Hledáme-li nejvýznamnější československé zápisy do historie, najdeme je v době druhé světové války. Před 70 lety utekli z komplexu lágrů Auschwitz-Birkenau slovenští Židé Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler. Hned poté zprávu o genocidě předali Spojencům. Spolu s Kubišem a Gabčíkem se tak řadí do světové extraligy protinacistického odboje.
Osvětim zůstává symbolem vyhlazovací mašinerie nacismu, holokaustu a šoa. Už proto, že další lágry likvidačního typu - Majdanek, Treblinka, Sobibor, Belžec... - skončily provoz a byly strženy už před příchodem válečné fronty, takže z nich prakticky nic nezbylo. Táborový komplex Auschwitz-Birkenau, jak zní přesnější a férovější označení, tak zůstává i symbolem "jednosměrné jízdenky". Ti, kdo do něj vstoupili hlavní bránou, buď vyletěli po zplynování komínem krematoria, nebo je zahubily kruté podmínky, nebo zemřeli při pochodech smrti.
Jen hrstka lidí odtamtud dokázala utéci – světová Wikipedie uvádí 144 úspěšných útěků, hlavně sovětských a polských zajatců. Pro nás je důležité, že jeden z nejúspěšnějších se podařil slovenským Židům a československým občanům Rudolfu Vrbovi a Alfrédu Wetzlerovi. Nejúspěšnějších proto, že svým dopadem byl nejúčinnější – uprchlíci se dostali do Žiliny, kde sepsali a dodali Spojencům zprávu o genocidním charakteru, byrokratickém mechanismu a průmyslovém rozsahu systematického vraždění. Dnes od jejich útěku uplynulo 70 let.
Čeho se dotkla Helena Válková
Sedmdesátá výročí si připomínáme už nějaký čas. Trochu i s tušením, že jde o poslední kulatá, která ještě zastihnou žijící pamětníci. Tak jsme si připomínali nástup Reinharda Heydricha do Prahy (27. září 1941) a první heydrichiádu, atentát na něj (27. květen 1942), vypálení Lidic (10. červen) i Ležáků (24. červen). Zatím posledním kulatým výročím bylo před měsícem zplynování "rodinného tábora" českých Židů – největší hromadná vražda československých občanů v zaznamenané historii (3792 obětí). A teď přišla sedmdesátka útěku Vrby s Wetzlerem.
Na tomto útěku – přesněji řečeno na jeho výročí – je možná nejaktuálnější informací to, že se u nás nijak zvlášť nepřipomíná, natožpak aby se silně medializoval či dokonce oficiálně velebil. Přitom jde o jeden z nejvýraznějších československých zápisů do historie a jeden z nejvýznamnějších dokladů československých obětí nacismu i československého odboje proti němu.
Nedávno řekla v rozhovoru pro internetový list Echo24 ministryně spravedlnosti Helena Válková, že Čechům "se toho v protektorátu zas tolik nedělo", a hned to od vlastenců schytala. Právem – politik by neměl ani mimoděčně relativizovat nejkrutější éru v dějinách státu. Ale zároveň člověku cosi vrtá v hlavě. Nepoukázala Válková na nějakou skutečnou nesrovnalost?
Společnost, která si ráda nárokuje roli oběti nacismu, by si měla zvlášť připomínat situace, kdy bylo těchto obětí nejvíc, kdy byly vybírány nejsystematičtěji a vražděny nejprůmyslověji, respektive kdy se tomu nejvíce vzepřely. V praxi ovšem vidíme jistý nepoměr. S velkým étosem si připomínáme Jana Kubiše, Jozefa Gabčíka i oběti heydrichiády včetně Lidic. Mnohem chladněji se ale hlásíme k událostem, jako bylo vyvraždění rodinného tábora či útěk Vrby a Wetzlera z Osvětimi.
Úhrnem. Když oponujeme tvrzení, že "se toho v protektorátu zas tolik nedělo", když dokazujeme, že nacismus si tu vyžádal velké oběti, nejsnáze to lze doložit započtením ohromných počtů obětí holokaustu Židů (a Romů) a pomocí symbolů, jako je 77 297 jmen zapsaných na stěně pražské Pinkasovy synagogy. Pak se ovšem vnucuje otázka: Proč si takové události nepřipomínáme stejně emotivně jako Lidice? Zkusme si tedy připomenout Vrbu a Wetzlera.
