Deset ingrediencí, které ničí českou společnost
Já to prostě nechápu. V každých volbách kandiduje do všemožných zastupitelských orgánů tolik báječných lidí, tolik vyhraněných politických stran s tolika propracovanými a všeřešícími programy. Každý jeden z uchazečů o naše hlasy všechno ví, všude byl a rozdal by všechno všem (čest několika málo výjimkám). Tak v čem je problém? Proč naše vlast není již dávno kvetoucí zahradou plnou blahobytu, kterou obývají šťastní, bohatí a spokojení občané? Jen těch dotací na cyklostezky, dálnice, aquaparky, hotely či ekoelektrárny a s národem to nepohne ani o krok kupředu … levá!?
I. Volební populismus
Politika se dnes stala pro její "dělníky" velice výhodným byznysem. Ani zdaleka zde již nenajdeme nějaký souboj idejí, programů či vizí, ale čistě jen všeobecný útok zainteresovaných na státní peníze. Téměř úplně zmizely rozdíly mezi jednotlivými partajemi, které se většinově natlačily k programům extrémní komunistické levice, aby mohly ohlupovat svoje ovečky sliby "nezasazenými do reálných rámců" a ve volebních kampaních se předhánějí o největší stupiditu, jakou jim je elektorát ještě schopen uvěřit. Páchání dobra za cizí peníze, tak nějak po bolševicku přes mrtvoly, se stalo leitmotivem všech kampaní. Bohužel na to spousta poslušně vystrašených voličů stále slyší.
II. Komunistické myšlení demokratické většiny
Hlavním důvodem, proč to socialistickým dobrodějům stále vychází, je komunistický cejch, který má do mozku vypálený stále mnoho obyčejných občanů, kteří mají za to, že stát je jedno velké opatrovatelské centrum a musí se o ně postarat od kolébky do hrobu. Nemoc natažených rukou je již tak rozšířená, že naprosto vytěsnila pojmy jako hrdost, čest, osobní svoboda, soběstačnost, produktivní práce. Infikovaný jedinec se raději nechá opět zavřít do klece regulací, vyhlášek, tisíce nesmyslných zákonů, byrokratické buzerace, demagogie či populistické propagandy, jen když mu bude slíbena dávka, dotace, příspěvek či jiná erární berlička. Klidně si nechá ukrást tři čtvrtiny svého výdělku, většinu osobních svobod a rovná záda za pofidérní, politiky smyšlenou sociální jistotu a údajnou prosperující budoucnost. Jako za komunistů.
III. Státní byrokracie
Politická věrchuška tento stav dobře zná a všemožně jej podporuje. Pomalu, ale neustále utahuje šrouby a salámovou metodou postupně omezuje svobodné rozhodování občanů na minimum. Na každý nesmysl potřebujeme pět úředníků, deset lejster a hlavně poplatek nad rámec daní. Jsou vytvářeny zbytečné instituce, zbytečné zákony, zbytečné regulace. Nikdo už dnes není schopen znát všechny zakázané věci, které jej mohou kdykoliv dostat do kriminálu a jejich neznalost neomlouvá. Při jakémkoliv sporu je pak velice těžké dovolat se elementární spravedlnosti, neboť výklad všech těch legislativních zmetků je samozřejmě nejednoznačný.
IV. Uplacené soudnictví, uplacená policie
Ruku v ruce s tímto stavem jde pak i "kvalita" naší justice, "kvalita" právního řádu i "kvalita" vyšetřovatelů či obyčejných policistů. Policie by si klidně mohla místo hesla "Pomáhat a chránit" mohla na svůj vývěsní štít dát spíše "Šikanovat a prudit". Připadá mi, že mocenské složky státu nejsou u nás určeny k ochraně obyvatelstva, ale k nahánění strachu. Pokud se normální člověk dostane do spárů této mašinérie, nemůže si být jistý ničím, zatímco exemplární vyžírkové s nakradenými penězi si koupí policajta, vyšetřovatele nebo nakonec soudce. Ti největší lumpové pak přímo zákony. Co to může udělat s právním a morálním povědomím společnosti, je nabíledni a zažíváme to každý den.
V. Právní a daňová džungle
Naše politická scéna se od dob premiérování Miloše Zemana často chlubí svojí "pracovitostí" v procesech legislativní smršti. Neustále mění zákonné "rámce", vymýšlí stohy novel a zapleveluje právní řád, aby národu vykázala nějakou činnost. K tomu všemu ve druhém sledu stejně tak "vylepšují" podnikatelské prostředí zákony daňovýni a jejich neustálými úpravami. Zákonodárci však většinově svoje výplody nechápou, nerozumí souvislostem anebo je ani nečtou a jen odmávají. O to více pak ale vyžadují jejich bezpodmínečné dodržování, ovšem s výjimkou sebe samotných.
