Název jednoho z někdejších samizdatových sborníků, nemýlím-li se, zněl "Kroutím se, jak můžu, ale nakonec stejně vypovídám". A podobně se cítím před volbami do evropského parlamentu teď já. Nejradši bych psala o něčem veselém a milém, ale doba si žádá své. Nejdřív jsem chtěla utrousit několik poznámek o předvolebních klipech, tj. o přístupu a kandidátech politických stran, ale rozhodně bych to nenapsala líp, než to včera tady předvedl Honza Rejžek, tak se do toho ani nebudu pouštět a odkážu vás, milí čtenáři, na jeho včerejší článek.
Takže mi nezbývá než se pustit do toho, do čeho se mi tak nechtělo: proč je dobře, že jsme členy Evropské unie. Z toho, co na mne občas vyskočí na všelijakých blozích a webových nebo facebookových stránkách, mě totiž jímá děs. Překvapuje mě, kolik se v téhle nevelké zemi najde lidí, kteří jsou přesvědčeni, že bychom si sami poradili líp - nebo to aspoň tvrdí. Copak u nás opravdu všechno jde tak dobře?
Musím předeslat, že i já mám k momentální podobě některých evropských institucí značné výhrady. Ano, jsou zbyrokratizované a jejich členové jsou placeni nehoráznými penězi: neberte to, prosím, jako závist, jen si nejsem jista, zda při takových penězích člověku nakonec nejde jen o to, aby se u nich udržel. Ano, Evropská unie občas rozhodne o předpisu, nad kterým selský rozum zůstává stát. Ano, bruselské sídlo jejího parlamentu nejspíš stavěl někdo, kdo se zhlédl ve vkusu byzantských císařů, a nechce se mi věřit, že si člověk, který do něj léta dochází, dokáže zachovat přiměřenou pokoru a správnou představu o vlastním významu a o vlastních schopnostech. Tohle všechno je pravda, ale ono to není všechno.
Velice ráda vzpomínám na jednu besedu, která se v Praze před lety odehrála s tehdejším polským ministrem zahraničí Bartoszewským. Pan Bartoszewski dostal otázku, co si myslí o tom, že NATO bombarduje Jugoslávii. Odpověděl na české poměry nečekaně: "Jaké NATO? To jsme my, to NATO. To my bombardujeme Srbsko." A v tomto duchu bych řekla: nenadávejte na TU Evropu! To jsme my, ta Evropa. A když se vám nelíbí, co děláme anebo jak to děláme, snažte se to změnit. Je to přece náš svět – a řekla bych, že v letošním světě máme setsakra dost důvodů, proč se cítit klidnější, že jsme součástí velkého celku a ne malá izolovaná zemička, která by mohla být chutným soustem ke zblajznutí pro někoho většího a silnějšího. Myšlenka, že je lepší se spojit, neválčit mezi sebou a dohodnout se, je velká i přes všechny vady na kráse, kterými trpí její naplňování.
Ano, české politické strany jsou takové, jaké jsou, vybraly si kandidáty k svému obrazu a propagují je způsobem, který lze nejzdvořileji označit za bizarní. Nevím, zda to tak vypadá v Evropě všude, tiše doufám, že snad ne. Ale i mezi českými kandidáty se najdou slušní, rozumní a důvěryhodní lidé – a čím větší bude volební účast, tím větší odpovědnost by měli cítit k lidem, kteří je zvolí. A tím spíš by se měli snažit odstranit ty vady na kráse, kterými naše Evropa trpí.
LN, 23.5.2014