Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 278
Když mi táhlo na dvacet, domníval jsem se, že budu fotografem, že budu umělcem. Táta a ještě několik dalších lidí včas rozpoznali můj talent a poradili mi, abych se na to raději vykašlal a věnoval se něčemu jinému. Byl jsem na mejdanu u Kuščinského, probíral jsem se fotkami svého otce a jeho kamaráda Ludwiga. Puberta se mnou mlátila a já se domníval, že stačí mít nějakou prsatou kamarádku, která se ochotně svlékne, a já si půjčím od táty Hasselblad a dokážu to také. Kamarádku jsem sehnal. Byla hubená a pánbůh jí nadělil ta nejkrásnější prsa, která jsem kdy viděl. Svlékání jí nedělalo žádné problémy. Jenomže táta by mě raději ruce urazil, než abych mu sáhnul na jeho Leicu nebo Hasselblada. Tak jsem si koupil ruský aparát Zenit. Umění se nekonalo! Nebylo mi shůry dáno. Fotím stále a baví mě to, ale rozhodně to za umění nevydávám. To se raději koukám na originály fotek od Drtikola nebo Kuščinského, říkám si, jak je to krásné, když to někdo umí, a kochám se.
S řízením auta to bylo opačně. V dobách, kdy jsem si představoval, že budu něco jako Helmut Newton, jsem automobily upřímně opovrhoval. Coural jsem po študentských hospodách a vedl jsem chytré řeči, někdy jsem s sebou přitáhl i fotky mé hrudí nadané kamarádky a měl jsem za to, že jsem umělcem. Když se dnes podívám na ty fotky, je to hrůza. Divím se Kačence, že mi tak ochotně pózovala.
Na letišti jsem si řidičák udělat musel. A to rovnou na náklaďák. Dělal jsem ho v Břevnově. Měl jsem skvělého naučitele Ing. Tlamichu. Ten člověk neměl nervy! Moji kolegové měli Čebiše a ten je měl, řval na ně a byl nepříčetný. Pan inženýr spal nebo dělal, že spí, když jsem projížděl úzkými uličkami Ořechovky, na obou stranách zaparkovaná auta. "Dneska padá sníh, asi jezdit nebudeme, že jo?" "Naopak, to je to správné počasí, v těch největších sračkách se to pane nejlíp naučíte! Toto auto je pojištěné, své byste si rozbil, jedeme!" A tak jsem klouzal s nákladní ifou po Hanspaulce a měl jsem dojem, že se musím do něčeho trefit. Vedle mě seděl naprosto klidný pan inženýr. Jednou jsem na sněhu nemohl vyjet kopeček od viaduktu na Ořechovce. Ifa se smýkala a nejela. "Pane kolego, když to nejde nahoru, scouvejte to!" No to si snad musí dělat srandu! Z toho krámu není vůbec vidět! Dal jsem všechny čtyři blinkry a modlil se, aby za mnou nikdo nejel. Scouval jsem to! Jednou jsem zajížděl do autoškoly a pan inženýr mi naprosto klidně řekl: "Málo jste si najel, bacha na ten kámen v bráně!" Ani to nedořekl a už jsem v něm byl. To nebyl kámen, to byl kus skály. Od té doby se tomu říkalo "Čechův kámen". Když jsem pracoval v cizím žoldu, musel jsem mít přezkoušení na profesionální řidičák. Přišel jsem do učebny a kdo tam nebyl? Usměvavý a naprosto klidný Ing. Tlamicha: "Á, pan Čech! Rád vás vidím! Kámen tam stále je!" Nikdo netušil, o co jde, ale já byl rád, že jsem potkal člověka, který mě naučil řídit motorový automobil a kterého si vážím, byť nejenom kvůli tomu.
Když jsem se oženil, byl jsem donucen řídit i v soukromí. Autům jsem propadl, až když jsem prvně navštívil New York. Vzpomněl jsem si, jak můj táta zahučel s ohromným americkým kombíkem do Mototechny na rohu Španělské a Vinohradské. Auto tam bylo napasované celé, ven koukal jen zadek s ohromnými koncovými světly. A vedle toho nápis: Škoda Octavia, nové auto pro naše pracující. Psal se rok 1961…
První ameriku Chevroleta Cavaliera jsem si koupil ve třech áčkách tuším v roce 1994. Od té doby vím, že si u této firmy již nikdy žádné auto nekoupím. "To auto nebylo nikdy bourané, s tím jezdila jedna bába na nákupy!" což je oblíbená mantra všech bazárníků. Když jsme doma auto zvedli, zjistili jsme, že dostalo víc ran než cikán na tancovačce! Samozřejmě, jakákoliv reklamace u nich nepadala v úvahu: "Jo, pane, to auto už je za branou, to si musíte opravit sám!"
Od té doby jsem amerikám věrný. Jezdíval jsem i na srazy. Pak se naše parta z různých důvodů rozpadla. Dnes jsem byl po dlouhé době na srazu k výročí začátku výroby automobilů Ford Mustang. Honza mě přemluvil, abych tam jel, že to je na letišti, že to bude fajn. Nebylo! Jedna bouřka stíhala druhou a kultovní automobil Mustang vlastní lidé dvou kategorií: Jedni, kteří si splnili svůj dětský sen, kteří stejně jako můj Honza byli odkojeni Bullitovým případem a známou honičkou v San Francisku. Svá auta hýčkají a raději by nejedli, jen aby jejich auto dostalo, co potřebuje. Pak je druhá parta, kterým já říkám "páni podnikatelé" a těch je bohužel nepoměrně víc. Ti mají už všechno a aby se měli čím vytahovat, tak si koupí mustanga. O autě jako takovém vědí kulové a je jim jedno, jestli ho při předvádění rozflákají - koupí si klidně nového. A tak se to tam hemžilo Eleonorami z filmu 60 sekund, typ, který nikdy neexistoval, zato replik podle filmu je jak máku.
Ford GT40
U vjezdu na letištní plochu mě jeden jinoch ověšený americkými vlajkami a v bundičce s nápisem Ford Mustang chtěl vykázat, že to je jen pro Fordy, že japončíci tam nemají, co dělat! "To je Ford Thunderbird, ty vole!" Inu, znalec každým coulem! Vzpomněl jsem si, jak jsem v Sobotce na náměstí vylézal ze svého auta, jeden Lojza v rádiovce a v montérkách, kterému by člověk dal korunu, mi vyrazil dech: "Kde se tady bere T-bird?" Člověk holt nikdy nesmí soudit podle zevnějšku.
Foto: autor