VI. Vysoké daně
Obyvatelstvo je tedy již dostatečně vystrašeno a porobeno mocenským molochem, je třeba zabít poslední hřebík do rakve svobodné společnosti, neboť je nutné, aby otroci ryli hubou v zemi ještě hlouběji. Komouši na to využívali pojmy jako znárodnění, boj proti vykořisťovatelské třídě či sociální spravedlnost. Dnes se vše vejde do paragrafů daňových zákonů. Produktivně pracující člověk musí zaplatit nenažranému eráru cca 75 % svých příjmů. Vše šikovně skryto pod různé typy daní, případně maskováno jako odvody, poplatky, dálniční známky ap. Jen aby se to všechno nedalo jednoduše dopočítat. Obyvatelstvo je tak uměle udržováno na hranici životaschopnosti, zatímco peníze nenápadně plynou k mocenským "elitám", které tu zázračně zobchodují akcie, tu přenesou sedmičku vína či odkloní celoživotní úspory chudé maminky a najednou mají zázrakem tak plné kapsy, že samy neví, kde se to "podnikatelské štěstí" v nich samotných bere.
VII. Korupce, politické "podnikání"
Daňovým výpalným nakrmená erární bestie je pak loveckým cílem mnoha politických "podnikatelů". S posměchem nad osudy tisíců běžných smrtelníků, kterým exekutorsko-advokátní mafie dokáže udělat ze stovkového nedoplatku celoživotní dluhové peklo, přerozděluje kmotrovská oligarchie ročně více jak 1,5 biliónu korun s průměrným odklonem 300 miliard do vlastního hnízda. Pokud se náhodou stane, že je někdo při politické korupční krádeži přichycen, národu je to presentováno nikoliv jako obyčejná zlodějina či podvod, ale politický boj.
VIII. Evropské penězovody, dotace, granty, ROP
Pro účely efektivního odklánění zdrojů bylo vytvořeno mnoho korupčních programů, které se navenek tváří jako pomoc lidem nebo oblastem nějak handicapovaným či potřebným. Vše zakamuflované vzletnými a ctnostnými myšlenkami všeobjímajícího dobra, pravdy, lásky a solidarity. Nakonec se postaví tři kilometry cyklostezky za cenu čtyřproudé dálnice, rozhledna v údolí, hotel s nevěstincem, popřípadě se vytiskne brožura s okopírovanými texty, ale s autorskými honoráři Rowlingové. Kolem všech možných takovýchto státních "pomocí" krouží hejna erárních parazitů s velkým a malým telefonem, cukroušskými přezdívkami, mluvou dlaždičů, ale s plnými sklepy či krabicemi peněz.
IX. Mediální manipulace
Tihle kluci, kteří spolu mluví, si za svoje "těžce vydřené, vylosované, vysoutěžené, z dotací a grantů vyžádané" peníze umí udělat pomyšlení. Tam koupí advokátní kancelář, tu státní zastupitelství, onde pozemek, vilku, letadlo, ostrůvek. Momentální módou jsou však sdělovací prostředky. Dobře si zřejmě z dob výcviku a večerní universtity pamatují poučky o síle propagandy. Z nakoupených médií se tak na nás dnes a denně valí tisícekrát omílané lži, polopravdy a demagogické populistické žvásty. Nálepku korektnosti dostávají zásadně jen "vize" směřující k větší míře daňového okrádání obyvatelstva, stádní manipulace či společenské dehonestace názorů mocenské "elitě" nepohodlných.
X. Stáda nesmiřitelných voličů
Bohužel, většina občanů si zřejmě neuvědomuje souvislosti a požírá i s navijákem výše popsané politicko-mocenské hrátky. Jako hloupé stádo ovcí vyčkává na spasitele, který už konečně zajistí ty pečené létající holuby, sociální jistoty a pozitiva. Jsou schopni do krve bránit nesmysly z volebních billboardů, ikony zkorumpovaných vůdců i vlastní nechápavost. Jako podstatu společenské spokojenosti vidí neúspěch konkurenční partaje. Přesně dle not jejich svatých politických obrázků, které se jim za tuto oddanost, stádovitost, křečovitost či afektovanost potajmu smějí a "řešením" nepodstatných pseudoproblémů je stále udržují ve střehu a v běhu k volebním urnám, kterýžto akt se pak stává téměř bezvýznamným.
A o tom to celé je. Společnost je rozdělená a plíživě zotročená. Navíc se chová tak, že ještě vyžaduje více rozdělení a více zotročení. Nechává si politickými manipulátory a zloději v kabátech jakýchsi nových eurosocialistických "spasitelů" hrajících na starou bolševickou notu kálet na hlavu a ještě za to poníženě děkuje, nadávaje na prohnilý kapitalismus. Jen proto, že si většinově nedokáže přiznat skutečnou realitu, míru společenské manipulace, pochopit podstatné souvislosti, překročit stín vlastní "neomylnosti" a sundat s očí ony rudé klapky, velmi dobře popsané již Karlem Čapkem:
"Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s jim nelze vyjít."
Převzato z Kriz.blog.idnes.cz se svolením autora