskové a nelpěl na utkvělé představě o jakémsi vztahu obžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové k miliardáři Zdenkovi Zemkovi st., neměl bych k jeho jednání výhrady: hraje prostě standardním způsobem svou roli ve špatně napsané hře. Nedivím se, že lpí na nezákonně získaných důkazech a na domněnce o spojení výše zmíněných obžalovaných dam se Zdenkem Zemkem st.: bez nich by se mu jejich obvinění sesypalo jako hromádka karet, protože nic jiného, co by je usvědčovalo ze zločinného úmyslu, proti nim nemá.
Obžalovaní se hájili podle svých schopností a možností. Samozřejmě žádný nepřiznal vinu. V úrovni jejich výkonů byly značné rozdíly. Jednou krajností byla obhajoba vyvolávající dojem, že obžalovaný se snad skutkového děje ani nezúčastnil a příliš nechápe, proč se dostal před soud. Na opačném pólu byly výpovědi obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ Ilony Florianové a Michaely Schneidrové a předsedkyně ERÚ Aleny Vitáskové, které bohatě využily odborné znalosti problému a všech úskalí správního řízení.
Přestože znám dosti dobře projednávanou kauzu z její trestněprávní stránky a jsem obeznámen s dokumentací souběžných správních řízení soudních, poznatky z výpovědí obžalovaných mě přivedly k hlubšímu chápání některých souvislostí. Vzpomněl jsem si především na nedávné úvahy předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy o zhoubném vlivu různých zájmových skupin na tvorbu právních předpisů. Ostatně sám jsem kdysi psal o použití zákona jako nástroje trestné činnosti v souvislosti s přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a zejména s ukvapeným podpisem smluv s církvemi, jimiž pánové Petr Nečas a Miroslav Kalousek pojistili církvím kořist proti následkům případného zrušení zákona Ústavním soudem. Podhoubím, na kterém vykvetla tato kauza, je katastrofální nastavení cenových podmínek výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren. Příslušný právní předpis vznikl za účasti bývalého vedení ERÚ a patrně i dalších lobbistů v době, kdy fotovoltaické elektrárny byly spíše raritou a jen velmi dobře informovaní lidé dokázali předjímat ekonomické dopady úpravy. Prošel legislativním procesem hladce za nezájmu zákonodárců. Pak se ještě podařilo prodloužit dobu vyplácení státní podpory z patnácti na dvacet let. Tak se zrodily důvody k divoké honičce za získáním licencí před koncem r. 2010. Škody, údajně napáchané ve sledovaném procesu, jsou kapkou v moři účinků právní úpravy vytvořené pro dobro provozovatelů fotovoltaických elektráren.
Zkušenosti senátora Jiřího Čunka i Aleny Vitáskové ukazují, že za poškození veřejného zájmu zneužitím legislativního procesu nelze pachatele stíhat: oba jmenovaní totiž podali kvůli zmíněnému způsobu nastavení cenových podmínek trestní oznámení, která byla neprůchodná. V tomto případě ale nelze hovořit o selhání orgánů činných v trestním řízení, protože není možné ustanovit individuální viníky. Konečnými pachateli jsou zákonodárci, kteří předpis schválili.
Na pozadí poznatků ze správního řízení soudního vystupuje do popředí skutečnost, že z pohledu správního práva v tomto a podobných případech stojí dodavatelská firma a investor na jedné straně barikády proti státu jen zdánlivě. Hypoteticky je možné, aby se do postavení poškozeného dostal nejen stát, který utrpěl ztrátu nedůvodným vyplacením podpory, ale také investor poškozený dodavatelskou firmou, která nedodržela smluvní podmínky a způsobila nedosažení licence nebo její dodatečné odebrání pro nezákonnost.
V případě obou bývalých ředitelek licenčního odboru ERÚ vidím velmi těsnou hranici mezi nesprávným úředním postupem a úmyslným škodlivým jednáním. Při hodnocení jejich "zločinů" by měl soud pečlivě zkoumat subjektivní stránku jejich jednání a také vést v patrnosti zásadu subsidiarity trestního práva: dokonce ani uplatnění nesprávného úředního postupu nemusí automaticky být trestným činem.
V této souvislosti vystupuje do popředí nepříjemná obecná rizikovost rozhodování o licencích, která je významná zvláště při jednání pod tlakem časové tísně. Licenci lze nevydat a otevřít tak cestu k arbitráži s neuspokojeným investorem. Také lze spornou licenci vydat nesprávně s vědomím možné nápravy v dalším řízení a bezprostředně způsobit napravitelnou škodu. Úředník, který rozhoduje o vydání licence, se pohybuje mezi Scyllou a Charybdou dvou možných cest k poškození státu: mezi způsobením přímé škody nesprávným vydáním licence na straně jedné a vyvoláním arbitráže proti státu na straně druhé.
K upřesňujícím poznatkům patří zjištění, že revizní zprávy, jimž se v řízení věnuje velká pozornost, nejsou dokladem o úplnosti zařízení elektrárny, ale pouze posudkem o bezpečnosti instalovaných elektroinstalací v době, v které revize proběhla.
Není přípustné, abych předjímal, k jakému rozhodnutí dospěje soud, a ani to neukončenost dokazování neumožňuje. Troufám si ale zveřejnit několik předběžných dojmů odvozených z výpovědí obžalovaných. V seznamu obžalovaných mi chybí nejméně čtyři osoby. Jeden klíčový detail skutkového děje působí dojmem nedošetřeného úplatkařství. Naproti tomu někteří z obžalovaných se dle mého laického úsudku neměli před soud dostat. Setrvávám proto na dříve vysloveném názoru, že v přípravném řízení se uplatnil výběrový přístup k jednotlivým detailům skutkového děje a k některým osobám, a to jak ve smyslu jejich ponechání stranou, tak ve smyslu obtěžování nevinných.
Po třech dnech, po ukončení výslechů všech obžalovaných, se dosud hladká organizace procesu poněkud zasekla. Obhájci nevyhověli požadavku předsedy senátu, aby okamžitě sdělili soudu, které listinné důkazy si přejí číst. Jeden z nich dokonce požadoval čtení všech uvedených v obžalobě. Vyhověním by se řízení nadbytečně prodloužilo. Jiní požadovali několik hodin nebo i dní na poradu s klienty. Předseda senátu možná pochopil jednání advokátů jako obstrukci. Využil své mocenské převahy a odpověděl zrušením dvou naplánovaných jednacích dnů a odročením pokračování hlavního líčení na příští týden. Je skutečností, že důkazní situace se po výsleších obžalovaných vyvinula poněkud dále proti stavu po přednesení obžaloby, proto přání obhájců má své opodstatnění. Na druhé straně se na řízení dlouho připravovali, takže základní pohled na výběr důkazů jistě měli připravený. Asi bylo možné jeho doladění tak, aby na začátku následujícího jednacího dne mohli předsedu senátu informovat o svých požadavcích. V podstatě ale nedošlo ke katastrofě: listinné důkazy se mohou číst v podstatě kdykoli. Cesta k rozsudku se ovšem prodloužila o několik týdnů.
V příštím týdnu bude řízení pokračovat výslechy svědků. Po nich bude obraz kauzy o velký krok bližší k pravdě, ke které nebudou mít obžalovaní stejný vztah.