aneb Jak nemít ze života kříž
Člověk by měl být na světě rád, dokud na něm je, protože jeho bytí je jen dočasné.
"Co člověk nechápe rozumem, toho se může zmocnit vírou," napsal tu v pátek jeden evangelický farář. Jako by navazoval na slova Tertullianova o tom, jak věří právě proto, že je to protismyslné. Také věřím, a to z celé svojí duše – Bůh je pro mne příroda a ta je mi i posvátným chrámem, v němž upadám do vytržení až zélotického. To dává smysl. Avšak lidé, kteří věří tomu, že Bohem je smrtelník, který byl před dvěma tisíci lety ukřižován, jsou mi lhostejní jen do té doby, dokud si tato dogmata nechávají pro sebe a své souvěrce ve vlastních chrámech – ne tak ale už, hlásají-li je veřejně, pro všechny. Poznal jsem totiž nejednoho pomýleného, co se z nich zbláznil, a to doslova. To jsou pak velmi politováníhodné existence. Proto tento kritický, kacířský článek.
Nevěřím v posmrtný život (ač jsem k tomu za svého naivního mládí tíhnul). Vím nakonec, že z mého "já" nezůstane nic, stejně jako po něm nikdy nebylo ani památky, dokud moje matka neobtěžkala. Jiní byli, jiní budou, i já teď dostal šanci: žiji, dokud se můj čas nenaplní. Tak to vidím v přírodě všude a nevím, proč bych se jí měl zrovna já, její součást, vymykat.
Někdo si ovšem myslí něco jiného. Ještě babička skálopevně věřila, že ji – jak jí to celý život v kostele vykládali – čeká jednou Soudný den, a to dokonce v původním, hmotném těle, jež vstane obnoveno z hrobu; věřilať v to celou svojí zbožnou duší. Dogmatický proud té víry brzy se už kdysi – když se stal v Římě proudem hlavním – velmi radikalizoval vůči všem svým frakcím, jež si snad mohly Písmo vykládat nějak pokřiveně, a nemilosrdně je zatlačil do pozadí, od ariánů až po Bruna. Byl jím přitom natolik oslněn i sám Augustin Aurelius, že ve svojí Boží obci přesvědčivě dokazuje, jak – řečeno dnešní terminologií - nebude problém obnovit hmotná těla, v nichž budou všichni souzeni. I dnes tomu mnozí věří – a právě to úzkostlivé lpění na dogmatu Boží trojice je jejich poznávacím znamením.
"Pohlížím na Boha a přírodu zcela jiným způsobem než křesťané, protože Boha považuji za imanentní, a nikoli vnější příčinu všeho dění." Baruch Spinoza
Je ale ta víra plná i jiných různých podivností: o panně, která počala, porodila, a stále byla pannou. O pozemšťanovi, co hýřil zázraky popírajícími nejeden fyzikální i biologický zákon. O jeho zmrtvýchvstání. O tom, jak se vrátí, aby všechny soudil. Prvních tři sta let po jeho smrti věřili vyznavači, že už to musí být každou chvíli, a nic pro ně nemohlo být lepšího než mučednická smrt, již mnohým římská vlast ochotně také poskytla. Když se pak jednomu rozmarnému císaři zdálo, že mraky na obloze před důležitou bitvou mají tvar kříže, slíbil nebesům, že v případě vítězství tedy uvěří. Zvítězil – z dosud pronásledované sekty stalo se státní náboženství, suverénní a kruté, mocná a bohatá instituce. Dodnes za ní stojí široké masy - tito věřící čekají na příchod svého Spasitele stále; lidstvo je věru schopné velikých pošetilostí. Jediný ze zúčastněných, kdo se o tom nikdy už nemohl dozvědět, zůstal nejspíš onen ukřižovaný sám.
"Náboženství je kolektivní neuróza, respektive funkce individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého." Sigmund Freud
Jsou ale i jiná náboženství, která se snaží mít už logiku: poklekaly-li ještě babičky před symbolem kříže, druhdy běžného popravčího nářadí, nejeden vnuk vzývá zase dnes nekonečný kosmos, trvalý boj protikladů, zvulgarizovaný jin-jang, manifestovaný ve zbloudilých jejich myslích věčnými koloběhy životů, jimž se nepovedlo dosud se z karmického kolotoče vymanit – tito zase věří, že co nezvládnou v tomto životě, dodělají v tom příštím, a za všechno si vlastně mohou sami. Život je jim karmický kříž, věčné trápení, jež se nepřestane opakovat, dokud se člověk nestane Buddhou. Do té doby může sbírat bílé puntíky na karmě. Namísto modlitby meditace, satisfakce po smrti zaručena rovněž.
Ptal jsem se těchto samozvaných jogínů, zdali tedy i tento pes, strom, tato travina také dojde svého znovuzrození, aby byl tedy důsledně zachován kauzální řetězec příčin a následků. Prý ne – jak to pak ale přijde, ptám se, že platí-li "jak nahoře, tak dole" (což tito mudrcové tvrdí a mají v tom jistě pravdu), jak potom má být jeden živočišný druh nesmrtelný a ty ostatní nikoli? Kde bere člověk takovou samolibost?
"Smrt se nás netýká – když jsme my, není smrt, a když je smrt, nejsme my. Nebytí v budoucnu nás tedy může trápit stejně málo jako nebytí v minulosti." Arthur Schopenhauer
Lidstvo je schopno velikých pošetilostí. Není zajisté na světě bezradnější víry, než je ta ateistická. Ty náboženské jí ale co do sobectví zdatně sekundují: nesledují totiž také nic jiného než jen vlastní prospěch. Jedni chtějí věčný ráj, druzí alespoň karmickou spravedlnost – není to nakonec stejné jako ti muslimové, na které čekají v harému houfy krásných panen? Kde zůstává nezištnost čisté víry? Copak lidem nestačí, že se narodili, že tu jsou, mají svůj světský podíl, třebaže chudý a často i nespravedlivý? Opovrhnu darem života ve jménu posmrtné chiméry, protože vidím, že jiný třeba dostal lepší?
A tak nevěřím na pohádky, ale ve věčnou přítomnost, co se v tomto světě manifestuje paradoxem času a stále si zaslouží býti nazývána Bohem. Ten je tu skrze svoje evoluční dílo, popsané již Darwinem, stále.
"Kdyby Bůh nebyl, museli bychom si ho vymyslet. Celá příroda nám ale říká, že jest." Voltaire
"Hledáme Boha v neměnném, neporušitelném přírodním zákonu, v hluboké úctě, kterou pociťuje mysl, jež se tímto zákonem řídí." Giordano Bruno
A potom už jen stačí být na světě rád…