Evropská unie vydala směrnici, podle níž se mají ze supermarketů postupně vyřadit igelitové tašky. Považuji tento nápad za nepříliš povedený přinejmenším ze dvou důvodů.
Zaprvé – igelitky jsou praktické. Ne každý nakupující má možnost dotlačit košík na parkoviště a v zavazadlovém prostoru osobního automobilu odvézt nákup domů.
Zadruhé – jsou mezi námi lidé, a není jich úplně málo, kteří žádný domov nemají a v igelitových taškách nosí celý svůj majetek. Tabák z posbíraných vajglů, včerejší bulvární noviny, propadlý občanský průkaz, čisté trenýrky, špinavé ponožky, starý spacák, nefunkční baterku, zkažený čaj v pet lahvi, tvrdý chléb z Armády spásy, deset deka čehosi krájeného a dvacet deka čehosi vcelku, bagetu od dobrovolníků ze Sant Egidio, pomačkané rodinné fotografie, potrhanou vojenskou knížku, adresář sociálních služeb hlavního města Prahy, nahnilou zeleninu z kontejneru, plastovou misku na polévku, starý příbor z aluminia, umaštěnou detektivku od Agáty Christie, nesrozumitelný formulář jakési žádosti, prošlý recept na drahé léky, odfláknutou diagnózu z úrazové nemocnice, protokol z policejní stanice kvůli pití alkoholu na veřejnosti, hromádku vyžebraných mincí, hromadu výhružných dopisů z inkasních společností a exekutorských úřadů, nedopsaný dopis bývalé manželce a neplatnou smlouvu z noclehárny.
Těmto lidem by naše politická reprezentace měla v Bruselu vyjednat výjimku z igelitkové směrnice. Nebo alespoň zavést účinnou domácí kontrasměrnici, podle které by byla vedoucí kanceláře ministerského předsedy povinna hlásit nebo přímo odevzdávat na charitu všechna darovaná luxusní zavazadla.