Psala jsem minule o Cieszyně a projevila jsem touhu, aby tam také měli v ulicích dvojjazyčné nápisy, jako mají v Českém Těšíně za řekou; je to coby kamenem dohodil. Ale ouha! Napsal mi jeden vážený čtenář, že to nejde, neb to polské zákony umožňují jen za okolností, které v Cieszyně nejsou. Zastyděla jsem se – ani ne tak za své neodpovědné snění o dvou městech, která jsou vlastně jedno, jako za to, že jsem to napsala, aniž bych prozkoumala, jestli to vůbec jde. A teď se třeba nějakým bláznům může mé zasnění jevit jako nějaký neoprávněný český nárok na polskou radnici, kterou jsem přece nevolila – a ještě by to mohlo při zlé vůli vypadat, že se jako Češka dožaduju něčeho, na co nemám právo. To jsem samozřejmě nechtěla, nějak jsem si myslela, že radnice řekne a ono se stane.
Z úvah o studu mě vytrhl Davídek: vyskočil na stůl, začal si významně olizovat levou bílou tlapku a tvářil se velmi povýšeně. Tázavě jsem se na něj podívala, ale zavrtěl hlavou, jako že jsem hloupá. "A tys to snad věděl?" zeptala jsem se ho. "Věděl." Nesmysl! Jak by mohl?
Abych mu dokázala svou převahu, zeptala jsem se ho: "Kolik Čechů žije v Polsku?" "V roce 2011 jich při sčítání bylo 3447," odpověděl. A ani nemrkl. Polekala jsem se – totéž napsal ten milý čtenář. Ale ten to ví, protože je vědec a podobnými věcmi se zabývá! "Jak to víš?" zeptala jsem se kocourka. "Vím." "No dobře, ale odkud?" Podrbal se umytou levou tlapkou za uchem a ledabyle pravil: "A odkud ty všechno víš? Buď ti to někdo řek, nebo sis to přečetla, anebo se koukneš do internetu." To má pravdu, a dokonce to má ode mne, tuhle jsem to říkala jedné návštěvě.
Přece mu nenechám převahu! "A když jsi to teda věděl, proč jsi mi to neřek?" Ale cítila jsem, že to nebylo ono. "Protože ses nezeptala. Seděl jsem vedle na posteli a čekal, ale ty nic, paní Chytrá!" Aha, urazil se. "Copak ty nikdy neděláš chyby?" "Ne. A ve fejetonech už vůbec ne."
Dostala jsem vztek – všechno ví a vytahuje se. Takoví jsou nejhorší, co všechno vědí a nedělají chyby. Radši jsem ale ustoupila: "Tak se nezlob, mě nenapadlo, že bys to věděl." Davídek se tvářil smířlivěji, jenže se probudila Chaluha, která do té doby pokojně spala na křesle, a prskla na mne: "A když ti tuhle ta hodná paní v metru říkala, že jedeš domů pozdě a že se budu zlobit, smála ses tomu!" "Ale to bylo teprve deset – copak nemůžu jít do kina?" bránila jsem se. "Smála ses a lhalas, že ses dovolila," syčela Chaluha z křesla. Přece jen jsem se zkusila bránit: "No a co jsem podle tebe měla dělat?" "Mělas mi to vyřídit." "No počkej, ale jak to vlastně víš?" došlo mi. "Tomu bys nerozuměla," mávla tlapou Chaluha. Že by se ty kočky na mne domluvily? Davídek vypadal, že neposlouchá, a usilovně si drbal ucho pro změnu pravou tlapkou.
Atmosféra byla značně otrávená, ale naštěstí znám lék: něco na zub. Vzala jsem z knihovny krabičku s kočičími pochoutkami. Jen jsem zachrastila, oba ke mně nadšeně přiběhli.
A cieszynské radnici snad bude stačit tahle omluva.
LN, 16.5.2014