Z vězně Rosenberga odbojářem a partyzánem Vrbou
Řekněme rovnou, že z této dvojice se snadněji připomíná Rudolf Vrba. Je to tím, že jeho kamarád a kolega v útěku Wetzler zemřel dříve než on, ale hlavně proto, že Vrba je autorem knihy Utekl jsem z Osvětimi, která jeho příběh podává formou thrilleru (mimochodem: stále zůstává nejprodávanější knihou nakladatelství Sefer, ač ji poprvé vydalo už v roce 1998). Takže s vědomím, že je to vůči Alfrédu Wetzlerovi trochu nespravedlivé, se většina připomínek slavného útěku z Osvětimi opírá o vyprávění Rudolfa Vrby.
Na svět přichází jako Walter Rosenberg 11. září 1924 v Topoľčanech. Když je mu 15 let, jeho vlastí se místo Československa stává slovenský štát se svými protižidovskými zákony a předpisy. Je vyloučen z gymnázia a pracuje jako dělník. Zato doma sám studuje jazyky. Když v březnu 1942 začínají židovské transporty "na východ", chce utéci přes Maďarsko a Balkán do Británie k tamní československé jednotce. Je chycen, ocitá se ve sběrném táboře v Novákách a odtud je "na východ" deportován.
Ocitá se v lágru Majdanek, ale využije nabídku "pracovat na statku", což v praxi znamená transport do tábora Auschwitz-Birkenau. Tam sice panují tak tvrdé podmínky, že během půl roku po příjezdu zemře polovina lidí z těch, kteří dorazili z Majdanku. Ale ještě tam nefunguje industriální zabíjení s kombinací plynových komor a krematorií. Vrba (i když on sám začne používat toto příjmení coby "válečné" až po útěku) tedy neprochází selekcí, ale coby mladý a silný muž je zařazován na různé fyzické práce – v potravinovém skladu, na stavbě chemičky Buna či v tzv. komandu Kanada (třídění věcí nových vězňů z transportů).
Díky různým pracovním zařazením Vrba získává informace o chodu a uspořádání celého komplexu Auschwitz-Birkenau i představu o počtech vězňů – těch, které přivážejí vlaky, i vražděných. Skládá si dohromady mozaiku informací, z nichž později vznikne jeho zpráva. Tedy ne jeho, je to Zpráva Vrby a Wetzlera, jak se jí dodnes říká a pod tímto názvem je stále ke stažení na webu. V té době se Vrba setkává se svým známým z Trnavy Alfrédem Wetzlerem. Ve druhé polovině roku 1943 začnou promýšlet plány na útěk.
Příprava trvá měsíce. Za prvé si oba muži musí vybudovat úkryt až za elektrickými dráty, v němž by se dalo přečkat tři dny – než skončí ostrý poplach. Za druhé si musí opatřit civilní oděv, boty a nezbytné věci pro cestu přes lesy a hory na Slovensko. A za třetí potřebují termín. K němu je motivuje osud mnohasettisícové židovské obce v Maďarsku, jediné v nacisty ovládané Evropě, která je na jaře 1944 ještě relativně nedotčená.
Když Vrba a Wetzler 7. dubna 1944 zůstávají po práci ve svém úkrytu za táborovými dráty, už znají osud českého "rodinného tábora", už je jim jasno, že šance na přežití v tomto místě neexistuje, ale mají dvojí cíl. Dopravit zprávu o charakteru Osvětimi jak Spojencům, tak i vedení maďarské židovské obce – s tím, že to by mohlo chystané transporty maďarských Židů zastavit.
Zachránili dvě stě tisíc lidí
Máme-li akci Vrby a Wetzlera bilancovat, lze říci, že z pohledu své maximy uspěli asi napůl. Uspěli v tom, že útěk se zdařil a po dvou týdnech pochodu se dostali do Žiliny, kde představitelům židovské komunity nadiktovali svou zprávu – to je sukces zcela výjimečný, ojedinělý a právem si nárokuje místo v extralize protinacistického odboje. Oba muži neutekli z Osvětimi jen proto, aby zachránili své životy, ale aby jejich výstraha zachránila statisíce jiných.
Že jejich zpráva životy zachránila, o tom není vůbec pochyb. Oni sami však doufali v silnější reakci, proto píšeme, že Vrbas Wetzlerem uspěli napůl. Jejich zprávu skutečně dostali Spojenci – 15. června 1944 části z ní vysílalo rádio BBC a 20. června je otiskly noviny The New York Times. Jenže už 15. května začaly transporty z Maďarska do Osvětimi (437 tisíc osob) a teprve 9. července je admirál Horthy – na nátlak papeže, amerického prezidenta a švédského krále – zastavil. Vrba a Wetzler mají nepopiratelnou zásluhu na záchraně asi 200 tisíc maďarských Židů, ale při razantnější reakci jich mohlo přežít třikrát více. Za to ovšem Vrba s Wetzlerem nemohou.
LN, 8.4.2014